"Jednoho dne mi přišel balíček z Kalifornie a uvnitř byla knížka. Autora ani titul jsem neznal. Ale když jsem si ji začal číst, hned mi bylo jasné, že je tím nejlepším filmovým námětem, na jaký jsem dosud v Americe narazil", vzpomíná Forman ve svých pamětech Co já vím? V té době již žil v New Yorku a hledal vhodnou látku pro svůj druhý americký film.
Zmíněnou knížkou byla próza spisovatele Kena Keseyho, která v češtině později vyšla pod názvem Vyhoďme ho z kola ven. Forman, který po několika střetech s československou filmovou cenzurou a po invazi vojsk Varšavské smlouvy neviděl důvod vracet se do své domoviny, zavětřil možnost natočit film o tom, co dobře znal - o životě pod dohledem represivního režimu, který omezuje existenci těch, kdo proti němu rebelují.
Vrchní sestru Ratchedovou, která tvrdě řídí psychiatrické oddělení státní nemocnice, Forman v mnoha rozhovorech připodobnil ke komunistické straně, která mu taky říkala, co smí a nesmí dělat. Příběh Randla McMurphyho, který ve snaze vyhnout se vězení předstírá duševní onemocnění a nechá se zavřít do ústavu, bylo ale dost srozumitelné i pro americké publikum.
Na počátku byli dva Douglasové
O zfilmování Keseyho románu Forman ve skutečnosti uvažoval ještě před emigrací. Práva k předloze zakoupil počátkem 60. let americký herec Kirk Douglas. Do filmové adaptace se ale žádnému hollywoodskému studiu nechtělo. Odvahu nakonec sebrala nezávislá společnost Embassy Pictures. Když Douglas v roce 1968 navštívil Prahu a setkal se s Formanem, našel ideálního režiséra. Z předjednané dohody ale sešlo, když Forman nijak nezareagoval na zaslanou kopii knihy. Přes cenzuru k němu totiž vůbec nedoputovala.
Uplynulo několik let a Douglas starší předal štafetu svému synovi Michaelovi. Ten spojil síly se zkušeným producentem Saulem Zaentzem, nechal napsat scénář a začal nanovo pátrat po režisérovi. Když knížku poslal Formanovi, netušil, že právě on byl první volbou jeho otce. Po uzavření smlouvy se Forman mohl pustit do castingu. Hlavní roli McMurphyho chtěl původně hrát Kirk Douglas. V době příprav měl ale krátce před šedesátkou. Forman se proto k nelibosti legendárního herce pustil do hledání někoho mladšího.
Part postupně odmítli Gene Hackman, James Caan, Marlon Brando a Burt Reynolds. Nakonec na něj kývnul Jack Nicholson, jehož kariéra byla po Poslední eskortě a Čínské čtvrti na vzestupu. Po obsazení hlavní role potřeboval Forman stejně charismatického protihráče. Také roli ortodoxní sestry Ratchedové několik hereček odmítlo. Bály se, že zůstanou zaškatulkované jako nepříjemné potvory. Louise Fletcherová výzvu přijala a vytvořila jednu z ikonických záporných figur americké kinematografie - ztělesněné zlo s nebesky modrýma očima.
Natáčení na psychiatrii a drama v zákulisí
Tříměsíční natáčení probíhalo od ledna 1975 převážně v psychiatrickém oddělení státní oregonské nemocnice. Přestože Forman neměl ambici zdokumentovat stav psychiatrické péče v USA, usiloval o stejnou autenticitu, jakou se vyznačovaly jeho československé tragikomedie jako Černý Petr nebo Lásky jedné plavovlásky. Ocenil proto, že ředitel nemocnice povolil přítomnost skutečných pacientů a personálu na place.
Herci jedli nemocniční stravu, spali přímo na oddělení a účastnili se terapeutických sezení. Zvolená metoda přispěla ke spontánnosti jejich výkonů i veristickému stylu snímání. Právě za kamerou probíhalo jedno ze zákulisních dramat. Původně vybraný kameraman Haskell Wexler byl kvůli neshodám s režisérem vyhozen a práci za něj dokončil Bill Butler.
Vypjatá atmosféra panovala i mezi ostatními členy štábu. Louise Fletcherová zůstávala v roli a od ostatních herců si udržovala odstup, nenechala se strhnout bouřlivou energií skupiny okolo Nicholsona. Vznikly tak dva tábory, které se navzájem provokovaly. Film byl nicméně přes různé spory a neshody dokončen a uveden do distribuce. A stal se z něj hit. Jeho rozpočet byl zhruba 4 miliony dolarů. V kinech utržil o 160 milionů víc.
Vesměs pochvalně a s pochopením pro jeho kulturní relevanci v časech rostoucí nedůvěry vůči institucím se o něm vyjadřovala i kritika. Úspěch završila pětice nejsledovanějších Oscarů: za nejlepší film, režii, adaptovaný scénář a mužský i ženský herecký výkon v hlavní roli. Do té doby se taková oscarová sklizeň podařila jenom komedii Stalo se jedné noci z roku 1934. V Československu se nicméně Přelet mohl oficiálně promítat až po roce 1990.
Návrat ke svobodě i vlastní identitě
Míň nadšená byla odezva lékařů. Zobrazené metody psychiatrické léčby - zejména elektrokonvulzivní terapie a lobotomie - byly v polovině 70. let již na ústupu. A pokud se používaly, zpravidla neměly tak barbarský průběh jako ve filmu. Negativní obraz určitých praktik výrazně ovlivnil mínění laické i odborné veřejnosti. Studenti medicíny, kteří film viděli, si podle studie vytvořili výrazně zápornější postoj k psychicky nemocným lidem.
Oscarový film tak sice zvýšil povědomí o nelidském zacházení, k němuž mohlo za zdmi některých zařízení docházet, ale zároveň snížil důvěru v psychiatrii a posílil stigmatizaci psychiatrických pacientů. Podle jiných kritiků film romantizuje šílenství a haní pečující. Forman ale oprávněně argumentoval tím, že Přelet nemá být plošným odsouzením psychiatrie, nýbrž kritikou zneužívání moci pod rouškou morální autority.
Mechanismy nutící člověka ke konformitě najdeme i v jiných prostředích. Ve školách, na úřadech, ve velkých firmách. Sestra Ratchedová ztělesňuje byrokratický řád. Upřímně věří, že chrání své pacienty, a přitom si neuvědomuje vlastní násilné chování. Její oddělení připomíná továrnu na poslušnost, kam jsou zavíráni lidé, kteří se jako McMurphy odmítli podvolit.
Nejvýraznějším zosobněním toho, co žádná instituce potlačit nemůže, nakonec ale není zpacifikovaný McMurphy, ale náčelník Bromden. Mlčenlivý obr, který u Keseyho v první osobě vyprávěl celý příběh a v nezapomenutelném závěru filmu vytrhne z podlahy těžkou mramorovou fontánu na hydroterapii a prohodí ji zamřížovaným oknem, z něhož vyskočí a uteče do tmy. Jeho akt představuje útěk na svobodu i návrat k vlastní identitě. V době, kdy se duševní zdraví stává diskutovaným veřejným tématem, nám Přelet připomíná, že pokud není součástí péče i respekt k autonomii jednotlivých lidí, stěží může být léčba účinná.
