Místo aby ukázal několik dní ze života britské šlechty o Vánocích 1991, chilský režisér Pablo Larraín natočil fantaskní báchorku o komplikovaném vnitřním světě nejsledovanější členky dvora. Diana Spencerová žila v letech 1961 až 1997. Film ji zachycuje v době, kdy už se rozpadá její manželství s následníkem trůnu princem Charlesem, tedy ještě před rozvodem a tragickou nehodou, která ukončila její život ve věku 36 let.
Pětačtyřicetiletý Larraín už poněkolikáté stylizovaně pohlíží na dějiny. Když podobnou optikou ve snímku No vyprávěl o svržení despotického chilského režimu s pomocí reklamy a marketingu, hravě balancoval na hraně dramatu a dokumentu.
Poslední roky se však zaměřuje na alternativní výklad života slavných žen. V dramatu Jackie s herečkou Natalií Portmanovou sledoval, jak se americká první dáma Jacqueline Kennedyová vyrovnává s násilnou smrtí svého muže, prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Režisér se snažil ukázat, jak se liší mediální a soukromá tvář Kennedyové.
V novince už dějiny či archivní záběry zcela upozaďuje. Zaměřuje se na vnitřní svět Diany Spencerové, jako kdyby vyprávěl silně estetizované melodrama s příměsí psychologického thrilleru či pokleslých žánrů.
Film přitom přichází v příhodnou dobu. Do prostředí britské šlechty diváky v posledních letech bral seriál Koruna od Netflixu. I ten dramatizoval scény ze soukromí královské rodiny a publikum si bylo vědomé, že přesně takhle se to ve skutečnosti neodehrálo. Celek přesto působil autenticky.
Podobný pocit se při sledování Larraínova filmu nedostaví. Zasmušilá, vnitřně rozervaná Diana přijíždí trávit vánoční svátky s rodinou s pocitem, že ji stihne stejný osud jako nespravedlivě popravenou královnu Annu Boleynovou z 16. století.
Coby neustále se vracející symbol skutečně spatří jejího ducha u večeře, při níž je navíc nucena mít na krku stejný náhrdelník, jaký její manžel Charles daroval jiné ženě. Ve fantaskní scéně ho Diana strhne jako svazující obojek, bílé perly padají do krémové světle zelené polévky, princezna je nabírá lžící a manicky jí.
Prakticky celý snímek sestává z podobně přepjatých symbolických či snových výjevů. Když protagonistka hovoří s manželem, každý stojí na jedné straně kulečníkového stolu, každé slovo je přeplněné významy a pocity. Aby to nebylo málo, na jedné straně stolu leží bílá a na druhé černá koule.
Epizodický film proniká do rozervané duše, v pozadí burácí smyčce, na estetizovaných záběrech v pastelových barvách se střídají kostýmy.
Pablo Larraín natočil záměrně přemrštěné melodrama, které chce hovořit o boji s pravidly a protokolem, o snaze čelit předurčení, o rebelském nutkání vystoupit z historie.
Přepálený styl však končí u manýry a nevede k ničemu nosnému, na rozdíl například od stylizovaných emancipačních melodramat režiséra Todda Haynese. Ten ve svých žánrových hrátkách nacházel pozoruhodné způsoby, jak třeba inovativně vyprávět pomocí barev.
Kristen Stewartová dostala nelehký úkol ztvárnit Dianu na hraně lehkého vyšinutí mysli a přesvědčivě zahrát všechny výkyvy jejích nálad. Vzhledem k pojetí filmu ale nepůsobí jako silná, natož tragická hrdinka, spíš jako hysterka.
Larraín opakuje i scény na hraně až parodické přepjatosti. A s každým dalším přetržením perlového šperku či návratem Anny Boleynové vyvolává především nechápavý úsměv publika, které netuší, kam tvůrci míří.
Seriál Koruna až mučivě krůček po krůčku ukazoval absurditu pravidel na královském dvoře. Vytvářel plastickou představu, jak takový svět duševně mučí všechny, kdo v něm žijí.
Larraínův únavný film spíš vyvolává dojem, že by princezna Diana měla přestat vyšilovat a normálně se navečeřet, což je vzhledem k jejímu tragickému osudu jen smutné. Větší selhání uměleckého záměru si lze stěží představit.
Spencer
Režie: Pablo Larraín
Forum Film, česká premiéra 20. ledna.
