Pusan - Severokorejský film plný soudruhů, dělnického elánu a propagandistického nadšení jako z našich 50. let se stává trochu bizarním zpestřením letošní festivalové sezony. Po své mezinárodní premiéře na festivalu v Torontu 2012 byl snímek Soudružka Kimová létá (Comerade Kim Goes Flying) uveden i na 17. ročníku festivalu BIFF v jihokorejském Pusanu.
Zajímavé na tom je, že dílo "socialistického realismu KLDR" bylo financováno ze západních peněz, když vzniklo v koprodukci s Belgií a Velkou Británií. Podepsaní jsou pod ním producentka Anja Daelemansová a filmaři Nicholas Bonner a Severokorejec Kim Gwang-Hun.
Angažovaná hornice stoupá
Pro českého diváka je to zvláštní podívaná, jako by se ocitl v čase nazpět. Jen se usměvavé hranaté tváře ideologického teroru 50. let přenesly do vybledlých obrazů osmdesátých let. Na plátně sledujete "romantický" příběh angažované hornice plný planého budovatelského nadšení a omšelé rétoriky dělnického socialismu, v němž se přitom pouští hudba z kazeťáku, fotí starými praktikami či pěstuje tepláková paneláková kultura.
Rádoby trendové časopisy ukazují dělníky na obálce a knihovnice mají soudružské brýle a žádný smysl pro humor. Leporelové obrazy korejského venkova střídají scenérie Pchjongjangu, kde jsou zcela zřetelně počítačem dodělávané moderní výškové budovy. Po poloprázdných ulicích jezdí sem tam nějaké staré, repasované auto. Ne náhodou se nám připomene starý sterilizovaný pořádek NDR či mramorové paláce socialistických kulturáků.
Samotný příběh vypráví o soudružce Yong-Mi, úderné a nezdolné hornici z venkova, která na léto odjíždí na stavební brigádu do hlavního města, kam ji táhne i její sen. Od dětství si tato stále nezadaná kráska přála létat, což evokuje i její sponka s ptačími křídly, kterou má na památku po zesnulé matce, ale i obdiv ke slavné cirkusové akrobatce. V Pchjongjangu se shodou okolností přihlásí do konkurzu do cirkusu, ale to skončí posměchem ostatních artistů, neboť socialistická hrdinka z dolů trpí závratěmi.
Dále se příběh odvíjí zčásti jako komediální melodrama, zčásti jako moralita s poučením o tom, že pro dělnickou třídu není nic nemožné. Že i z obyčejné hornice může být hvězda cirkusu, která se navíc může zamilovat i do kolegy artisty Jang Phila, který se jí pro nedostatek třídního vědomí zprvu posmíval.
Imaginace z dob rozpínajícího se socialismu
Samotná ústřední metafora o létání odráží tu nejprovařenější militaristickou imaginaci doby rozpínajícího se socialismu, který vždy glorifikoval letce, kosmonauty a lety ke hvězdám. Ve zmíněném příběhu se nakonec hraje o to, jestli soudružka Kimová zvládne na visuté hrazdě skočit několik salt a nespadnout, aby se z jejich cirkusu stal poté ten nejlepší na celém světě.
Ke zdaru pomohou všichni důležití, od dělníků ve slévárně přes stranickou kancelář cirkusu až po jejího otce, který vypadá v milicionářské uniformě a placaté čepici jako velký otcovský vůdce. Aby prosadila nápad, že si dělníci na stavbě sami zorganizují svou akrobatickou show, musí hlavní hrdinka porazit v páce tři chlapy ze železáren.
V podtextu totiž film respektuje jak kanonizovanou stranickou hierarchii, autoritu moudrých lidových chlapáků, tak i korejskou tradiční kulturu. Byť zrovna z té zbyl (alespoň optikou filmu) buď bezpohlavní folklór, či cirkusové vystoupení. Mimochodem kromě dělníků a funkcionářů tady nenajdete jedinou vzdělanou či nějak "intelektuální" postavu!
Film vyvolává smích, byť vás z něj docela často mrazí, pokud jen domyslíte další souvislosti stranické morbidní taškařice či ideologických klišé všech těch vymytých mozků. Nedá se nic dělat, je však opravdu legrační sledovat to naivní prostomyslné herectví, v němž si dělníci hází vesele čapkou či hlavní postavy přemýšlí nahlas. Co více, všichni herci se komicky nastavují toporně kameře, aby hlavně byl vidět odznáček s velkým vůdcem KLDR. Neboť jeho nošení je zřejmě v tomto posledním stalinském koncentráku povinností.
Druhá a podstatnější zápletka filmu se tak skrývá v pozadí. Jak sledujete snímek, přemýšlíte nad tím, co je tu vlastně tím největším vtipem a co má být myšleno vážně. Co je už politická pornografie či západní vtípek černého humoru? Kde se odhaluje skutečný horor dělnického teroru. Jinými slovy se ptáte, co vlastně vedlo autorku projektu Daelemansovou či filmaře Nicholase Bonnera k tomuto severokorejskému dobrodružství, které natočil v podstatě štáb i příběh "Made in KLDR".
Čtěte také
Film o mučení disidenta zkusí ovlivnit volby v Koreji
Hong Kong učí Čínu demokracii. V akčním filmu
Hlavně Bonner je už autorem tří dokumentárních filmů, které natočil v Severní Koreji - k tomu účelu si založil produkční společnost Koryo Group. Díky němu jsme mohli vidět například snímek o slavném fotbalovém mužstvu Severní Koreje, které v roce 1966 porazilo na mistrovství světa Itálii 1:0, ačkoliv o nich už posléze nikdy nikdo nic neslyšel.
Strach a kocovina
Soudružka Kimová létá je však hraným filmem reprezentujícím "autentickou" severokorejskou kinematografii, který režim samozřejmě nijak zjevně nesoudí (a asi by nemohl). Ale zároveň dodržuje nějaké základní západní produkční standardy a míří do celosvětové distribuce. Divák má občas pocit, jako by se filmaři snažili dokázat, že i v podmínkách severokorejského blbismu lze prožívat romantické příběhy. Že se tu zpívají milostné písničky, z nichž na závěr snad ukápne i nějaká slza.
Veškeré odhalení fanatického izolovaného režimu a jeho zjevně omezené imaginace se děje jaksi mimovolně, aniž by se to muselo komentovat. To je na něm asi to nejcennější, neboť ukazuje něco, co jinak vídáme jen zprostředkovaně prostřednictvím zpravodajství o atomovém programu, hladomoru či severo- a jihokorejských politických provokacích. Snad můžeme nahlédnout do toho, jak tito nešťastníci vidí sami svůj vlastní život.
Před našima očima se zjevují alespoň skuteční lidé z masa a krve, byť se chovají jako loutky v teplákách (či uniformách) mezi květinovou výzdobou. Nelze říct, že by to byl klasický propagandistický film. Vždyť celá ideologická a křečovitá kulisa působí alespoň v kontextu západního liberalismu komicky. A stěží ji lze brát mimo severokorejský ostnatý drát jen trochu vážně.
Ve skutečnosti ten film vyznívá spíše jako obecná rezignace na politiku, která ztratila všude kolem nás ideologické argumenty a přesvědčení. Strach z toho alespoň stalinistického, bigotního socialismu na Západě dávno odezněl. Zároveň sami prožíváme kocovinu z řady dosud nezpochybňovaných postulátů naší věrouky. Probouzíme se z falešných představ o západním centralismu, o americké roli světového četníka a zachránce či z ničivých následků neoliberalismu zotročujícího penězi.
Točit si severokorejské melodrama tak nemusí být známkou šílenství či mezní aplikace západní svobody slova. Ale dost možná odráží naše znechucení z politiky jako takové, kdy se můžeme dívat na severokorejský svět bez té nepřátelské, bipolární, kapitalisticko-socialistické optiky. To ale nemusí nutně znamenat, že by svět hornic snících o cirkusu a poslušně tancujících pejsků byl místem, v němž bychom sami měli či chtěli žít.
