Hlavní cenu v domácí kategorii Česká radost si odnesl z jihlavského festivalu dokumentů film Nízký let Jana Šikla. Střihový dokument je sestaven ze záběrů z rodinných archivů a vznikl v rámci cyklu Soukromé století; za jiný snímek tohoto cyklu si Šikl odtud odvezl cenu i loni.
Jeho vítězství ale přinejmenším kuloáry festivalu nepřijaly jednoznačně. Podle zákulisních informací porota neměla jasného favorita, a vítěz je tak spíš kompromisní - čímž si jury následně vysloužila obvinění z nedostatku odvahy.
Řadu soutěžních filmů vytvořili mladí tvůrci, nebo spíše tvůrkyně - v České radosti se utkalo celkem dvanáct snímků, z toho hned sedm natočily ženy. O jejich filmech by se minimálně ve třech případech dalo mluvit jako o angažovaných: vyjadřují se k současné české politické a společenské situaci.
Čestným uznáním byl oceněn snímek Sejdeme se v Eurocampu Eriky Hníkové. Tragikomický film vypráví o soužití hasičů, sokolů a myslivců v české vesnici Běšiny, rozložené nejen ignorancí běšinského starosty, ale i vzájemnými půtkami.
Linda Jablonská na festival přivezla Kupředu levá, kupředu pravá o mladých komunistech a konzervativcích, kteří také po filmu diskutovali s diváky. Jejich postoje jsou odlišné, ale rétorika plná frází v mnohém podobná.
Hrdinou filmu Musím ti to říct Kateřiny Krusové je Stanislav Penc, známý aktivista a chovatel koz; po loňském Czech Teku se dostal do konfliktu s premiérem Paroubkem, když návštěvníkům trutnovského festivalu předal Paroubkovo telefonní číslo.
Velkým favoritem byl i snímek Nikdy nebylo líp. V Česku žijící bosenská rodačka Ivana Miloševič se vydává do své rodné země, aby deset let po skončení války zjistila, jak se tu žije. Projíždí zemi, setkává se se srbskými i chorvatskými nacionalisty i zakladatelem fiktivní země Titoslávie.
Festival zahajovalo 103 minut z ukradeného kufru, dokumentární detektivka Lucie Králové o hledání šesti Číňanů zobrazených na nalezených turistických fotografiích.
Hrdiny filmu Kdo mě naučí půl znaku Martina Ryšavého bylo zas několik Vietnamců, kteří kdysi studovali v socialistickém Československu.
Mezi favority byl počítán i Karel Vachek, který na nabité projekci uvedl další, tentokrát na své poměry relativně kratší opus Záviš kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance. Jeho hrdinu, pornofolkového písničkáře Záviše, si poté naživo mohli návštěvníci festivalu i poslechnout.
Helena Třeštíková natočila Události Pavla Štechy, citlivý portrét známého fotografa Občanského fóra a posledních měsíců jeho života.
Kolekci doplnily ještě snímky Zákonitosti života včelstva Radka Tůmy a Osada Bystrany Marca Badera a Petry Kunčíkové o obyvatelích slovenské romské vesnice.
Posledním v sekci uvedeným filmem bylo Ráno. Snímek natočený v průběhu loňského karlovarského festivalu sleduje děkana FAMU Michala Breganta a dokumentaristu Víta Klusáka na jejich cestě rozednívajícím se městem. Doprovází je ještě režisérka Jitka Rudolfová, režisér Jiří Lívanec a kameraman Braňo Pažitka.
Bez jediného střihu zachycuje snímek zdánlivě banální situaci, ale má v sobě radost z filmu i z rána po probdělé noci. Kocovinová únava obou aktérů se tu protne s neopakovatelností magického okamžiku ozvláštněného improvizovanou hudební vložkou obdobně společensky unaveného Františka Skály.
To vše činí z Rána asi nejautentičtější i nejobjevnější snímek z celé letošní České radosti.
