Německo-německý thriller Plán N učí síle paranoie

Boris Hokr
6. 8. 2012 13:45
V románu Simona Urbana NDR přežila
Foto: Profimédia

Recenze - Světová knihovna nakladatelství Odeon poměrně často a ráda překračuje hranice bezpečné mainstreamové literatury. Autoři jako Chuck Palahniuk, Haruki Murakami či Jasutaka Cucui ukazují možnosti spekulativní fikce osvobozené z omezujícího, klišé zahlceného světa literárního ghetta. Plán N německého autora Simona Urbana je ukázkovým příkladem, který má už v rámci řady předchůdce v Chabonově Židovském policejním klubu.

Foto: Aktuálně.cz

Znovu máme tedy co do činění s příběhem ze světa, kde je oproti naší realitě, slovy Ondřeje Neffa, něco jinak. I když platí, že historia magistra vitae, nikdo netvrdí, že poučení musí být jen jedno. Stejně jako existují alternativní školy, existují i alternativní historie. A tak dle Urbanova románu nedošlo ke sjednocení Německa; východní blok se sice zhroutil, ale stará dobrá NDR se drží a stále předstírá, že komunistický ráj na zemi je hnedle za dveřmi.

Nad vodou drží přežilý režim jen tranzit plynu z Ruska a dotace ze SRN. Obojí však ohrozí vražda, jejíž provedení ukazuje na Státní bezpečnost. Takové rozuzlení by ale znamenalo konec nadějím na důležité hospodářské smlouvy a následně státní bankrot. Výbušný politický případ proto mají společně vyřešit policejní složky z obou částí Berlína - z té východní unavený a deprimovaný Martin Wegener, ze západní pak vytrénovaný a ve všech ohledech mužný Richard Brendel.

Musí být bod zlomu uvěřitelný?

Kvalita alternativní historie se často posuzuje podle solidnosti bodu změny; tedy podle toho, jak moc se autorovi daří přesvědčit čtenáře, že k jím navrhované změně opravdu mohlo dojít a nový svět mohl fungovat. Tato premisa je ovšem problematická. Bod zlomu může být v podstatě jakýkoliv (protože vtip je v tom, že dojít mohlo ke všemu... a zároveň evidentně nemohlo) a i jeho zdánlivá slabost může být výhodou.

Simon Urban
Simon Urban | Foto: fedja Kehl

Populární brakař Harry Turtledove i jeho čtenáři ví, že propojit druhou světovou válku s mimozemskou invazí je absolutní pitomost, ale je to pitomost, která nabízí tisíce atrakcí především akčního rázu. Skvělý Philip K. Dick zase nabídl slabou premisu bodu zvratu (vražda F. D. Roosevelta před vypuknutím války vede k Hitlerově triumfu a okupaci USA), aby vystavěl ani ne tak alternativní jako spíše falešnou historii (a hrdinové jeho Muže z vysokého zámku se s „falešností" v té či oné podobě potýkají všichni). Český autor Jan Poláček ve svém Spěšném vlaku CH.24.12. naopak pojímá svou alternativu jako noční můru, depresivní fuksovské delirium.

Urban se v tomto ohledu drží při zemi. Nechce čtenáře ani zahltit barvitým dějem, ani se nepouští na pole důmyslných literárních konstrukcí. Nabízí staromódně pojatý policejní thriller (což jej spojuje se Chabonem), který především naplňuje žánrové konvence a další významy či přesahy generuje jen díky aktuálnímu společenskému kontextu země svého původu. Který ovšem stojí za to. Plán N je přeci „německo-německý thriller" - což neplatí pouze z geografického či politicko-geografického hlediska, ale především z hlediska mentality.

Foto: Profimédia

V podstatě všechny země bývalého východního bloku se určitým způsobem vrací ke své nedávné minulosti. Ovšem v případě Německa je situace přeci jenom výjimečná. Jednak se část společnosti musí vyrovnat s tím, že druhá část její zkušenost nepochopí (protože prostě nemůže), ba si dokonce jejich minulost (v románovém světě i přítomnost) idealizuje, a jednak se zde stále vznáší stín nacismu (ostatně jeden z nejžádanějších motivů alternativních historií - krom námi zmíněných autorů uveďme i překladatelkou v doslovu jmenovaného Roberta Harrise s jeho Otčinou).

Urban s touto skutečností umí pracovat, a tak se mu daří vyhnout se laciným protikladům dobro/zlo a demokracie/socialismus. NDR je šedá země a v šedých zónách nejistoty, podezření a padlé morálky se pohybuje i román.

Jak ukázal výzkum shrnutý v knize Můj děda nebyl nácek (Argo, Praha 2009), většina Němců na minulost pohlíží dvojitě: jako na lexikon (který formují oficiální instituce) a na album (které formují konkrétní zkušenosti s konkrétními lidmi). Tento princip - že někdo (v našem případě Německo) zná fakta o své minulosti, ale zároveň má velmi vyvinuté mechanismy, které umožňují chápat ji jako minulost někoho jiného - je pochopitelně obecně platný a jedná se do značné míry o obranný mechanismus.

Až na dno úpadku a selhání

Urban, který udělal hlavní postavou románu profesionálního podezřívavce, však svým postavám tuto obranu bere. Martin Wegener musí v průběhu vyšetřování vraždy bývalého špičkového politologa, který kdysi možná mohl spojit kapitalismus a komunismus, odhodit nejen iluze o svých blízkých, domnělých i skutečných nepřátelích, ale především o sobě samém. Pátrání se stává sondou do nefungujícího státního zřízení i vztahů a bohužel i do až příliš dobře fungujícího fízlovského aparátu.

Foto: Fedja Kehl

V tomto ohledu je vidět, že alternativní prostředí románu slouží skutečně jako divadelní kulisa pro Wegenerovo osobní drama - reálie kolabující NDR jsou podrobně propracované i plné hořkého humoru a sarkasmu (díky dlouholeté praxi v odposlouchávání vlastních obyvatel je NDR světovou jedničkou v telekomunikacích), ovšem za hranicemi Německa se svět ztrácí v nejasných konturách a jako kdyby ve skutečnosti s výjimkou penězi opojeného Ruska ani neexistoval.

O to lépe funguje psychologie lidí uvyklých pohybovat se ve smrtícím prostředí byrokracie, neustálého donášení, kontroly a nutnosti neupozorňovat na sebe (v románu na konto jedné z postav trefně zazní, že zase jednou s úspěchem držela hubu) a samozřejmě neustálé komplexy méněcennosti, které Wegener a jeho blízcí cítí vůči „západnímu Supermanovi" Brendlovi. Jenže jak již bylo řečeno: Urban se vyhýbá jednoduchým opozicím, a tak se i tento zdánlivě neochvějný motiv dočká své problematizace.

Což je ostatně způsobeno i již zmíněným naplněním žánru. Plán N se krom klasiků alternativní historie hlásí i ke knihám, jako jsou Mrtví bez tváře Martina Cruze Smithe. Sluší se, aby vyšetřovatel pohybující se v „říši zla" odhalil minimálně stejné zlo i za hranicemi a samozřejmě, aby sám klesl co nejhlouběji. A předpokládaný vrah samozřejmě vrahem není - tedy ne tak, jak by všichni čekali.

Foto: Profimédia

A právě zde se můžeme vrátit k otázce, zda je Urbanův bod zlomu laciný, či naopak. Již jsme řekli, že za hranicemi skutečného i románového Německa ztrácí jeho vize na síle, takže nemůže posloužit k podrobné a seriózní extrapolaci „co by kdyby", ale vzhledem k ústřední detektivní lince je prostě nenapadnutelný. Proto bude kniha fungovat i pro ty, kterým by jinak motivy jako morální problémy spojené se službou totalitě, osobní selhání, tušení zrady ze všech stran, tíživá ekonomická situace či stíny minulosti totalitního zřízení připadaly příliš vzdálené či zcela cizí.

Příslovečnou třešinkou na dortu jsou pak hrátky s popkulturou, které definitivně dokládají, že Urban umí být nejen napínavý, ale přes svůj původ (kdo by to do Němce řekl?) i velmi, ale opravdu velmi vtipný.

Fanoušky filmových obskurností potěší motiv snímku Rudá pomsta, fanoušky sportu malé cameo Mathiase Sammera, nejoblíbenějšího „východního" fotbalisty, v roli ztrhaného a životem zmuchlaného trenéra Michaela Ballacka, a všechny ostatní fakt, že zavražděným je zahradník. Inu poctivý alternativní thriller s poctivou nadstavbou.
 
Simon Urban: Plán N. Překlad: Jana Zoubková. Euromedia Group, k. s. - Odeon, Praha 2012, 432 s., 359 Kč.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně u města Bata v Rovníkové Guineji. Další stovky lidí byly podle médií zraněny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy