Stankovičova otázka narýsovala jakousi osu české kritické debaty mezi filmem cosi hledajícím a filmem promyšleně komerčním. Dnes se znovu vrací. V sobotu Kolja na Cenách české filmové kritiky obdržel ocenění pro nejlepší snímek porevolučních 30 let, a tak nelze než se znovu zeptat: co dělat?
Andrej Stankovič v relativním nadšení z Kolji viděl úpadek české filmové kritiky, která se proměnila v žurnálové psaní, jež nemá moc času přemýšlet, protože své názory musí sekat jako Baťa cvičky. Neustále říkat, co je dobré, co naopak ne, bodovat a procentuálně vážit.
Kritik má přitom tu výhodu, že když před očima publika zrovna v rychlosti plavou ryby, nemusí je lovit. Může si dovolit posečkat, poodstoupit a nechat na sebe film působit i tehdy, kdy už odplave z očí veřejnosti, kterou bylo třeba nahnat do kina.
Film se dá vidět jinak než jako momentální produkt zábavního průmyslu. Lze ho prožít a promyslet v širším osobním, uměleckém i společenském kontextu. To je přece smyslem kritiky: hledat souvislosti a znaky, které přežijí naše momentální tady a teď.
Kritika, jak naznačuje původ slova v řeckém slovesu kritein, není jen rozhodování, co stojí za pozornost a co ne. Kritika musí také říkat, proč to za to stojí, jaké jiné cesty tvorby se nabízejí a proč to všechno má či může mít ještě jiný smysl než jen výživnou a pohodovou existenci zábavního průmyslu.
Vítězí-li Kolja, který cíleně, až učebnicově naplňuje prefabrikované charakteristiky sentimentálního filmu, jenž je jako specifický druh citového vydírání odsouzen k úspěchu v Hollywoodu, tyto znaky ustavujícím a žádajícím, je všechno v naprostém pořádku a úspěch lze tvůrcům jenom přát. Vítězí-li však Kolja v anketě kritiků, kteří dlouhými roky mohli získat kritický odstup, jenž je žurnálovému psaní pod tlakem času zapovězen, děje se něco nepatřičného.
Kritéria průmyslové výroby a kritického myšlení se zjevně prolínají, vpíjejí do sebe. Kritik je stejnou součástí systému výroby filmu jako tvůrce a oba v posledku intenzivně přemýšlejí nad tím, jak dílu dodat zdání umění, případně jak toto zdání proměnit v ontologickou jistotu.
Jistěže věc má i obyčejné vysvětlení. Vítězný Kolja je zjevně výsledkem souběhu náhod, protože se ve výběru deseti filmů, které měly kvalitou a tvůrčí jedinečností vystupovat ze 30 let české porevoluční kinematografie, objevil nejčastěji. Není to volba skutečného uměleckého vítěze, nýbrž nejčastějšího statistického výskytu.
I to má ale výpovědní hodnotu, která dokládá stav kritického ducha v Čechách. Ten zjevně jako všichni ostatní podléhá diktátu sledovanosti a vypočítavého sentimentu. A není naopak náhodou, že tato rezonance mezi kritiky a tvůrci je zároveň rezonancí mezi kritiky a publikem, které by se patrně shodlo na stejném vítězi - nebo by Kolju v hlasování o nejlepší porevoluční film předčily podobně sentimentálně motivované Pelíšky.
Komedií století se svého času stal snímek S tebou mě baví svět, Kolja je filmem posledních třiceti let a my jako společnost se nacházíme uzavřeni právě v tomto rámci, který pěkně dokresluje Jára Cimrman coby největší z Čechů. Skutečný vítěz ankety o největšího Čecha, pořádané roku 2005 veřejnoprávní televizí, "český" císař Karel IV., je pak jen věčně nedosažitelným snem, který dodává váhu našemu osudovému sebeomezení. Už jsme to přece, svědčí Karel, kdysi dokázali, být světoví v politice i kultuře.
Kritik obvykle znejisťuje, vytváří pochybnosti o běžném vkusu, který je výrazem citového a myšlenkového sebeuspokojení, osobního i kolektivního limitu, protože toto davové gusto chce dostávat jen to, co je ono samo, a tvůrci mu to dávají. Stejně jako teď kritici, kteří potvrzují hodnotu bezpečného citového klidu.
V politice se tomu říká populismus, povětšinou s pejorativním vyzněním. Příznačná je v této souvislosti reakce scenáristy Zdeňka Svěráka na vítězství Kolji v anketě kritiků. Oblíbený český tvůrce a cimrmanolog s pochopitelným sebeuspokojením kvitoval, jak "i kritici za ta léta konečně pochopili, že je to (Kolja) docela dobrej biograf". Vkusy se v běhu let sblížily, kritika šla spát.
Kritik jako náhradu či jinou cestu nikdy nenabízí vkus svůj, protože kritika není soubojem vkusů. Nejde o to, kdo je větší krasoduch či vznešenější člověk, běží o dílo a jeho souvislosti, o jeho smysl. A tak kritik není ani elitářem ve snobském chápání, to přenechává žurnálovému psaní. Kritik nabízí právě jen a jen onu pochybnost, výzvu ke zjinačení, ke změně sama sebe, která může probíhat i díky filmu (obrazu, divadlu, hudbě). K tomu však člověk musí být otevřený více věcem než jen teplu a klidu u domácího krbu.
A někde tady se rýsuje i odpověď na Stankovičovu otázku, která byla, jak vidíme i skoro dvacet let po jeho smrti, řečnická. Byla otázkou, na kterou se neodpovídá, protože odpověď je zřejmá: dělat se nedá nic, lze se jen pousmát a pozastavit, otřást se a jít dál svou cestou, jejímž přirozeným základem je vědomé vyloučení z logiky zábavního průmyslu. Vzdor všemu tomu sbližování všech se všemi, protože všem jde přece hlavně o ten náš film.
Zábava je krásná věc, ale myslící život si za ni nekoupíš.
