Rozhovor - Petr Zelenka je tichá voda české kinematografie. Nedá se říct, že by byl pořád na očích, nicméně jeho vliv nelze popřít, a když se jednou za čas vynoří, rozhodně si ho publikum všimne.
Jeho pseudodokumenty Mňága: Happy end a Rok ďábla patří mezi to nejnápaditější, co v naší porevoluční kinematografii vzniklo. Knoflíkáři a Samotáři do jisté míry zlidověli a Karamazovi jsou spolu se Špačkovými Pouty snad nejchválenější film poslední pětiletky. Svou verzí celosvětového televizního fenoménu Terapie pak otevřel v tuzemské HBO dveře pro další původní projekty. Není toho tedy málo.
Nyní chystá především kinofilm Ztraceni v Mnichově, opět velmi ambiciózní projekt, který by snad mohl s nadhledem reflektovat událost českých dějin, jež se zdá být trvale vryta do našeho podvědomí.
Aktuálně.cz: Proč myslíte, že jsme dosud neviděli porevoluční film reflektující Mnichov? Proč měl minulý režim potřebu se k němu vyjádřit rovnou dvoudílnými Vávrovými Dny zrady na rozdíl od „nás“?
Petr Zelenka: Předně témat, k nimž bychom se měli konečně vyjádřit, najdeme víc. Tou největší zvláštností je ale pro mě spíš absence snímku rozebírajícího detailněji sametovou revoluci. Už se mi to zdá i trošku divné, protože přece jenom uplynulo pětadvacet let. Že nevznikl film o Mnichovu, bych nikomu přímo nevyčítal. Nejspíš se pro nikoho kromě mě nejedná o srdeční téma.
A.cz: Nevím jak srdeční, ale téma to bylo pro Havla s Formanem, kteří se neúspěšně pokoušeli zrealizovat Mnichovský přízrak...
Ano, to bylo ale zase něco úplně jiného. Jejich scénář se věnoval asi jen třem dnům během konference a soustředil se skoro výhradně na Daladiera. Šlo o adaptaci francouzské knihy o francouzském politikovi, tam ani nemohla být jiná ambice než přiblížit historickou podobu onoho politika.
A.cz: Absenci ohlédnutí za Mnichovem tedy nikomu nevyčítáte. Jakou roli myslíte, že vlastně ještě dnes hraje? Uvědomujeme si Mnichov pořád konkrétně, nebo už ustoupil do podvědomí?
V podvědomí se s Mnichovem potýkáme jistě velmi, nejspíš ani sami nevíme, jak moc nás ovlivňuje. Například v komunikaci s okolními národy. Zvlášť u mladší generace. Ta tuší, že se něco takového odehrálo, neví ale kdy a co vlastně. Starší generace má pak dodnes značně zkreslené představy o detailech a okolnostech, takže se asi dá říct, že Mnichov pomalu mizí z povědomí národa. Aniž by byl pořádně reflektován, zato zůstává plně dezinterpretován.
Neustále opakujeme, že někdo jednal za našimi zády, což není pravda. Stejně tak nejedná za našimi zády Evropská unie. Tady najdeme paralelu: obojí je ale nesmysl. Celý ten pocit, že jsme obklopeni nepřáteli, je jen mylnou interpretací Mnichova a její intenzitu cítíme dodnes. Pocit, že "za hranicemi číhá nebezpečí“, pramení právě zde.
A.cz: To nejspíš souvisí i s českým přístupem k historii. Jak ho vnímáte?
Češi jsou v přístupu k historii hodně specifičtí. Oni... tedy my tu historii nespoluprožíváme a vlastně ani neprožíváme, my ji spíš podivně nezúčastněně komentujeme. Tváříme se, jako by šlo o historii někoho jiného. Chybí prožitek.
A.cz: A největší prožitek máme ze svých proher. Říká se, že zatímco jiné národy si připomínají velká vítězství, Češi naopak ty největší prohry.
Stejně tak se říká, že máme unikátní hymnu. Většinou země vybírají bojovné písně o dobývání nebo alespoň obraně, my zpíváme o tom, že je naše země hezká.
A.cz: Co si vlastně myslíte o Dnech zrady?
Nemůžeme je jen tak smést ze stolu, protože je natočil Otakar Vávra. Celá válečná trilogie jistě vznikla ze špatných pohnutek, zde byl však překvapivě relativně neutrální, a ačkoliv jeho nekorektnost spočívá v protěžování úlohy dělnické třídy, celkově bylo jeho pojetí velmi precizní a odvážné svou nepodbízivostí divákovi. I Robert Sedláček v Českém století má tendenci občas nabízet hezké záběry, což Vávra ve Dnech zrady nedělá, jen sleduje sérii jednání. Odsuzuju ho tedy za to, jak žil, ale neodsuzuju Dny zrady jako úplný blábol.
A.cz: Mnichov vyznívá jako věčná strašidelná paralela. Od konce války prakticky dodnes se jednou za čas straší diktátem o nás bez nás. Dělali to komunisti, dnes třeba odpůrci Unie. Jakou roli tu hraje ona dezinterpretace?
Neustále opakujeme, že někdo jednal za našimi zády, což není pravda. Stejně tak nejedná za našimi zády Evropská unie. Tady najdeme paralelu: obojí je ale nesmysl. Celý ten pocit, že jsme obklopeni nepřáteli, je jen mylnou interpretací Mnichova a její intenzitu cítíme dodnes. Pocit, že "za hranicemi číhá nebezpečí“, pramení právě zde.
A.cz: Není vzhledem k oněm dezinterpretacím riskantní přistoupit k tématu rovnou s humorem ve formě metafilmu dřív, než to někdo udělá „postaru“, dramaticky a faktograficky?
Film jako takový je povrchní umění. Nedovoluje vám jít do hloubky takřka žádného problému. Dělat si tedy iluzi, že bezezbytku rozeberu mnichovský fenomén za dvě hodiny, nemá smysl. Tomu by příslušela vědecká konference trvající nejlépe několik týdnů, kde by vystoupili erudovaní historici a sociologové. Já navíc musím být vždycky zábavný, čímž není myšleno, že se divák musí pořád jen smát, ale že musí děj plynout, že se nejde jen tak zastavit. Zvolil jsem tedy formu sdružující absurditu, humor, ale i důležitá historická fakta. A jde o formu netradiční.
Režijní filmografie Petra Zelenky
2015 Ztraceni v Mnichově
2008 Karamazovi
2005 Příběhy obyčejného šílenství
2002 Rok ďábla
2000 Powers
1997 Knoflíkáři
A.cz: Ano, polovina má být klasický příběh, polovina fiktivní dokument z jeho natáčení. Podobné hrátky u vás nejsou neobvyklé, dobře známé jsou pseudodokumenty Rok ďábla a Mňága: Happy End. Proč tuhle u nás nezvyklou formu volíte?
Myslím, že se mi tímhle způsobem trochu daří přiblížit literatuře nebo divadlu. Tím, že ten film vlastně zcizím, že ho obrátím na druhou, se můžu zároveň obrátit sám k sobě a sám sebe komentovat, což mi hrozně vyhovuje. Získávám rovinu navíc. Zde nejdřív sledujeme příběh Mnichova a poté příběh tvůrců, kteří si celou dobu myslí, že mají francouzského koproducenta, i když ho nemají a nikdy neměli. Cítí se pak zrazení. To už lze samozřejmě číst jako paralelu. My diváci pak onu zradu národa, ačkoliv vlastně zradou nebyla, protože byla zradou někoho, kdo nikdy neexistoval, poznáváme skrze příběh štábu.
A.cz: Metafilmy vyžadují poměrně aktivní účast diváka. Kdybych měl ale generalizovat, řeknu, že český divák je spíš pasivní a během sledování rád odpočívá. Co s tím?
Já bych s takovou určitostí o českých divácích nemluvil. Nejsou žádné průzkumy, které by ho přesně určovaly, my o něm vlastně mnoho nevíme. Známe návštěvnost v kinech, známe sledovanost, ale nevíme s jistotou ani věkový průměr diváků. Statistika „kdo chodí do kina a proč“ je dost neurčitá.
A.cz: Můžeme možná odhadovat podle diskusí na internetu.
Jenže internet je stoka. Veškerá negativita se v neřízené diskusi podle pravidel davového chování mění v agresi. Třeba ČSFD je největší zlo, protože se tváří jako zástupce lidu, jakýsi vox populi filmových fanoušků, ale to rozhodně není pravda. Jde o kombinaci polopravd, nepravd a různých údajů. Najdete zde veškeré názory na cokoliv, většinou extrémní. Pro nás filmaře by byl smutný obrázek, kdybychom si mysleli, že takhle vypadá naše publikum. Ale nevypadá. Nerad bych tedy podceňoval diváky, věřím, že jistá úzká skupina z nich vyhledává nové věci. Věci, jež tu ještě nebyly. Anebo věci, které jsou složité. Přestože vidím velký problém v divácké ztrátě vůle k soustředění. Primárně u mladých lidí.
ČSFD je největší zlo, protože se tváří jako zástupce lidu, jakýsi vox populi filmových fanoušků, ale to rozhodně není pravda. Jde o kombinaci polopravd, nepravd a různých údajů. Najdete zde veškeré názory na cokoliv, většinou extrémní. Pro nás filmaře by byl smutný obrázek, kdybychom si mysleli, že takhle vypadá naše publikum.
A.cz: Jak si tedy představujete diváka svého snímku? Kdo to je?
Diváků je mnoho. Záleží na tom, kde se na ten film podívají a na kterou jeho část se podívají.
A.cz: Tak snad předpokládejme, že se podívají na celý.
Nicméně doba už je taková, že někdo se třeba podívá jen na první, nebo druhou část. Pak bude mít nesprávnou představu o celku, ale přesto si odnese určitý zážitek. Ideální je vidět film celý, jen v dnešní době klipového uvažování už to neberu jako jistotu. Potom se snažím, aby divákův investovaný čas nezůstal bez odměny. Aby získal nový náhled a mohl z toho mít radost.
A.cz: Které výrazové prostředky považujete za zajímavější? Pseudodokumentární, nebo klasicky hrané?
Těžko říct. V tomhle konkrétním případě ostatně těžím ze střetu oněch dvou přístupů. Můžu uvést příklad. V první polovině jede hrdina autem kolem jakéhosi bunkru a pozorný divák si může všimnout, že se ta stavba téměř nepostřehnutelně otáčí. V druhé, pseudodokumentární, se dozví, že šlo o nedodělanou polystyrénovou kulisu, kterou musel štáb posouvat, aby nebyly vidět její okraje. Právě z kontrastu bunkru a jeho proměny ve falešnou kulisu může divák vyčíst další náš komentář k tomu, jaká vlastně byla skutečná účinnost pověstného opevnění.
A.cz: Jak jste na tom s užitím humoru? Některé vaše projekty si na něm zakládají, v jiných ho skoro nenajdeme. Co pro vás humor znamená?
Taky záleží na definici humoru. Pro mě se ho hodně skrývá i v Karamazových, přestože samozřejmě nejde o humor a priori. Nicméně humor a priori nedělám už nějakou dobu, naposledy před dvěma lety v Dejvickém divadle u adaptace Dabing Street. Od té doby, především kvůli Terapii, se soustředím na vážnější věci. Humor je ale určitě složitější než drama, humor je vlastně úplně nejtěžší, co můžete dělat. Přistupuji k tomu tedy většinou tak, že dělám vážnou věc a doufám, že se k ní ten humor dostane, nebo si ho tam lidi najdou. Tak vznikli Knoflíkáři, kde se lidé u dvou povídek smějí. Ačkoliv na několika festivalech k celému filmu přistupovali velmi seriózně.
A.cz: Humor ale určitě i nějak aranžujete. Neříkejte, že na něj nemyslíte a nevkládáte ho do svých filmů cíleně.
Máme ve scénáři místa, u nichž říkám hercům: „Tohle je tu jen jako vtip, zkus to, když se nezadaří, vyškrtneme to.“ U Samotářů jsme si zase někdy řekli: „Tohle se povedlo, jen tenhle gag sám o sobě udělá deset tisíc diváků.“ Můžeme jen odhadovat, jestli se takový předpoklad splnil. Samotáři však byli vlastně jediný film, pro nějž jsme vyloženě psali gagy.
A.cz: Jak pevně vlastně přistupujete ke scénáři? Právě u Mnichova se zdá, že nemůžete příliš improvizovat, když jeho dvě poloviny na sebe tak úzce navazují a musejí být dopředu promyšlené.
Prostor pro improvizaci jsme měli v druhé polovině. Ve scénáři byly třeba dvě tři věty, o nichž jsem věděl, že mohou být základem pro improvizovanou scénku. Bylo ostatně potřeba docílit autenticity, k čemuž je improvizace nejlepší.
A.cz: Vzhledem k tomu, že i vy přeskakujete mezi filmem a televizí, se nejde nezeptat na tolik opakovanou otázku dneška: Splynou filmy a televize? Kde současný fenomén skončí?
Mám dojem, že už splynuly. Má generace točila na začátku kariéry téměř vždy za televizní peníze, potom jsme přešli k filmům a nyní někteří přecházíme zpět. Řekl bych, že v našem prostředí oboje splynulo v době, kdy Československá televize zachránila na začátku devadesátých let Barrandov.
A.cz: Mnozí režiséři, třeba Radim Špaček nebo Jan Svěrák, ale zmiňují rozdíly mezi televizní a filmovou produkcí. U filmu se pracuje s větším rozpočtem, především však je na natáčení víc času...
Podívejte se, kolik z věcí, co se nikdy neměly dostat do kin, v nich nakonec skončily. Projekty vznikající ve spěchu, za malé peníze a mnohdy hloupé. Stejný případ byl i můj debut Mňága: Happy end. Mělo jít o televizní film, nicméně nám chyběly peníze, tak jsme se s Bontonfilmem domluvili, že když ho dáme do kin, dostaneme něco z lístků.
A.cz: A to vnímáte negativně?
V tomhle konkrétním případě pozitivně – měl jsem svou práci v kině a lidé jí věnovali pozornost. A obecně jde prostě o fakt. S digitální technologií už úplný. Před tím jsme alespoň mohli tvrdit, že film je něco fyzicky jiného než televize, letos jsme však snad jediní, kdo ještě pracuje s filmovým pásem.
A.cz: A co formát? Vyhovuje vám spíš zhuštěné filmové vyprávění, nebo pomalé dávkování informací televizního seriálu?
Terapie je v tomto ohledu poněkud nezvyklá, obecně ale vnímám seriál jako velmi ambiciózní formát, který může být opravdu objevný, například svým pětidílným rytmem. Co se týče odlišnosti kina a televize, kinofilm by měl mít nějaký zvláštní a závažný důvod pro vznik. Měl by sám o sobě vědět, proč existuje. Aby nevznikal jen proto, že producentovi se podařilo sehnat peníze. V televizi tento prvotní motiv nemusí být tak výrazný, většina jejího programu prostě zaplňuje čas. To se ale netýká seriálů, ty by opět měly mít pro svůj vznik motiv.
A.cz: Bude třetí Terapie?
Měla by, pomalu pracujeme na tentokrát už původních scénářích.
A.cz: Takže jste s výsledkem spokojený? Mně se vybaví ve spojení s Terapií vždy především výhrůžně vyhlížející Karel Roden, kterého bych se spíš bál, než se mu svěřoval, což někdy vede k trochu legračním situacím.
Je pravda, že Karel když sedí a tváří se neutrálně, vypadá pořád poměrně nepřátelsky, s čímž se snažíme pracovat. Jde o výzvu pro něj i pro nás. Sluší se říct, že Karel ten seriál nakonec udělal, bez něj by byl úplně jiný. Dlouho jsme přemýšleli, koho obsadit, ale nikoho lepšího jsme nenašli. Musím se navíc přiznat, že se mi příliš nelíbí uchopení Gabriela Byrnea v americké verzi. Jinde ho mám rád, ale jeho pojetí jsem se chtěl vyhnout.
A.cz: S HBO se vám tedy pracuje dobře? Jak hodnotíte snahu vytvořit pevnou středoevropskou pobočku s vlastní tvorbou? Vyjde to?
Pracuje se mi s nimi hodně dobře, dělají kvalitní věci i proto, že jich nedělají mnoho a dávají si na nich záležet. Přesto si myslím, že se to celé pohybuje na hraně udržitelnosti z obchodního hlediska a myslím, že dva velké seriály vznikající najednou už vyžadují dotace ze zahraničí. Ale nechci zabíhat dopodrobna, jde jen o můj pohled. Pro mě jako autora je zásadní, že se přítomností silné kabelovky otevírá další část trhu, protože kabelovky dělají jiné věci než celoplošné stanice. Nezáleží na sledovanosti, tu v HBO nikdo neměří, ale na tom, jestli si stanici objednávají noví lidé. My díky průzkumům víme, že díky Terapii si HBO jistý uspokojivý počet lidí objednalo, proto dostala naše HBO povolení dál tvořit. Ačkoliv vlastně nikdo neví, kolik přesně lidí Terapii vidělo, víme, že si kvůli ní tu stanici předplatili, což stačí. Tohle je úplně jiná filozofie, než bývá u televizí běžné a to, že se nehledí na sledovanost, například umožňuje nemít reklamy.
A.cz: V podstatě je Terapie taková reklama sama. Nejdřív jsem si říkal, jestli není zbytečné ji překlápět, jestli by nebylo lepší udělat původní seriál. Jenže pokud se nemýlím, tady jde právě o značku na navnadění diváků, nebo ne?
Ano, Terapie je v podstatě reklamou na sebe a potažmo celou stanici – jako vše, co televize dělá. A jako první bylo potřeba opřít se o něco ozkoušeného. Na zcela původní seriál nebyla odvaha a dá se to pochopit. Spojila se tak autorská invence s jistou tendencí si krýt záda.
A.cz: Pro vás bylo proč autorsky zajímavé ten seriál překlápět?
Byla výzva vypořádat se s látkou, s níž zápolilo už tolik jiných tvůrců. Navíc, jak jsem už naznačil, americká verze je podle mě blbě zahraná. My jsme na tom podle mě herecky mnohem lépe. Navíc bylo potřeba seriál domestikovat a myslím, že těch dvacet třicet procent, co jsme změnili, jsme změnili dobře.
