"Napadá mě otázka," říká na začátku Ljudmila, členka městského výboru v Novočerkassku na jihozápadě Ruska a Stalinova oddaná příznivkyně. V bytě svého milence, předsedy výboru, právě vstává, aby pospíchala domů a do obchodu. Musí předběhnout tlačenici ve frontě a vyzvednout podpultové zboží, jiným lidem nedostupné.
Potraviny zdražují a fabrika dělníkům razantně snížila mzdu. V době chruščovovského tání a dekonstrukce Stalinova kultu osobnosti se lidé obávají o přežití. Chystá se nemyslitelné: stávka v nejpřednějším ze států budujících komunismus.
Válečnou veteránku Ljudmilu Danilovnu "napadají otázky". Má podezření, že systém, který pomáhá udržovat v chodu, není spravedlivý. A myslí si, že "za Stalina by se to stát nemohlo".
Tato úvaha, přesněji řečeno pochybnost o legitimitě a humánnosti režimu, je jádrem snímku. Totalita nechce, aby si lidé kladli otázky. Pokud tak přesto činí, přichází čas na represe, informační embarga a spolupráci tajných služeb s armádou a politickými silami. Ljudmila s tím nejprve souhlasí.
Protestující je třeba vykreslit jako živly a výtržníky. Pak brutální zásah proti nim nebude útokem na vlastní lid, ale na rozvraceče, s nimiž nelze soucítit.
Letos čtyřiaosmdesátiletý režisér Andrej Končalovskij, autor filmů Tango a Cash, Sibiriáda nebo Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna, v černobílé novince vypráví o masakru dělníků protestujících proti vedení Sovětského svazu v roce 1962.
Snímek působí autenticky, ale není dokumentárním dramatem, nýbrž pečlivě komponovanou fikcí. Zprostředkovává tragédii idealistky, která režimu mnohé obětovala a teď žije v sentimentu příznačném pro Rusy pamatující druhou světovou válku. "My jsme za něj šli na smrt a oni po něm šlapou," říká Ljudmila o vztahu mladší generace ke Stalinovi.
K mladší generaci patří i Ljudmilina dcera Světka, která se přes matčinu nevoli zapojí do protestů. Když je režim krvavě potlačí, po Světce není ani vidu, ani slechu. Matka, sžíraná výčitkami, pátrá v nemocnici i márnici. Mezi vojenskými zátarasy nakonec proklouzne i tam, kam nikdo nesmí - do vesnic kolem Donu, kde vláda uložila oběti do anonymních hrobů.
Drazí soudruzi! působí silou tragického mateřsko-ideologického sváru v jediné osobě. A zajímaví jsou mimo jiné tím, v jakých nuancích pohlížejí na společnost. Na horizontální, mocenské rovině vidíme krizovou spolupráci politiků, armády a KGB, respektive jejich vzájemné pnutí.
Právě z řad tajné policie pochází nejsympatičtější mužská postava. Když pomůže Ljudmile, která se mu patrně líbí, a pak se jí ptá "Věříš mi?", můžeme vnímat dvojakost jejich situace.
Vertikálně film hierarchizuje sovětskou společnost například podle toho, jaký mají lidé přístup k materiálním zdrojům a informacím. A také generačně - Ljudmilin otec je kozák, od dob stalinského hladomoru a brutálních střetů mezi kozáky a bolševiky skrývající averzi k sovětské moci. Ctí pravoslavnou tradici a historii si pamatuje jinak, než ji líčí učebnice.
Naopak dcera Světka, narozená za druhé světové války, věří, že žije v demokracii, kde má svobodu slova a shromažďování. Neumí si představit, že by stát obrátil zbraně proti vlastním lidem. Díky tomu film v průběhu dvou hodin pozoruhodně komplexně popisuje distribuci moci a ideologie.
Do hlavní role Ljudmily obsadil Končalovskij svoji manželku, osmačtyřicetiletou divadelní a filmovou herečku Julii Vysockou, která pochází právě z Novočerkassku. Dostává mnoho prostoru zahrát vypjaté, zoufalé situace. Nikdy ale nepůsobí, že by diváky emočně vydírala. Na scénáři spolupracoval i Jurij Bagrajev, který v roce 1992 vedl vyšetřování historických událostí.
Televizní formát obrazu 4:3 vyznívá patřičně "historicky" a zároveň umožňuje soustředit se na postavy. Kamera Andreje Najďonova se vyznačuje černobílým spektrem bez přílišných kontrastů se širokým spektrem šedé.
Závěr je však rozporuplný. Historická tragédie se po poetické donské pasáži převrací a finále působí jako studiově nasnímaný, bezmála pohádkový happy end. Jako by režisér chtěl diváky potěšit a dodat jim naději. Úlevná slova "polepšíme se" zní rozporuplně - kvůli pochybnostem dramatickým i historickým.
Mnohem podnětnější bude odnést si z filmu otázku, zda celé generace lidí dokážou věřit v něco jiného než totalitu, ve které žili - přestože jim režim rozbíjí rodiny i představy o spravedlnosti.
Drazí soudruzi!
Režie: Andrej Končalovskij
Film Europe, česká premiéra 17. listopadu.
