Benátky - Ladies and Gentlemen, please, take your seats. The screening is about the begin, kolovrátkově ohlašuje ženský hlas z reproduktorů těsně před setměním v kinosálech. Po čemž vzápětí následuje prostoduchá (a stále stejně úmorná) znělka benátského festivalu.
Staromilsky přiblblý mikropříběh z éry němé kinematografie se stříkající hadicí (a filmovými kotouči - jak originální!) mě pokaždé nutí zavřít oči; a v duchu si přestříhávat znělku do přijatelnější podoby. Některé obrazy by asi do oficiální verze neprošly - ale každý máme své vlastní představy.
V páteční světové premiéře se v dlouze očekávaném titulu Mr. Nobody zhmotnily osobní sny a představy Jaco van Dormaela. Belgický režisér, jenž se stal mezinárodní hvězdou díky svému debutu Toto hrdina z roku 1991, pak netočil od roku 1996.
| Čtěte také: Zamilovaný Moore vzedmul politickou vlnu Benátky se neobejdou bez krve a vražd V Benátkách soutěží kapitalističtí upíři Moore kritizuje záchranu nenasytných bank |
Tehdy se o Zlatou palmu v Cannes ucházel jeho očistný tanec mezi uměním a kýčem s názvem Osmý den. Shodou okolností letošní canneský festival odmítl do hlavní soutěže Dormaelovu novinku. Po novém sestřihu se tak definitivní verze Pana Nikoho představila na benátském festivalu.
Mr. Nobody je ideální film pro zamilované - podobně jako Kieslowského Náhoda (1981) činí středobodem světa možnost paralelních životů. Co by bylo, kdybych tehdy udělal toto, a ne tamto? První anglicky mluvený snímek točil Dormael půl roku, postprodukován byl dalších více než 12 měsíců. Futuristický příběh z roku 2092 naplněný digitálními triky je typem hračičkově vypiplané podívané, která v letošní soutěži působila jako nezvaný host.
Kdyby všechno ostatní na překombinovaném díle spláchnul čas, Mr. Nobody stojí za zhlédnutí už jen kvůli famóznímu soundtracku. Při projekci si co chvíli musí nadšeně podupovat nohou každý, kdo se alespoň trochu považuje za fajnšmekra v hudbě.
Poslední dva dny lze i na festivalu pozorovat únavu. Ospalejší atmosféru provází menší fronty před kinosály. Což mimochodem „odnesla" například dokumentaristická legenda Frederick Wiseman, jehož „baletní" novinka La Danse se promítala v poloprázdné Sala Perla.
K celkově klidnějšímu dojmu benátské přehlídky (něco jako hektičtější Letní filmová škola, ale s trochu nabitějším programem) přispívá i minimální prostor pro marketové projekce. Zatímco Cannes i Berlinale paralelně k oficiálnímu „artovému" programu uvádí i stovky dalších filmů pro jednotlivé nákupčí, Benátky jsou tohoto business mumraje poměrně ušetřeny.
Ospalejší atmosféru ale v páteční poledne opět do (mimosoutěžní) politické latě postavila Hana Makhmalbachová. Nejmladší dcera slavného íránského režiséra přivezla do Benátek žhavé politikum. V nepříliš zaplněné Sala Grande uvedla (samozřejmě se zeleným šátkem kolem krku) své výbušné Green Days. Nadhled jednadvacetileté (!) umělkyně ve zpracování tak čerstvých revolučních událostí rodné země může závidět leckterý - a především český, chce se říci - režisér.
O filmu Zelené dny se bude mluvit především kvůli použití amatérských záznamů z mobilních telefonů anonymních obyvatel íránské metropole. Na roztřesených záběrech jsou vidět nechutné policejní represe, kdy byli demonstranti mučeni a zabíjeni přímo v ulicích Teheránu po Ahmadínežádově (zmanipulovaném?) výsledku voleb v polovině června.
Makhmalbafová zachytila dokumentaristickou kamerou také celou předvolební euforii. Frenetické průvody, davovou psychózu, hesla naděje sborově vykřikovaná jako zaříkadla. Fikční příběh mladé ženy Evy trpící depresemi ale do tohoto demokratického étosu přináší jen samé pochyby. Eva prochází mezi lidmi v ulicích a smutně komentuje společenské pnutí: toto se děje vždy jednou za čtyři roky a pak následuje rychlý konec iluzí.
Již v předposlední páteční den byly oznámeny výsledky vedlejší soutěže krátkých filmů Corto Cortissimo i přidružené sekce mezinárodní kritiky. Popravdě to ale téměř nikoho moc nezajímá; čeká se samozřejmě na hlavní ceny pro soutěž Venezia 66.
Dnes večer bude vítěze jednotlivých kategorií odhalovat slavnostní ceremoniál. Před poslední zatáčkou vypadá (mírně nepřehledná) situace na benátském autodromu následovně.
Do cílové rovinky se řítí izraelský Libanon, kde jsou čtyři vojáci po celý film zavření v těsném prostředí tanku, v závěsu stíhán íránskými Ženami bez muže a americkým jezdcem Toddem Solondzem na voze Life During Wartime.
Trojice si ovšem musí dát pozor na ostré protikapitalistické lokty nevyzpytatelného závodníka Michaela Moorea. Ten vyhrávat umí, což dokázal triumfem v Cannes 2004, kde ho ale na nejvyšší stupínek pravděpodobně „protlačil" kolega Quentin Tarantino.
Velmi dobré časy zkraje závodu zajela též Jessica Hausnerová na rakouském stroji Lourdes, což by ovšem porota mohla od minulého týdne už zapomenout. Snímek ale s prázdnou neodejde; před malou chvílí obdržel prestižní cenu FIPRESCI.
V kategorii do 125 hereckých cm by měli zabodovat jezdci ze stáje Fatiha Akina. Jeho komediální speciál Soul Kitchen, který sklízel potlesk už během závodu, je na precizních hereckých součástkách postaven.
Konečné pořadí benátské Grand Prix ale určí porota v čele s filmařem, kterého tento festival jednoduše miluje. Ang Lee získal benátského Zlatého lva opakovaně v letech 2005 a 2007 za nezapomenutelnou Zkrocenou horu a následné drama Touha, opatrnost.
