Loňský držitel Oscara za nejlepší cizojazyčný film v mnohém připomíná českého nositele stejného ocenění z roku 1996 - Kolju. A napovídá, na co oscaroví akademici slyší a jaká je jejich představa vítězného filmu.
Necelý měsíc před vyhlášením nominací na letošní ceny Americké filmové akademie to připomíná Projekt 100 - i když letos kandidátům na cizojazyčného Oscara vládnou spíš ženy a vojáci.
Tak především: úspěch u akademiků zaručuje dítě (nikoliv tedy kráska) v nesnázích. Nejlépe dítě zbídačelé, chudé či jinak opovrhované a hlavně nechtěné.
Body si lze připsat i za nehostinné životní podmínky dětského hrdiny - třeba léta socialismu nebo život v nehostinném a bezútěšném africkém slumu na okraji Johannesburgu. Hodí se i nejednoznačný, tedy poloviční happy end s tragickými ozvuky.
To vše má Kolja stejně jako Tsotsi. Vypráví příběh chlapce, který se probíjí životem sám a jeho morální i životní ne-zásady tomu odpovídají. Živí se loupežnými přepadeními a pro ránu, ostré slovo, nebo dokonce smrt nejde nikdy daleko.
Pak ale při jednom takovém přepadení najde v ukradeném autě cizí nemluvně. Co s ním? V Tsotsim se jako zázrakem něco pohne, odvrhne partu svých kumpánů a začne se o dítě starat.
Při pohledu do nevinné dětské tvářičky znovu objevuje léty života na ulici zasuté lidství. Najednou přestane kopat do psů a šikanovat pouliční mrzáky.
Při péči o dítě se Tsotsi seznámí s mladou sousedkou a pod vlivem téhle proměny se rozhodne dítě vrátit zoufalým rodičům. Ještě předtím se vydá na misi do jejich domu, kde místo peněz sebere - to už za posmrkávání prvních diváků v sále - hračky a plyšáky.
Bylo by to bez nadsázky dojemné, kdyby tahle změna jeho osobnosti nenastala tak rychle - takhle působí nereálně, což je u základní premisy celého filmu trochu problém.
Někdo to nazve kýčem, jiný jen řemeslně dobře odvedenou prací, v níž všechno sedí na svém místě. Slabší povahy si aspoň v závěru popláčou, cyničtější diváci zamumlají něco o tom, že citově vydírat se nenechají.
Jen proto, že je snímek zasazen do Afriky, dojde na všechna tamní klasická témata. Tsotsi je v retrospektivě schematicky charakterizován jako syn matky nakažené AIDS a násilnického otce, který se od dětství musel spolehnout sám na sebe. Předčasně dospěl, ale pořád je napůl dítětem. Skrze nalezené dítě se smiřuje se svým neradostným osudem, atd. atd. ...
Film je sice napumpovaný skvělou hudbou a efektní kamera čaruje v příjemných hnědožlutých tónech savany. Schématičnost a přílišná názornost ale činí ze snímku režiséra Gavina Hooda až příliš nereálnou romantickou vyprávěnku. "Osvětovou" bajku o tom, jak chudý chasník našel dobrotu ve svém srdci.
To všechno může příběh obsahovat, ale pořád může být reálnější a zároveň nepojmenovatelnější než Tsotsi. "Univerzálních lidských hodnot a emocí" je tam moc a těch afrických málo; třeba je to symptom doby, která má ráda předponu world.
Tsotsi (Tsotsi), Jihoafrická republika 2005. Námět Athol Fugard, scénář a režie Gavin Hood, kamera Lance Gewer, hudba Paul Hepker, Mark Kilian. Hrají Presley Chweneyagae, Terry Phetoová, Kenneth Nkosi, Mothusi Magano, Zola a další. 94 minut, distribuce AČFK (Projekt 100 - 2007).
