Glosář - Těžko se v květnu mohly v české distribuci sejít odlišnější dokumentární filmy než nové počiny Karla Vachka a Olgy Sommerové. Oba jsou svým způsobem monstrózní, a to není míněno zrovna jako pochvala. Vachkův tříapůlhodinový traktát Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid je z úplně jiného mentálního vesmíru než empatický portrét jedné z našich nejslavnějších olympioniček Věry Čáslavské s názvem Věra 68.
Extrémně odlišné přístupy
Sommerová se pokouší sportovkyni s pozoruhodným a složitým životním osudem postavit pomník a nijak se tím v rozhovorech netají. V Lidových novinách se dala slyšet, že s nápadem na film přišla sama Čáslavská s tím, že by chtěla natočit jakési vlastní „rekviem". Režisérka ve filmu vystupuje zároveň jako filmařka a zároveň jako osobní přítelkyně, což je východisko, které je Vachkovi bytostně cizí.
Samorost českého dokumentu se vždy bránil jednoznačným výkladům světa, výpovědi svých protagonistů vždy staví do nečekaných kontextů, používá různé zcizující techniky, vstupuje svým zpovídaným do řeči, prostě dělá všechno pro to, aby vytvořil v divákovi pocit nedůvěry v to, co je mu předkládáno autoritami vystupujícími ve filmu k věření.
Sommerová i Vachek - oba dlouholetí vedoucí katedry dokumentu na FAMU - reprezentují dva extrémně rozlišné přístupy k filmu. Sommerová prosazuje jako dědička odkazu svého muže Jana Špáty citlivý a lidský přístup k hrdinům svých filmů. Vachek, jenž nastoupil po ní, otevřel katedru novým impulsům a jako pedagog ovlivnil pozitivně celou řadu talentovaných mladých filmařů od Víta Klusáka po Martina Marečka. Naučil je (a rozhodně to nebyl na FAMU jen on) stavět na kontrastech, kriticky zkoumat realitu a vybírat si důležitá společenská témata.
Přebujelé ego filmařského guru
Role Vachka coby učitele je nezpochybnitelná, ale jeho mnohahodinové eseje s nezapamatovatelnými dlouhými názvy diváky rozdělují na nadšené příznivce a odpůrce. Mnozí ho vzývají jako filmařského guru, ale mne jeho filmy skoro nesnesitelně iritují. Tak a je to venku. Na Tmáře jsem šel na projekci bez jakýchkoli předsudků - Prahou šly řeči, že je to zdaleka nejlepší Vachkův film za hodně dlouhou dobu. Ale už po půlhodině mi bylo jasné, že ani Tmář nebude tím filmem, který mi otevře oči a smíří mě s poetikou svérázného filmaře-filozofa. Ne snad, že bych nechápal, co chce říci svou osobní poutí za tím, co se skrývá za různými formami transcendentna. Ne snad, že by myšlenky některých zúčastněných nebyly zajímavé. Tu a tam potěší trefný ironický výjev: jako když kamera zabírá Obamu při projevu na Pražském hradě v takovém úhlu, že má tvář zakrytou čtecím zařízením a zároveň to vypadá, jako by si podával ruce se sochou Masaryka.
Jenže celá ta nehorázná stopáž dává člověku v kině spoustu času přemýšlet i o tom, proč ho Vachkova poetika tak štve. Došlo mi definitivně, že sice uznávám originální Vachkovu filmovou řeč a přínos k myšlení o filmu, ale nesedí mi on sám v roli hlavního protagonisty svých filmů a jako autorita obecně - lísá se třeba k šarlatánským celebritám typu Dänikena a zesměšňuje třeba dívku, které se na slovenské hoře Zvir zjevila Panna Maria.
Přestože žil několik let v emigraci ve Spojených státech, v rozhovoru se záhadologem Zechariou Sitchinem nedokáže ze sebe vysoukat bez chyby ani tu nejprimitivnější anglickou větu. Často mne z jeho chování nebo slovních komentářů při sledování Tmáře zaplavoval stud, ale ještě častěji lehký vztek na přebujelé ego autora, který neuznává střihačské nůžky a patrně si myslí, že délka tohoto „filmového románu" je přímo úměrná komplexnosti myšlenek v něm obsažených.
Pohádka o Věře
Po úmorném Tmáři už člověk s úlevou shlédne i mramorizovaný portrét Věry Čáslavské. Olga Sommerová v něm vytváří z jejího životního příběhu nekomplikovaný mýtus o silné ženě, kterou málem zničily dvě velké křivdy, ale vždy v sobě našla sílu jít dál.
Sommerová nekomplikuje oslavnou verzi života Čáslavské ničím zpochybňujícím a ta tak někdy působí až nevěrohodně - kauza Věřina syna Martina, který nešťastnou náhodou zabil svého otce, je tu popsána obzvlášť dryáčnicky a bez větších důkazů jako soudní komplot. Sommerová zcela podléhá přirozenému charismatu Čáslavské, která se po dlouhých letech těžkých depresí před kamerou prezentuje ve výborné formě.
Archivní záběry na nejslavnější chvíle kariéry téhle skvělé gymnastky mají stále stejnou emotivní sílu. Od žánru sportovního medailonu nemusíme žádat přehnanou hloubku. Sommerová si prostě po vzoru Oty Pavla střihla pozitivní Pohádku o Věře po čtyřiceti letech. Ale stejně tak platí, že je dobře, že na FAMU už i díky Vachkovi a jeho kolegům odvážnější a kritičtější generace filmařů, které by o takhle konformním tvaru dokumentu ani nenapadlo uvažovat.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kam do kina na nové filmy?
