Něco za něco už na první pohled zapadá snad do všech stereotypních škatulek současného pojetí českých lifestylových komedií. Šablonovitý plakát s Annou Polívkovou v čele, komplikované milostné vztahy, nevěra a lidový humor pramenící ze slovních výměn. Kolikrát už jsme podobné filmy viděli?

V tomto případě je to však ještě o něco složitější. Film je sice promovaný jako komedie, ale jde spíš o smutnou reflexi života v toxických vztazích, byť bez špetky tvůrčího sebeuvědomění. Scénář vychází z divadelní předlohy rakouského autora Stefana Vögela, jehož třaskavé konverzačky pražská divadla pravidelně uvádí. Látku Něco za něco konkrétně pod názvem Vedlejší účinky uvádí Divadlo Palace a dříve jej mělo v repertoáru i ostravské Divadlo Mír s titulem Ledvina.

Zobrazit 7 fotografií

Filmového přepisu se ujala dvojice Filip Oberfalcer a Jan Vejnar. První tvoří především spotřební lifestylové komedie, druhý fluidně proplouvá napříč rozmanitými projekty. Režii měl na starosti Matěj Pichler, který doposud stál za nechtěně směšným thrillerem Daria, jenž je nezvládnutou variací na tvorbu Davida Finchera. Výchozí úhel pohledu už ze své divadelní podstaty spoléhá především na herecké výkony. 

Dát, či nedat ledvinu? A tak stále dokola…

Ve filmu sledujeme čtveřici postav. Kateřina (Anna Polívková) svému manželovi Danielovi (Martin Pechlát), úspěšnému architektovi, který se nejvíce stará o svou kariéru, oznamuje, že potřebuje transplantaci ledvin. Shodou okolností má Daniel stejnou krevní skupinu, a tak před ním leží otázka, zda je ochoten své ženě jednu ledvinu darovat. Tento konflikt se pak neustále točí v kruhu - ješitný Daniel nejistě rekapituluje své možnosti, zatímco Kateřina střídá očekávání s paradoxně rezignovaným nadhledem. V obou je dlouhodobě zakořeněná frustrace, která vyplouvá na povrch. Odjíždí na víkendovou chatu, aby společně s párem svých dlouholetých přátel oslavili Kateřininy narozeniny. Druhou, chováním kontrastní dvojici tvoří živelná Diana (Barbora Seidlová) a volnomyšlenkářský Erik (Jaromír Nosek).

Jejich interakce přes víkend pochopitelně otevírají zamlčované a zraňující skutečnosti. Zápletka silně spoléhá na větvení dialogů se stále novými informacemi, jež jsou ale v zásadě opakováním téhož. Repetitivní výměny začínají být již po několika minutách divácky vyčerpávající. A jen velmi těžko za tím hledat koncept. Omezený počet postav a jedna lokace v krátkém časovém horizontu připomínají adaptaci divadelní předlohy Bůh masakru režírovanou Romanem Polanskim, což mimochodem lehce evokuje i plakátová grafika.

I zde se čtveřice lidí ze střední vrstvy hádá, pere špinavé prádlo ostatních, přičemž vrcholem je revize jejich probíhajících vztahů. V případě filmu Něco za něco se však tvůrci tak nějak bojí rozehrát příběh v jedné místnosti, byť by výsledek působil mnohem kompaktněji a více soustředěně. Postavy při řešení problémů nakupují obklopené product placementem či lacinými vtípky o ledvině, jedou na lodičce vstříc chajdě na ostrůvku, případně neustále pochodují se sklenkami. To svědčí o tvůrčí bezradnosti (obecně je režijní vedení filmu mdlé a sterilní). Dialogy jsou neukočírované, absolutně míjí jakoukoli pointu.

Všechno musí vypadat hezky

Rytmika a tempo neexistují, bezpochyby talentovaným hercům nezbývá nic jiného než odříkávat předepsané repliky. Zárodky eskalace či napětí vyšumí stejně rychle jako zájem o samotný film. Mizerné vedení a cit pro inscenaci jdou ruku v ruce s reklamním výtvarnem. Všechno musí samozřejmě vypadat  "hezky" a  tendenčně nasnímané dialogy jsou prokládané zbytečnými záběry z dronů. V kombinaci s příšerně podbízivou hudbou ztělesňuje Něco za něco ten nejotravnější a nápadů prostý zážitek.

Byť se v jádru pod vším tím balastem mohla rýsovat zajímavě ostrá komedie, tvůrčí bezmoc a sázka na genericky vypadající obrázky vše zabíjí. Jakkoli totiž sledujeme postavy debatující o vážných a bolestivých věcech, lifestylově prosluněný obal s útulně barevnou paletou tomu všemu nesmyslně odporuje. Byť se tvůrci snaží vyvarovat nostalgii nebo laciné lechtivosti, stále přináší bezzubý produkt.

Související

Vladimír Polívka a Eva Podzimková dokončili natáčení romantické komedie Naše léto

Když už se scénář snaží o humor, spoléhá především na přízemní lidovost v podobě disputací nad komplexy z malého penisu či na stereotypní uvažování nad rozdíly ženského a mužského světa. Každou z postav definují maximálně dvě vlastnosti a polohy. Film se až průzračně drží tendencí komedie mravů, není však ostrý ani jízlivý. Na jímavé drama o emancipaci pak postrádá emoce a barvitější postavy.

Kořeny divadelní předlohy se nepovedlo přetavit do filmové řeči. Ne, opravdu na to nestačí přírodou obklopená lokace, čtveřice dobrých herců a reklamní estetikou zatuchlý obraz.