Cyrano z Bergeracu je pevnou součástí evropského kulturního kánonu i čítanek. Pochází z divadelní hry Edmonda Rostanda z roku 1897, která se už rok nato dočkala českého překladu a od té doby mnoha scénických variací. A také filmových, včetně těch s Gérardem Depardieum nebo Josém Ferrerem.
Šermíř Cyrano miluje dívku Roxanu, ale hyzdí ho velký nos, takže se z lásky nikdy nevyzná. Roxana se zamiluje do pohledného a čestného kadeta Kristiána, který však nedovede opětovat její city oduševnělými slovy lásky formulovanými v poezii. Kristiánovým jménem tak milostné dopisy začne psát Cyrano. Skrze jeho slova láska vzkvétá, nosatý hrdina tiše trpí.
Love story v novém filmu nazvaném jednoduše Cyrano dost věrně sleduje děj původní hry. Pod scénářem je podepsána Erica Schmidtová, která Cyrana s úspěchem inscenovala na divadle jako kostýmní romantický muzikál.
Tak ho převzal i anglický režisér Joe Wright, známý melodramatickými snímky Pýcha a předsudek nebo Pokání s herečkou Keirou Knightleyovou, dále tolstojovskou Annou Kareninou nebo Nejtemnější hodinou, životopisným snímkem o Winstonu Churchillovi.
Místo nosu trpasličí vzrůst
Klíčovou interpretační změnu v Cyranovi přináší obsazení titulní role. Peter Dinklage, manžel Schmidtové, žije s achondroplazií, což je genetická porucha vývoje kostí v končetinách zapřičiňující trpasličí vzrůst. Proslul jako Tyrion Lannister v seriálu Hra o trůny nebo filmem Život v oblouznění. Coby Cyrano ukazuje, že má sice pěvecké limity, ale hraje solidně.
I když jde stále o vzhled, který je v dramatu o možnosti vyřknout a najít lásku překážkou, snímek transformuje Cyranovu ošklivost do inkluzivně pojatého motivu odlišnosti.
Z divadelní práce Eriky Schmidtové však pramení i hlavní problémy. V mnoha momentech si divák může říct, že měl Cyrano na divadle raději zůstat. A to přesto, že Joe Wright a producenti angažovali mnoho respektovaných kolegů.
Například Jacqueline Durranová, dvojnásobná držitelka Oscara, a její spolupracovník Massimo Cantini Parrini se postarali o kostýmy. Bryce a Aaron Dessnerovi z kapely The National složili hudbu včetně hlavní písně Wherever I Fall. A na filmu se podílel i slavný belgicko-marocký choreograf Sidi Larbi Cherkaoui.
Nejdůležitějším omylem nového Cyrana je zvolený způsob snímání. Kameraman Seamus McGarvey s režisérem použili tak měkké světlo, že obraz je prakticky celou dobu v mlhavém oparu.
Mlhavé romantično
Film vypadá, jako by se až na několik výjimek sice odehrával pod modrým nebem, ale zároveň bez přítomnosti slunečního svitu. V mnoha nočních scénách jsou plameny svíček na plátně kina tak rozpité, že to není romantické, ale jednoduše podivné. To vše nevhodně kontrastuje se Cyranovou replikou o světlu coby duši prázdného prostoru.
Možná mělo obrazové řešení zakrýt papundeklovou umělost divadelní výpravy? Nebo vyjádřit zastřenou minulost citů? Těžko říct.
Když dojde na bitevní scény, první, co se nám kvůli kvalitě obrazu a trikových kompozic vybaví v Česku, je Maroldovo panoráma bitvy u Lipan. Film má sice okázalou výpravu, po většinu stopáže ale pouze přifukuje divadelní předlohu a občas působí i dost levně. Šermířská ani jiná akce diváka nestrhne.
Což neznamená, že by snímek neměl silné momenty, kde cítíme smyslupnost výchozí divadelní inscenace nebo původního námětu. Je to provedení písně Wherever I Fall nebo některé jednotlivé pasáže, které skrývají alespoň jakési momenty překvapení.
Často to ale vypadá, že si ze sebe film už už začne dělat legraci. Místnost plná padajících dopisů a žena vyjadřující city, když stojí mezi závěsy, je prostě tak evidentní kýč, až se nechce věřit, že ho režisér Joe Wright používá bez odstupu.
Když příběh naředí takovými momenty, veškerá poetika se ztrácí. Film sice nechá zaznít některé oduševnělé nebo ostrovtipné repliky, v jádru je ale zbavený humoru a příběh, postavy i romantiku bere smrtelně vážně.
Hudbu staví na popových melodiích se smyčci a jedinkrát upomene na rapovou dikci. Taneční pohyb zde dostává velmi málo prostoru, na úvod je choreografická snaha patrná ve scénách s vojáky, v klíčových závěrečných scénách už ale na tanci nesejde.
Úplně jinak, nápaditěji s dnes přece jen anachronickou láskou v dopisech předloni pracoval americký film Kdybys jen tušil, který je dostupný na Netflixu. Cyranovský námět převedl do teenagerské romantické komedie na obyčejném americkém maloměstě.
Inkluzivní moment zde spočíval v queer identitě hlavní postavy, protože Cyrana hrála spolužáky přehlížená dcera čínských přistěhovalců. Právě ta psala dopisy pro svého méně sečtělého spolužáka.
Cyrano od Joea Wrighta oproti tomu vyznívá jako okázalá, nenápaditá a hlavně nevyrovnaná interpretace. S dobrými momenty, ale celek je bohužel vždy jen tak dobrý jako nejslabší článek.
Film
Cyrano
Režie: Joe Wright
Forum Film, česká premiéra 31. března.
