Los Angeles - Hodiny tikají. Do vypršení kolektivních smluv s hereckými odbory zbývá devět dní. Hollywoodští producenti se jen můžou obávat, co se stane.
Scenáristů stávkujících sto dní na přelomu roku bylo 12 tisíc a jejich tříměsíční protestní pauza způsobila Hollywoodu zhruba třímiliardové ztráty, hlavně kvůli příjmu z televizních reklam.
Herců ve filmových odborech SAG a televizních a rádio odborech AFTRA je ovšem desetkrát tolik a na rozdíl od scenáristů mnozí z nich opravdu nejdou nahradit.
Velká média sice téma poněkud opomíjejí a okolo sporu panuje spíš mlčení. Zřejmě ale proto, že si žádná ze stran nepřeje eskalaci konfliktu, který by mohl zcela zablokovat filmovou a televizní výrobu.
Čtěte také: Stávka amerických scenáristů je podle všeho u konce
Megahvězdy, jejichž tváře nalákají na filmy se stamilionovými rozpočty, nelze „vyrobit" a uvést do povědomí publika za týden, ale ani herce spojené se seriály nelze snadno přeobsadit.
Důležité je, že zavedení, slavní a bohatí herci nehodlají stávkovat čistě za sebe; jak velí image, solidárně se hlásí k méně obsazovaným a honorovaným kolegům.
Jádrem sporu je po scenáristech znovu způsob, jakým by herci měli dostávat zaplaceno za distribuci filmů na internetu, a kolik procent z výdělku za prodaná DVD.
Jedná se od konce března, zuřivé debaty probíhaly za zavřenými dveřmi i v květnu a na konci měsíce se zasekly. O posunech a zásecích informují hlavně oborová média jako Hollywood Reporter či Variety; základní požadavky se lze dozvědět z internetových stránek hereckých (SAG) i producentských (AMPTP) odborů.
Pokud by se stávka rozhořela v červenci naplno, zpozdil by se začátek podzimní televizní sezóny. Už teď se natáčí jen polovina seriálů, které poběží na podzim v hlavních vysílacích časech, a televizní stanice musejí uvažovat o tom, jak naplnit vysílací schéma.
Ohrožena je většina filmů pro kina, které se mají natáčet přes léto. V případě stávky by Hollywood mohl kompletně přijít o příští jarní a letní sezonu - období, kdy se do kin chodí nejvíc.
Co tedy brání dohodě? Studia jsou především součástí mnohem větších korporací, pro něž je výroba filmů spíše vedlejší činnost, jež navíc nese na výši nákladů příliš velké investiční riziko. Zvyšování nákladů tedy pro obří společnosti není výhodnou strategií.
Stávající systém, kdy hlavní hvězdy dostávaly až čtvrtinu výdělků z filmu bez toho, aby do něj vkládaly své finance, je dlouhodobě neudržitelný.
Dříve Hollywood vyplácel hercům za film pevné částky. Později se do smluv dostávaly procenta z tržeb. Nyní se zavedl tzv. cash break deal, kdy herci dostávají peníze až ve chvíli, kdy si na sebe film vydělá.
Stane se tak například to, že pokud je režisér či herec i producentem, obdrží sice honorář od studia za odvedenou práci (režírování či hraní), ale jako producent může do filmu investovat i vyšší částku. Pak musí počkat, jestli se film v kinech zaplatí.
Studia jsou nyní obecně opatrnější. Scenáristé jsou sice placeni podle novějších výhodnějších smluv, které jim zaručují i podíly z televizního vysílání a „nových médií" - ale kvůli úbytku práce s hrozící stávkou jdou nyní autoři hodně pod cenu.
Z dřívějšího průměru 650 tisíc dolarů za celovečerní film jsou scenáristé nyní ochotni slevit na čtvrt milionu.
Požadavky hereckých odborů kromě započítání podílů z výdělků na internetu a DVD počítají s „významným zvýšením kompenzací pro herce střední platové třídy, kompars a kaskadéry" a i „významným zvýšením příspěvků na penzi a zdravotní pojištění".
Cech producentů na požadavky herců kontruje tvrdými čísly a obviňuje odbory z blokování jednání, neustálého měnění požadavků, zanášení nových podmínek a zatahování dalších odborů do bilaterálního sporu.
Producentům se zvláště nelíbí, že přese všechno, co tvrdí herecké odbory, příjmy herců fakticky rostou - i když jen v průměru, a nikoli u všech.
Za nejzávažnější pokládají producenti požadavek, aby byly vypláceny zdravotní benefity i hercům, kteří pracují méně než dva měsíce v roce, jak alespoň vyplývá z právnických formulací.
Producenti v tom trochu populisticky hrají na veřejnost, že „herci si nárokují kvalitu pojištění, jakou by jim příslušníci americké střední třídy mohli jenom závidět, a stačí jim přitom vydělat si jen 28 tisíc dolarů za rok".
