Recenze - Napínavá filmová rekonstrukce honu na bin Ládina s názvem Třicet minut po půlnoci je po mnoha stránkách fascinující dokudrama, zároveň ale režisérka Kathryn Bigelowová se scenáristou Markem Boalem narážejí na limity svého reportérského, nestranně pozorovatelského přístupu.

Film, který byl ještě v listopadu jedním z nejvážnějších favoritů na Oscara 2013 (zámořští kritici jej ještě před oficiální premiérou takřka unisono vychválili), pak se ale proti snímku strhla lavina nesouhlasných reakcí z levé i pravé strany politického spektra. Klíčovým tématem se staly scény ukazující mučení a ponižování vězňů v tajných věznicích CIA.

Vášnivá veřejná debata značně snížila oscarové vyhlídky tohoto špionážního dramatu, pokrývajícího celou dekádu pátrání po hlavě Al-Káidy. Třicet minut po půlnoci shráblo nakonec jen pět nominací a Kathryn Bigelowová se nedostala ani do pětice uchazečů o sošku pro nejlepšího režiséra.

Foto: Bontonfilm

Zarputilá agentka v akci

Tvůrci si museli být vědomi, že se se svým scénářem pohybují na hodně tenkém ledě. Svůj příběh založili na rozhovorech s agenty CIA, kteří se pátrání po bin Ládinovi zúčastnili, na straně druhé využívají při jeho vyprávění pořádnou dávku dramatické licence.

Ta se týká už charakteru hlavní hrdinky Mayi (Jessica Chastainová), mladé analytičky tajné služby, která se z vyjukané arabistky stane zarputilou tvrďačkou, jež svou posedlostí po dopadení strůjce 11. září a tahem na branku zahanbí většinu mužských kolegů. Tuhle postavu si totiž tvůrci, kteří se jinak zaštiťují skoro až žurnalistickou objektivitou, vyfabulovali.

Maya je typická bigelowovská postava. Ambiciózní žena s křehkou konstitucí, která si vydobude přirozený respekt u ministra obrany i u alfa samců z elitní jednotky SEAL Team Six. Zcela jistě ne náhodou se dají najít paralely mezi autoritou Mayi v práci a úspěchem režisérky v maskulinním prostředí Hollywoodu.

Foto: Bontonfilm

Hrdinové a hrdinky filmů Kathryn Bigelowové bývají často adrenalinoví feťáci, kteří své vášni podléhají i za cenu sebedestrukce a vnitřní samoty. Takový byl Bodhi z Bodu zlomu (Patrick Swayze), stejně jako seržant James (Jeremy Renner) z filmu Smrt čeká všude. Toto oscarové drama o pyrotechnicích z Iráku Smrt čeká všude vzbudilo před třemi lety podobné debaty jako nyní Třicet minut po půlnoci. Mnoha lidem tehdy vrtalo film, jestli se snímek, jehož hlavní hrdina potřebuje napětí spojené s válečnou misí k životu jako jiní lidé kyslík, vyslovuje pro nebo proti válce.

Foto: Bontonfilm

Podobně nyní mají mnozí diváci zamotanou hlavu: schvaluje film nehumánní metody vyslýchání podezřelých ze strany CIA, nebo je naopak kritizuje? Snímek je prezentuje bez hodnotícího znaménka a význam si do scén s mučením může vnést každý sám libovolně podle svého světonázoru.

V tom je ten snímek hodně důležitý: i za mnoho let bude chladným a ideologicky nezatíženým svědectvím, jak Amerika hledala v nulté dekádě morální hranice pro své zahraniční intervence. Žánr dokudramatu dovoluje Bigelowové potlačit značnou část hollywoodských vyprávěcích schémat a klišé. Režisérka příběh vypráví pozvolným tempem jako procedurální detektivní drama, v němž je dost prostoru na vykreslení pracovní rutiny.

Analytici tajné služby, ať už v terénu nebo byrokrati v kancelářích, nejsou dobří nebo zlí, jsou to unavení lidé, kteří pod tlakem lépe či hůře dělají svou práci. A v případě vyslýchacích technik jen prostě mnozí okorali natolik, že si účelem nechávají posvěcovat i ty nejnelidštější prostředky.

Jessica Chastain | Foto: Zero Dark Thirty

V jedné obzvlášť výmluvné scéně se agenti u stolu v čele s Mayou zaposlouchají do televize, kde prezident Obama právě tvrdí, že Spojené státy jako světový morální arbitr mučení neprovádějí a rozhodně neschvalují. Všichni se významně odmlčí s těžko rozšifrovatelným výrazem na tváři. Bigelowová nedává nahlédnout do nitra svých postav, není vůbec poznat, jestli hrdinové obamovský ústup od mučících technik posvěcených Bushem posuzují kladně, nebo jako překážku, která jim komplikuje práci. A tahle důsledná ambivalence je jedním z nejznepokojivějších prvků filmu.

Foto: Aktuálně.cz

Bigelowová si díky zvolenému dokumentaristickému přístupu k látce dokonce může dovolit být chytřejší než divák. Používá často nesrozumitelný profesní žargon a události posledních deseti let, vztahující se k honu na bin Ládina, klade do filmu bez jakéhokoli vysvětlujícího kontextu. Velmi oprávněně spoléhá na to, že pokud se daří divákům vnutit iluzi, že jsou zasvěceni do toho, jak se ve špionážních kruzích reálně kula světová historie, odpustí filmu i to, že se v některých chvílích nechytají nebo nudí.

Scénář Marka Boala má své výkyvy. Úvodní kontroverzní výslechy teroristické spojky Ammara šustí papírem. Na hranici uvěřitelnosti je i epizoda s Mayinou kolegyní (Jennifer Ehle), která tak moc podlehne víře v to, že se jí podařilo přeplatit informátora z nepřátelského tábora, že s tragickými důsledky poruší všechny bezpečnostní předpisy.

Ale když dojde na závěrečné dobývání bin Ladinova úkrytu, je Bigelowová v nejlepší formě. Přepad opevněného sídla, v němž se Usáma skrýval, nepřiková do sedadel proto, že by šlo o nějakou spektakulární akci. Ukazuje systematickou a dokonale koordinovanou práci profesionálů pod časovým tlakem. Střídáním perspektiv mezi noktovizory vojáků a kamerami snímajícími útok v tmavém šeru a precizním střihem potvrzuje Bigelowová reputaci jednoho z nejlepších režisérů akčních scén v současném Hollywoodu. 

Třicet minut po půlnoci je provokativní a inteligentní filmová zábava, jejíž největší vnitřní rozpory vyplývají z toho, že film svou spekulativní verzi událostí prezentuje alespoň formálními výrazovými prostředky jako oficiální výklad historie. Důsledná absence ideologického hodnocení dění na plátně je stejnou měrou alibistická jako průlomová a odvážná.