Toronto - Letošní festival v Torontu prožívá aféru kvůli nově zavedené programové sekci City to City (Od města k městu). Od stížností režisérů z arabských zemí na to, že sekce byla hned napoprvé věnována Tel Avivu, přešel jeden z nich k činu.
Egyptský režisér Ahmad Abdalla stáhl z programu přehlídky, která končí v sobotu udílením cen, svou novinku Heliopolis, filmový chorál věnovaný Káhiře. Z hlediska festivalu jde o důležitý titul zařazený do prestižní programové sekce Objevy. Navíc zanedlouho začíná festival právě v Káhiře - a o aféře s Heliopolis se tam jistě nebude mlčet.
Dalším z ostře politických a kontroverzních filmů je izraelský válečný film Libanon, který v Benátkách získal hlavní cenu - Zlatého lva - a v Torontu si odbyl americkou premiéru.
| Čtěte také: Festival v Benátkách vyhrála osádka izraelského tanku Benátky jsou v cílové rovince: v čele je izraelský tank |
Režisér a scenárista Samuel Maoz tu vypráví příběh demoralizace posádky uvnitř tanku, který zažil na vlastní kůži v libanonské válce v roce 1982 - v době, kdy sloužil v armádě po studiu na filmové škole.
Libanon je nesmírně intenzivní snímek natočený většinou uvnitř tanku, který projíždí z izraelských pozic na sever do jiholibanonské pohraniční vesnice. Exteriér tanku zahlédneme jen dvakrát - na začátku a na konci filmu.
I další exteriéry jsou zachyceny jen sporadicky - a o to víc se vryjí pod kůži. Malá izraelská jednotka ve vybombardované vesnici vyhledává zbytky nezpacifikovaných vojáků z Fronty pro osvobození Palestiny. Záběry starého Libanonce, který sedí mezi ruinami krámků, vysypaným zbožím, zabitými osly a kusy zdí a nenávistně sleduje izraelský tank, patří k výjevům, které divák nikdy nezapomene.
Maoz sám je podle svých slov podobný vojáku Šmulikovi, jenž nechce použít k likvidaci Palestinců nebezpečné fosforové bomby, i když k tomu dostane rozkaz. Maozovo dílo je spolu s nedávnými filmy o izraelských válkách - Valčík s Bašírem a Beaufort - dalším příspěvkem, který ukazuje šílenství válečných akcí a zároveň jejich nevyhnutelnost.
Svody amerického pozlátka
Libanon je v Torontu jen střepinkou ve velké stavbě filmů, které se projevují politicky. Z úplně jiného těsta, ale rovněž politický je snímek Australana Bruce Beresforda (Řidič slečny Daisy, 1989) Maův poslední tanečník. Režisér v něm líčí příběh venkovského školáka, vzorného pionýra, který byl pro svou komunistickou agilnost vybrán v sedmdesátých letech do výběrové baletní školy v Pekingu.
Jako příkladného „strážce učení předsedy Maa" ho při formální čínsko-americké družbě během tání osmdesátých let dokonce pustili s americkým baletem do Houstonu. Než dostal výjezdní doložku, prověřovali ho. Jeho učitelé měli pochybnosti, zda je "schopen vzdorovat americkému pozlátku". Nebyl; v USA se zamiloval do Američanky a rozhodl se emigrovat. To mělo nedozírné následky.
Nechceme kulturní invazi Západu
Výbušně politický je i íránský dokument Bassidji natočený v íránsko-francouzsko-švýcarské koprodukci. Bassidj znamená „mobilizovaný" a jednotky bassidj vznikly během osmileté íránsko-irácké války. Proslavily se tím, že na způsob mučedníků procházely minovými poli.
Tato speciální jednotka letos například zasahovala i proti milionům demonstrantů během íránských voleb a stála na straně vlády. Íránský dokumentarista Mehran Tamadon, který žije ve Francii, příslušníky bassidj v Íránu vyzpovídal.
Část jeho filmu se odehrává na íránsko-iráckém pomezí, kde se davy přicházejí poklonit památce mučedníků z osmdesátých let. Nesmírně působivý je obraz, v němž ke shromážděným Íráncům promlouvá tichým hlasem duchovní, shromáždění pláčou a roste v nich vzdor a vztek.
Klíčovou postavou je bývalý bassidj, dnes propagandista a vydavatel Nader Malek-Kandi, který vypráví o principech svého učení. „Nechceme tu kulturní invazi Západu," říká. Podle jeho názoru „dekadentní americké filmy, které jsou k mání na černém trhu, zcela ničí život mladých lidí a odcizují je revoluci".
Islámskou revoluci je podle jeho názoru třeba stůj co stůj dokončit. Součástí je i propaganda, organizování výstav a obhajoba jaderné energie. „Nikdo z nepřátel nás pak nemá odvahu napadnout," říká Malek-Kandi.
Touha po Bohu je boj
Oproti tomu fantasy Imaginárium doktora Parnase (Terry Gilliam), vynikající francouzský kriminální komedie Micmacs (novinka od Jeana-Pierre Jeuneta) nebo britský historický snímek Creation (Jon Amiel) byly poetickou tečkou za všemi neduhy doby, které současná kinematografie se stále větší hektičností zaznamenává.
Amiel ve svém filmu popisuje klíčové období v životě Charlese Darwina, kdy se vědec chystal psát svou klíčovou knihu O vzniku druhů.
Vyprávění se snaží ukázat, že nikoli vědecké poznatky, ale emocionální prožitky určují perspektivu, v jaké je vědecká publikace napsána. V tomto případě jde o ztrátu dcery a o vztah k nábožné manželce Emě.
Před současným politickým světem nelze uniknout. Dokonce i volnomyšlenkářský francouzský režisér Bruno Dumont nasadil své nové dílo Hadewijch na konflikt křesťanské a muslimské civilizace, který stále tvrději určuje tvář světa.
Dva milenci, muslim a křesťanka, v něm říkají, co je podle jejich názoru podstatou lásky k Bohu. „Naše touha po Bohu je boj," říká muslim. „Moje touha po Bohu je láska," říká dívka.
