Co se škádlívá, rádo se mívá, zní z královských úst dvou vladařských párů. Jejich desetileté ratolesti dostaly svatbu do vínku. Jenže momentálně svou náklonnost dávají najevo tím, že se polévají inkoustem a válejí se v neckách plných bůhvíčeho.
Když obě dítka vyrostou do krásy, princ Leopold v podání Marka Adamczyka nenahlíží na budoucí nevěstu Annu Fialovou o nic přívětivěji. Hašteření neustává ani u oltáře. Jenže pak si oba rozhádaní šlechtici uvědomí, že sudičky vlastní také speciální hodiny, které se sice nesmí používat, ale umí vrátit věci zpět.
Už poměrně zavedený pohádkový tandem scenáristy Petra Hudského a režiséra Karla Janáka se po dvou letech od pohádky Princezna a půl království opět pokouší postavit žánr trochu na hlavu. A začít tam, kde jiné pohádky končí. Při minulé spolupráci byl drak pokořen v samém úvodu, nyní se pro změnu začíná u oltáře.
Jenže pak princ s princeznou zatočí ciferníky na hodinách času, otevře se brána do minulosti a začíná dobrodružství, jaká hrdinové klasických pohádek neznají. Což jim lze jen závidět.
Zatímco drak se dávno zabydlel v příbuzném žánru fantasy, pohádka jako taková je v dnešní době trochu na vymření. Děti stále více obdivují hrdiny neurozeného původu, jejichž cílem je spíše zachránit svět než jen princeznu z nesnází.
Je dobře, že i čeští tvůrci se pokoušejí žánr modernizovat. Jenže když něco funguje po staletí, chce to trochu opatrnosti, než dojde k pokusu obrátit vše vzhůru nohama.
Po celkem zábavném úvodu s dětským vypravěčem, který připomene spíš rodinné dobrodružné filmy než klasické pohádky, hrdinové Jak si nevzít princeznu projdou branou času zpět do doby, kdy se následovník trůnu narodil. A nová pohádka bohužel začne vypadat, jako by i ji samotnou někdo polil inkoustem a vymáchal v neckách.
Klasická zápletka snímků s cestami v čase vrací ústřední pár do současnosti, kde však je po jejich "operaci Zruš naši svatbu" vše úplně jinak. Na trůně sedí nemotorný syn velitele stráží, Leopold už se nejmenuje Leopold a na hradě není vítán. A tak nekončí u oltáře, ale v lese mezi zbojníky.
Lze si představit, že podobná zápletka funguje. Je v ní trocha sci-fi v podobě cestování časem, trocha dobrodružství pošilhávajícím po eskapádách Robina Hooda, proč ne. Jenže tvůrci každou scénou evokují pocit, že jim ani tak nejde o postavy, ale jen o to, vymotat se ze scenáristických zákrut.
Ústřední pár si naštěstí leckdy vystačí s přirozenou chemií, která zachrání pár momentů. Ostatní charaktery jsou tu však jen od toho, aby se pitvořily a vystavovaly na odiv trochu legrační maskování v podobě narudlých fleků na nosech či tvářích. Velká rošáda rolí a jmen způsobených změnami napáchanými v minulosti vede jen k tomu, že tu nikdo není plnohodnotnou postavou, zůstává u figurek a karikatur.
Až komicky zašmodrchaná zápletka chvílemi nechtěně připomíná soubor vystřižených scén ze hry Divadla Járy Cimrmana, herci v jednotlivých situací zase bodré chlapíky jak z opileckého skeče pro změnu od divadla Sklep.
A to je vlastně hlavní výtka. Vše je divadelně toporné a neživotné. Ne kvůli tomu, že výprava či kostýmy nepůsobí nijak velkolepě, to lze pochopit i odpustit. Hlavně však neexistuje interakce, v níž by šlo pocítit nějaké emoce.
Nejenže protagonisté si nepamatují události z alternativní verze před hrátkami s časem, tady jako by si nikdo nepamatoval nic. Jen když je potřeba udělat vtípek, náhle si podkoní nesmyslně vzpomene na minulé dění a pronese svou průpovídku. Je z toho cítit pohodlnost. Jako by se autorům vůbec nechtělo zápletku domýšlet, jako by nikdy nechtěli využít potenciál nabízených situací.
Hrozí tu střet mezi zbojníky a královským vojskem, lze vykreslit, jak se princezna i princ necítí dobře uprostřed špinavého lesa bez vany a stříbrných příborů. Ale tvůrci o vše jen škobrtnou. Nikdo nečeká výpravnou bitvu, ale proč nemůže alespoň náznak emocí vyvolat okamžik, kdy dojde k únosu dítěte? Protože král hraný Miroslavem Táborským musí naplňovat představu, že králové jsou staří popletové, koktové a brebtové. Na českou pohádku to přece stačí.
Možná ano. Jen tenhle setrvačník nebude šlapat navěky. Hlavně zamrzí, že navzdory snahám vtáhnout do hry moderní prvky tvůrci z oblíbeného žánru zachovali především to nejméně životné. A nadále balancují na tenkém ledě mizerného vtipu, který není třeba příliš dobře napsat, protože ho kdokoli z aktérů spolehlivě odkoktá a bude u toho mít legrační paruku či červený nos.
Jak si nevzít princeznu
Režie: Karel Janák
Česká televize, premiéra 24. prosince na ČT1.