Více než deset let příprav, přes 100 verzí střihu a více než 60 předpremiér, během nichž tento dvouapůlhodinový "opus" vidělo minimálně deset tisíc diváků, podle autorových slov dokonce skoro 25 tisíc lidí. Dlouze chystaný počin Petra Vachlera se ve všech ohledech tváří jako něco víc než pouhý film. Umělec ho pojal jako událost, happening, jehož cílem není nic menšího než odhalit to, co slibuje název: tajemství a smysl života.
Vachler angažoval několik profesionálních herců - od Jana Budaře přes Barboru Seidlovou či Josefa Poláška po Vladimíra Javorského - i značnou část vlastní rodiny, jeho ambicí ale zjevně nebylo natočit jakýkoli příběh.
Všichni zmínění sice ve snímku vystupují jako postavy, či spíše torza postav, jde tu o rodinné a partnerské vztahy, ale dílo publiku pouze předhazuje nějaké základní konstelace či situace, jaké se v životě dějí: nevěru, lásku, rodičovství, vážnou nemoc.
V hlavní roli je nakonec sám Vachler ve zvláštní dvojjediné podobě. Jednak jako vousatý, digitální, nepříliš hezky animovaný čmelák s děsivě lidskými rysy, který celým snímkem provádí a zahrnuje publikum "velkými pravdami" o různých tématech. Pak také tvůrce vyzpovídal řadu světových osobností věnujících se rozmanitým ezoterickým a seberozvojovým odvětvím. A skrze ně prezentuje druhou vlnu moudrosti, která z plátna neustále proudí. Výsledek je nevídaný.
Snímek občas chvíli líčí všední situaci, ať už jde o rodinnou rozepři, návštěvu lékaře se závažnou diagnózou, či výlet do exotické lokace. Jediným důvodem pro načrtnutí takové chvíle však obvykle bývá, že v daném prostředí se někde zjeví hlava "mudrce", který přednáší, jak se věci na světě mají.
Je v tom obří paradox. Vachler se sešel s desítkami respondentů včetně předních hvězd a bestselleristů, jako jsou Deepak Chopra, Erich von Däniken, Dan Millman či Masaru Emoto. A v některých případech, jako když ve filmu hovoří Stanislav Grof, jde nejen o hrdiny z poliček v knihkupeckém oddělení duchovních nauk, ale skutečně uznávané osobnosti svých oborů.
Jenže film přitom - asi záměrně - rezignuje na jakoukoli snahu předat něčí ucelené myšlenky. Není to dokument s "mluvícími hlavami", všichni zpovídaní tu vystupují s jednou či dvěma větami, často coby částečně animované anonymní obličeje objevující se v různých místech plátna, ať už jde o hladinu vody, nebo nějaké obvykle velmi nepohledné digitální prostředí, k němuž se snímek uchyluje až nepochopitelně často.
I když hrdinové vycestují někam k moři či do Jižní Ameriky, záhy se reálný svět z neznámého důvodu přepne do pravěce působící animace a uprostřed hrubozrnných, počítačem generovaných textur se zjevují naši "světci" s další porcí velkých pravd.
Nikdy se neobjeví jejich jména ani náznak toho, na čem je jejich uvažování založené. Snímek jako by sabotoval vlastní misi: tedy předat nějaké - ať už bezmezně uctívané, či mnohými naopak kritizované a vysmívané - nauky.
Tajemství a smysl života nevyzývá k dialogu, není pozvánkou na cestu. Sice se tu často tvrdí, jak se člověk musí podívat dovnitř a chtít se změnit sám, ale výsledkem dvouapůlhodinové poutě nepřehledným Vachlerovým univerzem je jen zahlcení smyslů blábolem.
Vyzobávání vět vytržených z kontextu má jediný důsledek. Mnohé myšlenky jsou v přímém rozporu - byť by jistě obhájci či autoři přispěchali s tvrzením, že úvahy zde prezentované nelze přijímat pouze rozumem a logikou. I kdyby, žádné jiné vlastní nástroje dílo nenabízí.
Digitální čmelda Vachler chce být často nad věcí. Věrný přístupu různých šamanských smíšků či východních mistrů prezentuje mnohé z myšlenek rádoby s nadhledem. K takovému přístupu ale za sebou dotyčný musí mít něco víc než jen v počítači vyrobenou figurku samozvaného gurua.
Protagonista rozmarně prohazuje třeba to, že svoboda znamená dělat si, co chceme - až to připomíná spíše podnikatelský sen českého byznysmena z roku 1993 než duchovní vhled do svobodného spirituálního počínání.
Navíc je snímek jako celek spíše přepjatě vážný, případně lehce hysterický, za což může jak zbytečně intenzivní hudba, tak přehrávání herců, kteří nemají ke ztvárnění žádné postavy, ale pouze zjednodušené role typu otec, manžel, nevěrník, milenka či nemocná. A mezi těmi se přepíná značně náhodně.
V některých pasážích, jako je boj s rakovinou, se film pouští na nebezpečnou půdu, když bagatelizuje tradiční léčbu a nabízí zázračné duchovní řešení. Dokonce ústy lékaře onkologa, který hrdince říká, že coby doktor jí léčbu nádoru bez operace nemůže doporučit, ale coby člověk navrhuje, ať to pár týdnů zkusí bez ní. A ejhle, za pár týdnů je problém vyřešený. Samotný lékař, jenž to doporučil, se ovšem diví a konstatuje, že to nechápe.
Jak chtít po snímku, kde postavy i v nejběžnějších dialozích popírají samy sebe, aby přinesl nějakou konzistentní duchovní výpověď či spirituální vzpruhu?
Tajemství a smysl života jistě míří na svoji "cílovku", na čtenáře knih, jejichž autoři tu vystupují. Ale vlastně i této tvorbě dělá nechtěně poněkud medvědí službu, když všechny tyto proudy mísí do jednoho ezoterického tyglíku, kde bublá spirituální - pochopitelně vegetariánský - guláš.
Jediným poselstvím snímku zůstává, že je úplně jedno, co čtete, ať už Dona Miguela Ruize a jeho Čtyři dohody, nebo Raymonda Moodyho a jeho knihy o "životě po životě", případně úvahy Masarua Emota o tom, co si myslí a co cítí voda v závislosti na lidské činnosti. Stačí přisypat do kotle, zamíchat a hotovo. Nebo rovnou olíznout halucinogenní tropickou žábu a jako Homer v jedné z epizod seriálu Simpsonovi se vydat na výlet do nehmotných sfér.
Autor tohoto textu nechce bagatelizovat a zesměšňovat veškeré duchovní záležitosti či význam nějaké vnitřní cesty, která se může vydávat jinými zákrutami, než jsou ty vydlážděné současnou vědou. Při případné spirituální výpravě si ale nedovede představit horšího průvodce, než je digitální hmyzák, který publikum vybízí: tady máte hojnost prostopravd, vyzobejte si z nich sami, co uznáte za vhodné.
Film
Tajemství a smysl života
Scénář a režie: Petr Vachler
Falcon, v kinech od 23. listopadu.
