Teenageři mají často pocit, že žijí v jiném světě než jejich rodiče. Sedmnáctiletá Ruby tento rozpor vnímá ještě zřetelněji než vrstevníci. Když s otcem a starším bratrem krátce po rozednění vyráží na lov ryb, který rodinu živí, bezstarostně si prozpěvuje písničku od Etty Jamesové. Nikoho tím neobtěžuje. Její nejbližší - matka Jackie, otec Frank i bratr Leo - jsou neslyšící. Žijí ve světě ticha. Ten Rubyin je naopak plný zvuků.
Středoškolačka bezvadně ovládající znakovou řeč je jako tlumočnice nepostradatelná pro rodinný byznys i běžnou komunikaci příbuzných ve společnosti neuzpůsobené lidem s podobným handicapem. Sem tam se kvůli tomu Ruby dostává do situací, po nichž by nejraději emigrovala. Třeba když musí matce a otci u lékaře vysvětlit, že chytili svrab a pár týdnů budou muset oželet sex, kterému se jinak s chutí oddávají.
Navzdory podobně nekomfortním chvilkám má Ruby svou svéráznou rodinku ráda. Ví, že se na ni může spolehnout, že u ní najde zázemí a podporu. Současně ale dospívá, staví se na vlastní nohy a hledá svůj hlas. Doslova. Ve školním sboru zjišťuje, že má výjimečný pěvecký talent. S podporou výstředního učitele hudby a jeho neortodoxních metod výuky, připomínajících něco mezi jógou a dramaterapií, začíná cvičit, aby se dostala na konzervatoř.
Příprava na vysněnou budoucnost se ale střetává s povinnostmi vůči nejbližším. Ruby jim nezvládá být neustále po ruce, kontrolovat, zda se je nesnaží oškubat obchodníci s rybami, být jejich ušima. Frank a Jackie neskrývají zklamání, zároveň jsou však příliš svobodomyslní, aby dceři bránili v cestě za nezávislostí. Dochází jim, že se také oni budou muset osamostatnit.
Rapové vibrace
Kdo viděl komedii Rodinka Belierových, před šesti lety promítanou také v českých kinech, zápletka mu bude povědomá. V rytmu srdce je americkým remakem tohoto úsměvného francouzského snímku. Režisérka Siân Hederová zůstala při adaptování scénáře v základních konturách věrná originálu. Pouze víc rozpracovává vedlejší charaktery a oproti francouzským kolegům si do rolí neslyšících vybrala herce, kteří skutečně neslyší.
Producenti s jejím rozhodnutím zpočátku nesouzněli. Chtěli prvoligové hollywoodské hvězdy. Přesvědčila je až Marlee Matlinová, vybraná do role Jackie. Neslyšící herečka roku 1986 dostala Oscara za drama Bohem zapomenuté děti, zlomový film pro nestereotypní reprezentaci neslyšících. A teď pohrozila, že z natáčení V rytmu srdce odstoupí, budou-li jako její filmový partner a syn obsazeni slyšící herci. Uspěla.
Díky ní tak diváci nejsou ochuzeni o vynikajícího Troye Kotsura, který coby živelný Frank strhává většinu pozornosti. V autě si nahlas pouští rap, aby cítil, jak mu vibruje zadek. Při usedání k večeři na svou přítomnost občas upozorní zvučným uprdnutím a během návštěvy Rubyina kamaráda předvede nezapomenutelné pantomimické vystoupení, jímž zaskočeného mladíka poučí, jak správně nasadit kondom.
Třiapadesátiletý herec relaxovaným, nestrojeným projevem významně přispívá k autenticitě scén ze života neslyšících. Krátká nahlédnutí do každodennosti lidí zažívajících mnohokrát za den pocit odpojení od okolí, které využívá pro ně nedostupnou formu komunikace, jsou opravdovější než hlavní dějová linie. Rubyina proměna z ostýchavé outsiderky v sebevědomou zpěvačku probíhá až pohádkově hladce.
Hudba je pro ni zprvu útočištěm. Nasazuje sluchátka, aby unikla do světa, kde nemusí čelit šikaně spolužáků ani starostem rodičů. Když zpívá, tak se zavřenýma očima, jako kdyby ostatní neexistovali. Postupně jí dochází, že zpěv a vystupování na pódiu mohou plnit také opačnou funkci, sloužit k navázání kontaktu. Dokonce i s lidmi, kteří neslyší.
Dívčino prozření je ale příliš samozřejmé a obnažuje, že její rodina hrála ve vyprávění především roli dramaturgických nástrojů. Na druhou stranu: bez trojice výborně ztvárněných neslyšících postav bychom před sebou měli akorát další šablonovitý film o následování vlastního snu.
Všechno se vyřeší
Ústřední konflikt mezi rodinou a zpěvem, respektive kolektivními a individuálními zájmy, není pro dvouhodinové vyprávění dostatečně nosný. Nevytváří větší napětí, protože není moc možností, jak by se děj mohl vyvíjet. Celou dobu vše nasvědčuje, že to dobře dopadne. Tvůrci udržují pohodovou atmosféru a sympatickým postavám do cesty nestavějí vážnější překážky ani neřešitelná dilemata. Naopak jim jejich kroky maximálně usnadňují.
Ve škole Ruby zamilovaně pokukuje po Milesovi, jednom ze svých spolužáků. O pár scén později učitel vybírá talentované zpěváky pro duet. Rubyiným pěveckým partnerem se přirozeně stává Miles. Nebo: hrdinka si před nástupem do sboru zpívala jen pro sebe, přesto má od začátku vyškoleně znějící hlas.
S podobnou lehkostí mizí i další potenciální komplikace. Rodina je při obchodování s rybami okrádána a prodělává? Nevadí, úlovky začne prakticky ze dne na den prodávat na vlastní pěst. Ruby si nemůže dovolit platit další studium? Žádný problém, existuje přece stipendium. Klavíristka doprovázející na přijímačkách adepty zpěvu nezná píseň, kterou si Ruby vybrala? Nepochybně se v pravou chvíli objeví někdo, kdo ji zastoupí. Také šikana, jíž teenagerka čelí kvůli zápachu ryb a výstředním rodičům, znenadání ustoupí do pozadí.
Rubyini rodiče ve filmu projevují výhradně ctnostné vlastnosti a jako takoví zaslouží rychlý úspěch, ne dlouhé trápení. Krom toho, že se živí rukama, ze tří čtvrtin jsou neslyšící a mají se rádi, se však o nich mnoho konkrétních informací nedozvíme. Neobklopuje je téměř žádná politika, kultura či náboženství. Prostředí americké pracující třídy je plonkovou kulisou pro inspirativní příběh jedné teenagerky. Vše ustupuje otázce, zda se Ruby zvládne emancipovat, aniž by ztratila přízeň rodičů.
Možná je podřízenost klišé a očekávatelnému vývoji příběhu nutnou daní za snahu představit širšímu publiku život komunity, která se v médiích vyskytuje zřídka. Totéž před třemi roky platilo pro film Zvuk metalu, v němž Riz Ahmed ztvárnil bubeníka přicházejícího o sluch. Drama oceněné dvěma Oscary ale předvídatelnost děje vyvažovalo odvážnými stylistickými volbami. Promyšleně volená hlediska, precizní střih a zvukový design sugestivně navozovaly zkušenost člověka, jenž svět registruje primárně zrakem a hmatem.
Siân Hederová naopak jen vzácně využívá postupů, které by diváka stavěly do nepříjemné pozice neslyšících. Scény, v nichž se Rubyini rodiče z reakcí druhých snaží porozumět dceřině zpěvu, vidět nebo cítit to, co nemohou slyšet, navíc slouží převážně k vyvolání dojetí nebo pobavení.
Právě jako film, v němž má každý dějový posun a stylistický postup, jakkoli neosobitý a neinvenční, vyvolat slzy nebo smích a co nejvíc divákům zpříjemnit čas, V rytmu srdce splňuje svůj účel. I přes malou režijní invenci a skoro nulovou osobitost.
V rytmu srdce
Scénář a režie: Siân Hederová
Film je k vidění na Apple TV+.
