Civilizace, jež kvůli potřebě kontroly pozbývá soucit

Kamil Fila Kamil Fila
30. 10. 2011 16:55
FILA.doc: Blog z jihlavského festivalu dokumentů
Foto: Aktuálně.cz

Neděle, 16:00 - Festival v Jihlavě nyní pomalu končí. Probíhají ještě poslední projekce, ale město už se během dopoledne zase vylidňovalo. Po včerejším zakončení, v němž se opět využily motivy z Titaniku, a šupem rozdaly ceny, se z Jihlavy opět stane trochu ospalé město se strašným obchodním domem Prior na hlavním náměstí.

Letos mi říkali restauratéři, že byl slabší ročník z hlediska návštěvnosti, takže tržby nijak závratně nerostly, hospody přestávaly vařit a zavíraly dříve, než si původně plánovaly. Co se týče organizace projekcí, tento rok nepříjemně narostl počet technických lapsů a pár filmů bylo promítáno v horší kvalitě, než mělo být (poslední „vychytané" verze nešlo spustit, tak se pouštěly pracovní verze). Kromě shořelého stanu nedošlo k žádné katastrofě, ale ani výraznější konfrontaci diváků s tvůrci.

Zahalený „zmizelý" Prior byl vidět velmi dobře. V programu bylo filmů možná až příliš, některé by si zasloužily dvě projekce, narostl trochu i počet balastních děl. Na jedny z nejnavštěvovanějších filmů ze sekce Zoon Politikon (o Jiřím Paroubkovi či Petru Hájkovi) se nebylo takřka možné dostat, protože sál Diod byl příliš malý.

Oficiální web festivalu ještě čtyři dny před zahájením neobsahoval denní program a na začátku akce se silně zpomalil.  Akce tedy byla letos zjevně punkovější než obvykle. Zatímco předchozí ročníky se hezky profesionalizovaly, patnáctý jubilejní ročník haproval.

Ze zpravodajské povinnosti toto musím smutně konstatovat, přestože jako publicista a lektor jsem měl servis výborný. Tak se na mě snad nikdo nebude zlobit; organizátoři asi sami nejlíp vědí, co a proč se kazilo. A snad to bylo všechno jen nedostatkem financí.

Nejoblíbenějšími filmy festivalu se staly podle ohlasů, co jsem pochytal, Bengálský detektiv a Vachkův Tmář a jeho rod. Druhý jmenovaný snímek měl ještě přidanou projekci a prý nedostal hlavní cenu v soutěži českých filmu i proto, že byl tak divácky vstřícný. Kdyby se našel odvážný distributor pro Bengálského detektiva, bylo by to jedině dobře. Osobně bych se ještě přimlouval za níže recenzovaný Zámek.

 

Sobota, 21:00 - Dvojice Massimo D'Anolfi a Martina Parenti má za sebou už dokument Grandi spezranze (2009), D´Anolfi se dříve věnoval psaní scénářů pro melodramata. Jejich druhý společný dokumentaristický počin je ale sentimentality a velkých osudových setkání a rozchodů zbavený. Zatímco melodramata vycházejí přímo „z hloubi srdce" jednotlivce, Zámek (Il Castelo) ukazuje chod instituce, která naopak utváří poslušné subjekty. Oním kafkovským zámkem (jenž se stal vzorem pro absurdní byrokratickou modernitu) se tu stává milánské letiště Malpensa.

Foto: Aktuálně.cz

Sledujeme běžné kontrolní procedury; jízdu vozidlem po ranveji v mlze, které zjišťuje, zda je prostor „čistý", aby letadla mohla bezpečně přistávat; pohovory u přepážek, prohlížení zavazadel, rentgenování útrob osob podezřelých z převážení drog, prohmatávání a očichávání zásilek živých humrů a čerstvých mrtvých ryb, střílení a zvukové strašení ptáků v okolí letiště - a taky život jedné „obyvatelky" (nebo zaměstnankyně?), která si na místních záchodcích vaří jídlo a dělá trvalou.

Jednotlivé, formálně vybroušené sekvence natočené v chladných barvách a střídavě až nesnesitelně statických kompozicích a dlouhých jízdách (které jsou přirozeně dány pohybujícími se vozidly) byly postupně dávány dohromady časoměrnou metodou. Přitom v sobě mají dokonalost hraného filmu a svou často mlčenlivou a téměř vždy bezútěšnou krásou svádějí k přemítání, nakolik jsou zinscenované.

Hranice mezi dokumentem a fikcí se tu prolamuje velmi nenápadně. Občas Zámek připomíná počiny rakouského režiséra Nikolause Geyrhaltera (Náš denní chléb), ovšem ten se opravdu snaží eliminovat z obrazu jakékoli stopy lidskosti (a tedy i dialogů). Zámek je rovněž postaven na tom, že instituce, mechanismus či stroj mají přednost před lidským a absolutně vše utlačují a ponižují do pouhých součástek a položek.

Foto: Aktuálně.cz

Ale zároveň se tu nacházejí dlouhé „dialogové" scény, kde kontroloři a vyšetřovatelé prověřují podezřelé osoby. Rozhovory se nesou v duchu potlačené agresivity a pohrdání ze strany úředníků, kteří se jaksi neosobně, ale přitom zjevně vyžívají v ponižování svých „obětí".

Opět těžko říct, jak přesně byly tyto scény natáčeny (kromě toho, že fyzicky máme představu o pozici kamery v místnostech) a nakolik si byli aktéři vědomi, že jsou natáčeni; případně jak byli oficiální zástupci instituce spokojeni s tím, jak je letiště prezentováno.

Každopádně Zámek pro mě  svou suverenitou filmového výrazu, kdy emoce jemně prosakují zpod tvrdé chladné slupky, vyzněl jako nejlepší filmem letošní soutěžní sekce Opus Bonum (z těch, co jsem viděl). Aniž byl potřeba jakýkoli komentář, málokomu při zhlédnutí tohoto díla nepřijde trudný obraz civilizace, která kvůli potřebě kontroly pozbývá základní soucit. A na druhou stranu, z té přísné funkcionality letištní architektury vyzařuje něco velmi estetického.

 

Sobota, 16:00 - Další "kolektivní" český dokument uvedený na letošním festivalu v Jihlavě nese název Film jako Brno. Zatímco zahajovací, nesoutěžní snímek 24 byl vyloženě nespojitý, Film jako Brno se pokouší zachytit jednu událost z více úhlů pohledu, které na sebe navazují a doplňují se. Letošní prvomájová blokáda neonacistického pochodu v Brně se zdála být předem vděčným materiálem - proto se Vít Klusák coby vedoucí jedné dokumentární dílny prvního ročníku FAMU rozhodl, že spolu se studenty natočí coby cvičení celou akci a složí tak dohromady mozaiku názorů.

Foto: Aktuálně.cz

Máme tu tedy stranu novinářů, stranu blokádníků, stranu neonacistů, Romskou komunitu, stranu zasahujících policistů, stranu „straníků" (prvomájová setkáníčka komunistů a ČSSD) - a konečně stranu lidí, kteří se vyhnuli jakýmkoli politickým akcím a šli do ZOO. Z každé skupiny byly z mnohahodinového natáčení vypíchnuty nejen předvídatelně nejzajímavější momenty (takové, jaké by ocenili v televizních zprávách), ale především momenty a postavičky nejbizarnější. Cílem filmu nebylo poskytnout „objektivní náhled", jak trochu s nelibostí nesl po projekci jeden z policistů, jenž se účastnil zásahu, ale poukázat na to, jak bláznivě se chovají lidé ve vypjatých chvílích, když se snaží obhajovat své ideje, ale nemají k tomu dobré argumenty.

Svým způsobem slouží snímku ke cti, že kromě tupých nacionalistických hesel se ukazuje i ideová vyprázdněnost některých blokádníků; celá akce pak působí spíš jako potřeba se společensky ukázat než něco sdělit. Sympatické ale nakonec je, že si to právě jeden z účastníků-odpůrců neonacistů dokáže přiznat, když říká cosi ve smyslu „Nevím, proč tu jsem, ale důležité je tu být, a člověk to možná později pochopí". Podobné váhání rozhodně vyznívá sympatičtěji než přesvědčené vyvolávání nenávistných hesel.

Film tematizuje onu zbytečnost celé akce poměrně vrstevnatě. Svou skepsi „k čemu to je?" vyjadřují jak romští starousedlíci s poznámkami „kdyby policajti nemuseli být ze zákona na naší straně, budou raději proti nám", tak neonacisté. Ti se neustále rozčilují, proč „policie chrání cikány, na to platíme daně?", i když a) řada z nich sama daně neplatí a jsou v podstatě jen krůček od podobného sociálního dna jako Romové, b) kdyby nepořádali demonstrace, policie by nemusela být přítomná, c) kdyby něco věděli o sociálních dávkách, nikdy by to nepovažovali za zásadní problém, který je nutné řešit silou (viz třeba tuto analýzu).

Z poměrně rozverného a (skoro až populisticky) zábavného snímku, který ovšem jednoznačně míří proti černobílému vidění světa, jaké nastolují mnohá mainstreamová média, vybočuje pouze kapitola, kterou natočil Robin Kvapil. Pasáž věnovaná Romům, kde je čten anonymní výhrůžný dopis ředitelce Muzea romské kultury, vyznívá natolik temně a odporně, až se člověku dělá zle: právě zde se ukazuje, jak je rasistická rétorika natolik nepřijatelná, že naštěstí dnes už její hlasatelé nemají šanci zařadit se do slušné společnosti a sami jsou vlastně „nepřizpůsobiví občané".

 

Sobota, 9:00 - Archa ráje, debutový snímek Portugalce Marcela Felixe, jenž doposud působil jako střihač dokumentů, by klidně mohla sloužit jako ukolébavka nebo spořič na plochu počítačového monitoru. Jde o jeden ze vzácných experimentálních filmů, který mysl a smysly spíše uklidňuje, než rozrušuje a atakuje. A přitom nám sděluje poměrně závažné myšlenky týkající se uchovávání nejen věcí, ale i života a času.

Foto: Aktuálně.cz

Od počátku nastoluje čitelnou paralelu s biblickou archou, na níž byly brány od každého živočišného druhu jeden pár a od každé rostliny semena, aby po opadnutí potopy mohl na planetě pokračovat rozvinutý život a nemuselo se začínat od úplné nuly či protoplazmy nebo „prapolévky". 

Snímek je to ovšem silně nízkorozpočtový. A tak si u tématu, kterému by slušela forma trikového blockbusteru za 150 milionů dolarů (jeden takový už připravuje Roland Emmerich), vystačí Felix s intimními zátišími a detailními záběry stromů, listí a vody. Pod nimi plyne komentář namluvený příjemným ženským hlasem - což je mimochodem naplněná konvence katastrofických filmů, kdy počítače oznamující zánik zní velmi sexy a uklidňujícím dojmem.

Jakou zmiňovanou paralelu ale Archa ráje vytváří? Zprvu jde o pouhou vizuální podobnost, kdy větvoví stromů, žilkování listů či louže zasychajícího bláta připomínají pomalu degradující filmový materiál. S estetikou škrábanců a defektů se pracuje čím dál tím důsledněji - aktuálně nasnímané a postprodukčně krásně poničené záběry se postupně mísí s již archivními, autenticky sešlými materiály.

Foto: Aktuálně.cz

Archa ráje tak zapadá do stále více se rozvíjejícího žánru found-footage (jedním z klíčových děl tohoto typu je Decasia od Billa Morrisona z roku 2002) a v druhé půli otevřeně vyjadřuje výzvu k záchraně „kulturního dědictví". Stále tu rezonuje teze a dilema všech objevitelů, kteří přicházejí do „archivů". Mám věci jen registrovat a zaznamenávat, nebo se mám pokusit některé z nich i zachránit, i když vím, že čas na záchranu jednoho exempláře znamená ztratit čas v poznávání těch dalších, které hynou a navždy mizí ze světa?

Takto vskutku mohl uvažovat biblický Noe (i když přímý odkaz k němu tu není vyřčen), dnešní zachránci flóry a fauny v kácených deštných pralesích i historikové otevírající krabice s nitrátovými filmy z raného období kinematografie, jež podléhají zkáze.

Karel Vachek na projekci svého filmu Tmář a jeho rod zmiňoval, že schválně točí filmy na celuloidovou pětatřicítku, protože ty mají teoretickou trvanlivost 400 let. Po naší době, kdy se za sebou rychle vystřídaly formáty VHS a nyní různé digitální nosiče, toho totiž moc nezbude. 

Archa Ráje, jež se prezentuje jako filmový herbář, nám toto varování sděluje natolik podmanivě, až nás možná ukolébá do příliš slastného klidu.

 

Pátek, 18:00 - Vždycky jsem měl rád Karla Vachka. K jeho filmům jsem přišel jako student s otevřenou myslí, který na sebe nechá působit věci nové a nezvyklé. Bylo to někdy na konci 90. let, v době, kdy měl Vachek po návratu z emigrace za sebou tři díly své tetralogie Malý kapitalista (Nový Hyperion, Co dělat? a Bohemia Docta). Zdánlivě rozháranou formou sice nevyhovovaly mým mladickým představám o tom, jak má vypadat „správný film", ale rozhodně mě neodpuzovaly délkou nebo tématy.

Foto: Aktuálně.cz

Pravda, byly na mě málo taky analytické a racionální, ale kdykoli jsem si u nich vzpomněl na Bachtinovu knihu o středověké kultuře karnevalismu nebo Kunderovo Umění románu, neměl jsem s nimi v zásadě problém. Bral jsem za samozřejmé, že lze mísit vysoké a nízké prvky, že lze oslavovat bláznovství jako způsob intuitivního chápání světa; a že dílo nemusí sdělovat jednu pravdu, ale může mluvit mnoha hlasy, z nichž si žádný nemůže uzurpovat právo na definitivu.

Bohužel po výše uvedených třech výborných kolážovitých dílech se Karel Vachek v poslední části tetralogie Kdo bude hlídat hlídače? (2002) poněkud vyčerpal a začal sklouzávat ke stále větším obskurnostem. Což částečně může souviset i s tím, že se oficiální média velmi znormalizovala (čili Vache působil příliš ztřeštěně) a internet naopak zdivočel (a Vachek působil moc staře). A nebyl jsem v tom dojmu nijak osamocen.

Když autor v roce 2006 uvedl svůj dosud nejkratší film (s nejdelším názvem) Záviš - kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918 - 1992), který měl pouhých 147 minut - přecházející počiny mívaly vždy nad 200 minut, Bohemia Docta dokonce nad 250 minut, dospěl jsem k názoru, že ve věku, kdy má každý přístup k internetu, má podobná výroba absurdních surreálných koláží v podstatě odzvoněno.

Považoval jsem to za velkou Vachkovu uměleckou krizi, kdy ho doběhla příliš rychle se vyvíjející doba a v několika na sebe navazujících textech jsem se k tomu taky pokusil něco napsat - od příliš zkratkovitého odmítnutí v Cinemě jsme se snad propracoval ke strukturovanější argumentaci v Cinepuru.

Tím se ovšem kolem mě vyvinula aura dalšího „nechápavého odpůrce Karla Vachka", přestože jsem vlastně vždy jeho filmy i filmy jeho žáků podporoval a hájil. Bylo mi to trochu líto, ale nějak se to vše překrylo tím, že český dokument je v posledních letech na vzestupu a mně se o tom s radostí psalo.

Na Vachkův 199minutový opus Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid se čekalo pět let, z toho se tři roky opravdu točilo a hlavně stříhalo. Projekt zjevně bublal a meandroval mnoha směry - takže se výsledná podoba hodně liší od toho, co bylo na začátku proklamováno. Kdoví, kolik filmů ještě Vachek stihne, ale tento by mohl být jeho vrcholným dílem.

Především tu tvůrce konečně pojmenoval svoji metodu a způsob myšlení. První hodinou je opět potřeba se trochu prokousávat, pak ale snímek nabere ohromný spád; a kromě toho, že je filosoficky inspirativní, je i naprosto nefalšovaně zábavný, dokonce i divácky přístupný. Skoro se divím, že něco takového o Vachkovi říkám, a že to říkám o filmu, kde se běžně operuje s opozicí pojmů „transcendentální" a „transcendentní" nebo se od boku hází s „Planckovými konstantami" - ale je to tak.

Foto: Aktuálně.cz

Po prvním zhlédnutí si netroufám dostatečně komplexně shrnout, o čem film je, takže jen nejstručněji. Karel Vachek se snaží zjistit, co to je a jaká je realita, kterou nejsme schopni popsat slovy a pochopit ji rozumem. Této skryté dimenzi reality říká „magická" a jako svorník mezi obyčejnou fyzickou-fyzikální realitou a tou dosud nepopsanou, neznámou a tajemnou magickou realitou vidí jednoduše Boha jako něco, co prostupuje vším.

Bůh podle něj může být i něco jako „univerzální text" -  zkrátka pojmenování toho, jak věci drží pohromadě, přestože spojitosti mezi nimi často nechápeme. Tento Vachkův Bůh není bohem křesťanů ani židů, dokonce je to mnohem spíš ono nepojmenovatelné tao. Nicméně podle Vachka všichni dostatečně hloubaví věřící, všichni dostatečně poctiví vědci, které zajímá smysl bytí, a koneckonců i všichni citliví umělci, nějakým způsobem popisují to, co z „Boha" chápeme.

Toto poznání je ovšem tak velké a tíživé, že jej není možné traktovat úplně vážně, a tak si naši nevědomost uvědomujeme pouze ve chvílích absurdity - když narazíme na nevysvětlitelné jevy. Někdy jde o pouhou lidskou blbost, někdy o věci paranormální.

Foto: Aktuálně.cz

Vachkovo vyznání, že má radši vědu než magii, mě ale uklidnilo. Konečně dal najevo, že nevěří pitomostem a konspiračním teoriím a nijak je nepropaguje, ale naopak je vnímá jako manifestace toho špatného chápání „Boha" a věcí, které nás přesahují. Vachkovo poznání reality jako celku má být radostné; nemá v něm místo zlo, temnota, tajné komploty, strašení lidí, vize apokalypsy a násilí. Těmi bohužel žije esoterická a okultistická literatura a všechny dementní konspirační teorie.

Vachkovo neagresivní a jemné vystižení tohoto paradoxu dnešní doby, kdy jako lidstvo víme stále více, ale zároveň jako lidé věříme stále více pitomostem, kterými se chceme strašit, stresovat a vést okolo nich spory a války, je nesmírně osvobozující. Nezbavuje nás přitom povinnosti chtít vědět více a nenechat se spoutat společenskými konvencemi. I za cenu toho, že ve svém donkichotství budeme někdy trochu směšní.

Dělicí čára mezi mnou a Karlem Vachkem bude v tom, že jemu připadá Erich von Daniken na stejné úrovni jako Raymond Moody. Oba snímá s velkou láskou a přijímá je jako „pozitivní věrozvěsty širšího chápání reality", zatímco pro mě Daniken vyznívá pořád méně přesvědčivě než Moody - a ani jeden z nich neovlivňuje můj pohled na život. Ale to už jsou rozdíly zanedbatelné.

Čtěte také: 
Nadcházející jihlavský festival nechal zmizet Prior
Jihlava není festival, kam se jezdí ukázat zlatá mládež
Vyspala by ses s Arabem, zeptá se jihlavský festival
Speciál k letošnímu jihlavskému festivalu najdete zde

 

Pátek, 09:00 - Větu „Stát jsem já" údajně vyřkl v 17. století nejdéle vládnoucí francouzský král Ludvík XIV; to víte, po 70 letech na trůnu už by hrabalo každému. Zřízení absolutistické monarchie mu k tomu ale dávalo dostatečnou oporu. Dnes se někteří volení vládci mohou chovat či tvářit, nicméně chybí jim alespoň dostatečná aristokratická noblesa a skutečná záruka, že stát zvelebují (v čemž historici Ludvíkovi XIV. zásluhy neupírají).

Foto: Aktuálně.cz

Vztah občana ke státu bývá většinou podřízený - mnoho lidí žije v přesvědčení či reálné pozici, kdy je státu podřízen a kdy sám jako ekonomická a byrokratická jednotka existuje jen kvůli státu. Pocit, že stát tu existuje kvůli nám, mizí.

Snímek Stát jsem já od tvůrce, jenž si říká Paul Poet (přepokládám, že se tak nejmenuje), se zaměřuje na lidi, kteří si založili své vlastní státy se samostatnými zákony, měnami, případně i jazyky.  Chtějí si zjednodušit daně, mít jiné zákony. Nechtějí krýt zločiny, ale poukázat na to, že pravidla jsou vždy utvářená společností. Touha žít si po svém je u nich ovšem tak silná, že se často dají klasifikovat jako nejen jako samorosti, ale vyloženě jako „mašíblové" a „obzvláštníci".

Jeden chlápek bydlí na plovoucí plošině v oceánu, další starý pardál vládne mikroúzemí v Austrálii, kde dávají psi dingo dobrou noc a klokani tam ani nedoskáčou. Opravdu, na hranicích leží mrtvý mravenci ožíraný klokan (příroda někdy dělá odkazy na umění, zde na Andaluského psa).

Objevují se tu také čtenáři špatné fantastiky, kteří si založili Federaci Damanhur; blouznivci, co věří, že se spojí s mimozemšťany a vymaní svou duši z dosavadní fyzické schránky (člověk už jen čeká, jestli zde bude oficiálním náboženstvím pastafariánství vyznávající Létající špagetové monstrum nebo zda upřednostňují Aštara Šerana).

Foto: Aktuálně.cz

Těmto už poněkud pošahaným osobnostem nestačí udělat si scifistický con , zašermovat si o víkendu v lese u nějaké zříceniny, založit si muzeum, internetové diskusní fórum, standardní sektu nebo postavit pro rodinu byt ve sklepě, jak to dělají ostatní slušní lidé; on musí mít na just svůj stát. Paul Poet zjevně sympatizuje s posledními dvěma představenými společenstvími: komunitou vyznávající volnou lásku a poznávající hranice erotiky a také s jakýmisi svobodnými cirkusovými klauny, kteří se plaví jako na utopické „lodi bláznů" Benátkami.

Můj výsledný dojem z filmu byl takový, že jde o lidi, kteří se chtějí zbavit cizích pravidel a omezení, ABY si mohli vytvořit vlastní omezení a nesmyslné příkazy. Spojka aby je tu vskutku použita jako účelová.  Možná, že já sám jsem příliš příkrý, nemám dostatečnou citlivost k jinakosti a tímto textem zbytečně navádím čtenáře, co si mají myslet.

Ale zároveň věřím, že čtenáři si mohou vždy myslet své, a že přece jen z mého odmítnutí vyrozumí, že mi vadí nikoli samostatnost a nesvázanost jedinců ukázaných v tomto filmu, ale spíše to, že u mnohých není jejich trucovité gesto ničím jiným než eskapismem a neschopností vyrovnávat se se světem, který nám byl dán. Zkrátka, že jejich vzpoura není vykoupena prací, nebo ochotou lépe komunikovat s ostatními, ale že si to dělají snazší a jinak jsou to spíš egoisté nebo (skoro)autisté.

 

Čtvrtek, 19:00 - Absolventský film Na dohled od režisérky Andrey Slovákové, která byla dlouholetou dramaturgyní jihlavského festivalu, dopadl poněkud rozpačitě.

Jeho základní teze vycházejí z knihy Michela Foucaulta Dohlížet a trestat, která vyšla v roce 1975 a v češtině až v roce 2000. Většina studentů humanitních oborů mojí generace (kam spadá i Andrea, s níž se občas vídáme na různých akcích) byli Foucaultem v různé míře ovlivněni a pamatuju si, že jsme k francouzským poststrukturalistickým filosofům měli až trochu posvátnou úctu. (Což některé z nás postupně přešlo, aniž bychom nutně „zavrhovali své duchovní otce".)

Foto: Aktuálně.cz

S Foucaultovými myšlenkami (jimž předcházely rozsáhlé historické výzkumy) se jistě dá plodně pracovat i dnes. Vize světa, v němž na sebe všichni různými způsoby dozíráme a zvnitřňujeme si v sobě určitou sebe-cenzuru, se dá demonstrovat na mnoha jevech dnešní doby.

Problém je v tom, že Foucault nepopisoval žádnou paranoidní anti-utopii a la 1984, ale bohužel z Andreina filmu dost nechtěně paranoia vyvěrá, i když sama popírá, že by jejím záměrem bylo někoho strašit. Během 40 minut stihne jen představit model vězení dle Jeremyho Benthama, jehož tvar nakonec v přesné podobě v reálu ani nenalézá.

Pak se situaci věčného dozírání pokusí demonstrovat na kamerových městských systémech, ale ze snímku samého nejde vyvodit, zda je hodnotí negativně, či pozitivně. Výpovědi bývalého (?) ruského tajného agenta a potom politického vězně navrací spíše ke starším modelům poměrně brutálního zacházení s vězni. I když nejde o přímé fyzické násilí, je tu „disciplinace těla" velmi krutá.

Pokud něco charakterizuje dnešní dobu, jsou to různé „měkké" sofistikované strategie kontroly. K nim se ovšem film „nepřepne" a nepředstaví je v jejich šíři nebo konkrétnosti. Zůstává mlhavě beznázorový a je to trochu škoda; čekal jsem větší odpich.

Foto: Aktuálně.cz

Poznámka moderátora diskuse Tomáše Feřteka, že dnes naopak je informací příliš a že už nejsou lidé, kteří by se jimi probírali, a tudíž nás ani moc nemusí trápit, že jsme ustavičně šmírováni, byla celkem věcná. A to přesto, že bohužel jinak nepochopil základní myšlenku filmu - totiž rozdíl mezi centralizovaným a decentralizovaným dozorem.

 

Čtvrtek, 12:00 - Podařilo se mi vidět se zpožděním úvodní film festivalu nazvaný 24. V něm 24 českých dokumentaristů a dokumentaristek po svém zpracovalo jednu hodinu jednoho dne. Tato hodina se ovšem měla vejít do dvou  minut - jako „otisk atmosféry" či „zhuštěná vize" nebo záznam.

Olga Sommerová
Olga Sommerová | Foto: MFDF Jihlava

Osobně jsem předem k podobným projektům skeptický, protože úroveň příspěvků musí být nevyrovnaná, a ve dvou minutách se nedá předvést téměř nic. Navíc se tvůrci musí nutně snažit napasovat do daného časového pásma nějaké typické téma, což může být nakonec neinvenční ilustrování známých věcí.

Do určité míry varovně vyšel třeba dokument Život v jednom dni složený z příspěvků na YouTube. Ale 24 je překvapivě dobrý film - zábavný, chvílemi uhrančivý, nápaditý. Je dobře, že v něm dostali šanci schopní tvůrci, kteří nad oněmi dvěma minutami většinou museli koncepčně přemýšlet. A  hlavně, měli možnost materiál dostatečně „vymazlit" čili většina příspěvků má vynikající kameru, nápadité použití zvuku, případně i kreativní montáž.

Kolikrát si člověk povzdechne, proč někdo nenatočí takhle celý celovečerní film... Mnohé příspěvky z mozaiky 24 hravě předčí většinu české hrané produkce, a to nejen autenticitou událostí, na čemž dokumenty staví vždy, ale i řemeslem. Málokdy jsem měl u českého dokumentu pocit, že si opravdu zaslouží být promítaný v kině - respektive, to, že jsem ho viděl na počítači, ve mně vytvářelo chuť vidět ho znovu na velkém plátně.

Z dvaceti čtyř příspěvků mi připadal vyloženě slabý jen jeden, a to bohužel od mého oblíbence Roberta Sedláčka, který zachycení předvečerní turistické exkurze na Karlštejn odflákl. Prostě nepřišel s nápadem, který by celou miniaturu ospravedlnil.

Přiznám se a uznávám, že je to osobní, ale špatně se mi snášelo koukat se znovu na Katku od Heleny Třeštíkové, která se zase koupe ve fontáně (v 11 dopoledne). Tyto záběry byly tím nejhloupějším a nejkýčovitějším už v celovečerním filmu, kde působily kašírovaně a stylizovaně, jen kvůli lacinému poetizování. Použít tentýž materiál znovu už zavání nesoudností.

Zajímavé je, kolikrát se ve filmu zopakuje medicínské téma - nakládání zraněného do sanitky (Klára Tasovská, 3:00), procházení mikrokamerou útrobami spícího člověka (Lucie Králová, 4:00), narození dítěte císařským řezem (Olga Špátová , 5:00), operace mozku (Drahomíra Vihanová, 16:00).

Druhým tématem je často továrenská výroba či téma moderních technologií, strojů, počítačů. Začátek šichty v továrně na plyšové krtky a odlet krtka do kosmu (Linda Jablonská, 6:00), monitory burzovních makléřů (Radim Procházka, 8:00), výroba hodinek (Jan Gogola, 10:00), vysvětlení funkce atomových hodin (Martin Řezníček, 13:00), žižkovský vysílač se sochami obřích mimin (Jan Neměc, 21:00).

Erika Hníková
Erika Hníková | Foto: MFDF JIhlava

Mimochodem, všechny tyto příspěvky mi připadaly velmi dobré, či dokonce výborné. Zvlášť vynikající postprodukční práce byla odvedena na příspěvku Kláry Tasovské - tady dělal kameru Lukáš Kokeš, který má předtím ještě skvělý příspěvek z ranní diskotéky, kde se opíjejí mladé Vietnamky. Tyto příspěvky svou formální dravostí a hypnotičností připomínají některé momenty z filmů Gaspara Noého. Ukazuje se, že mladá generace má na to natáčet filmy, které jsou dokonale konkurenceschopné s tím, co vzniká v zahraničí.

Problematičtěji vyznívají některé civilnější příspěvky, kde se tvůrci pokoušejí o humor - a bylo by ode mě možná trochu neférové je hodnotit; tady už člověk brousí po moc tenkém ledě subjektivismu. Nejvíc mě každopádně odpuzoval příspěvek Theodory Remundové zachycující rodinný výlet; ulepenou intimnost homevidea opravdu nepotřebuju sdílet.

Formálně překvapil Vít Klusák, když dvouvteřinové otočení hlavy na zastávky tramvaje roztáhl na dvě minuty díky fascinujícímu zpomalenému záběru. Mohl by z toho být hezký videoklip nebo reklama, ale právě to, že onen záběr nebyl podřízen ničemu dalšímu, z něj činí krásný kousek filmařiny. Když tedy budu trochu patetický…

Perfektní miniaturu zachytil i Martin Mareček, který smontoval záběry svých nohou pediatricky okusovaných rybkami a rozhovor s pojišťovací agentkou na téma "trvalé následky po zranění nohou" - na malé ploše dokonalé vystižení absurdity dneška, kdy o sebe dbáme úzkostlivě a přitom k sobě přistupujeme jako k byrokratickým položkám.

Zbylým participantům se omlouvám, že jsem je nezmínil. Chtěl bych jen dodat, že pokud se k natáčení postaví víceméně všichni oslovení takto disciplinovaně, může být přínosný i případný druhý díl. Dokumentaristů u nás máme dost.

 
Martin Mareček
Martin Mareček | Foto: MFDF JIhlava
 
Karel Žalud
Karel Žalud | Foto: MFDF JIhlava
 
Lukáš Kokeš
Lukáš Kokeš | Foto: MFDF JIhlava
 
Lucie Králová
Lucie Králová | Foto: MFDF JIhlava

 

Středa, 22:00 - Německý režisér Sebastian Mez se v Jihlavě představil již se svým předchozím snímkem Clean Up, v němž z distance zachycoval „postup práce" při popravě. Zajímalo by mě, co by na takové typické cvičení do prváku na FAMU řekli tamní profesoři. Snad by rozpoznali, jaké výrazně cítění ten hoch má.

Foto: Aktuálně.cz

Ve svém v pořadí čtvrtém snímku Dopis z Německa se Mez věnuje tématu nucené prostituce, kdy pasáci z různých zemí bývalé východní Evropy vozí „na Západ" mladé dívky, jimž plně nedochází, co je v oné bohaté a zaslíbené zemi čeká. Klíčem k uchopení prvoplánově šokujícího tématu se režisérovi stává čtení dopisů.

Nikdy nevidíme tváře ani těla žen, které se na papíře zpovídají ze svého utrpení nejbližším členům rodiny. Mez staví už na rytmických kontrastech: počáteční záběry z městských kamer jsou zbavené barev a čas tu běží zrychleně; hekticky, ale vlastně neživotně.

Když potom vstoupíme do rodné vesnice jedné z žen, vše se ospale zastaví, obraz se nalije barvami, prostředí náhle dýchá v poklidném "rytmu zátiší". Stále tu ovšem zůstává nepříjemný faktor - nejsou tu žádní lidé. Jen prázdná místa, která promlouvají sama k sobě. O lidech a jejich činnosti vypovídají prostory, kde žijí, a věci, jež používají. 

Ženy se nejdříve svěřují jen v náznacích, co hrozného se jim dělo a děje. Zpočátku to vypadá, že jen „dělají špinavou práci" přisouzenou gastarbeiterům a že jim nejvíce vadí pokrytectví a pohrdání, které vůči nim projevují bohatí. Pak ale výpovědi přejdou v otevřené líčení veškerého ponižování. Z pohledů mužů v cizích zemích kromě nadřazenosti vyzařuje i chtíč.

Foto: Aktuálně.cz

Na rozdíl od všech (i rádoby)šokujících exploatačních filmů, které si vybírají prostituci jako záminku ke kritice společnosti, a přitom se samy opájejí dekadencí,  nám Dopis z Německa podobně chlípné a nadržené pohledy nedopřeje. Vlastně nás (nebo přinejmenším ony sadisty v nás) výchovně trestá, tím, že nám upírá oddat se rozkoši voyeurismu. Když jedna z dívek vzpomíná na násilí v očích svého pasáka, když ji poprvé znásilnil, vidíme jen záběr na vypnutou televizi, v níž se odráží světlo - mrtvé netečné oko, které neslouží ani jako zrcadlo.

Z prostituce jako činnosti můžeme sledovat jen statické máznuté fotky z ulice či zaměnitelné obrazy nevábných mužských svlečených těl bez tváře. Pod nimi přitom stále běží ruch a šum, abychom neměli klid a nemohli si užívat „hezké umělecké kompozice". Máme zažívat podobné nepohodlí jako ženy, které jsou zneužívány.

V průběhu sledování se mě jen zmocňovaly pochybnosti, zda vše bylo natáčeno v autentických prostředích, zda jsou dopisy pravé, zda je čtou dotyčné ženy, či zda vůbec existují, nebo režisérovi slouží jen jako obecné modely. Přes závěrečný vysvětlující titulek, jak se věci mají, však zvolená metoda souvisí zřejmě s tím, že k „prostitutkách z Východu" se „západní společnost" - toto stereotypní dělení stále trvá - chová tak, jako by nebyly, přestože jich v Evropě takto žije okolo půl milionu.

 

Středa, 13:00 - Když jsem si po ranní přednášce posteskl v tiskovém centru, „že se tady v Jihlavě zatím lautr nic neděje", protože oficiální projekce začínají až v pět odpoledne, netušil jsem, že mi organizátoři vyjdou tak moc vstříc a zapálí před hlavní festivalovou budovou stan.

Foto: Aktuálně.cz

Akce to byla ale poměrně zbytečná a smutná, protože většina akreditovaných novinářů v tu chvíli seděla ve „videoroomu" - tedy místnosti, kde si můžete předem nebo zpětně přehrát na počítači řadu filmů. Plameny tedy uvidíme až ve večerních zprávách. Už bez legrace:  jsem zvědavý, jak se to celkově podepíše na programu festivalu.

Ve videoroomu jsem si dal předběžně snímek Listopadové komety režiséra Marka Skláře, zhruba 25minutovou zábavnou jednohubku. Defilují v ní vedle sebe postavy, které krátce po převratu v roce 1989 zazářily a pak se vytratily z médií. Hlavní hvězdou a vlastně i komentátorem dění této doby by měl být Valtr Komárek, který se mohl stát premiérem a provést privatizaci podstatně bezpečněji -  kdyby ovšem nevyslal do Občanského fóra Václava Klause a Vladimíra Dlouhého.

Komárek s hořkostí v hlase, v níž ovšem není cítit ani tak osobní ublíženost jako spíš rozpaky z toho, jaký kapitalismus jsme si vybudovali, opět opakuje své slavné výroky o „krádeži za bílého dne". Na jeho skeptické naříkání jsou pak zavěšeny i vyloženě bizarní figurky.

Karel Kasal (producent a moderátor Charlie Talk Show), biotronický šarlatán Tomáš Pfeiffer - který léčil národ přes televizní obrazovku a uvede se geniálním výrokem „je jedno, jestli je to placebo, hlavně, že to léčí" - či právnička, která se promenádovala v první soutěži „nahoře bez" a jejíž jméno jsem milosrdně zapomněl.

Na příkladu těchto lidí, kteří se „chytili šance", znovu ožívají vzpomínky na dobu, která byla v něčem nevinně absurdní, že se dnes už ani nechce věřit, že tehdy bylo možné, aby se podobné věci vysílaly v televizi. Zajímalo by mě, jaký dokument o dnešní době vznikne za 20 let, a zda nám to všechno přijde nevinně absurdní.

 

Středa, 08:00 -  Slavnostní zahájení jsem nestihl, protože festivalová doprava z Prahy do Jihlavy se kvůli zácpě zpozdila o tři hodiny. Což se pravověrně nezávislým a „undergroundovým" festivalům stává; nejsme přece žádné Vary, že.  Snažil jsem se tedy dokonce sehnat telefony na moderátory večera, Jiří Havelku a Ondřeje Cihláře, aby mi mohli říct, v čem, jak a jestli byli při zahajování vtipní. Leč ani to se nepodařilo.

Foto: Aktuálně.cz

Takže jsem se jen večer prošel po náměstí, kouknul na pověstný obchodní dům Prior zabalený do fólie a přečetl si místní tisk, kde se opět rozjíždí debata, že by ho neměli jen zneviditelňovat, ale rovnou zbourat.

Festival pro mě ovšem začal nakoukáváním filmů dopředu v Praze. Ochutnávka ze středečního programu tedy zde:

Šedesátiletý Alexander Sokurov natočil přes 20 dokumentů a 30 celovečerních filmů. Začínal zároveň, nešlo o rozhodování mezi dvěma formáty. Tvůrce ovlivněný Andrejem Tarkovským a Alexandrem Solženicynem propracovává svůj minimalistický spirituální styl do krajností; snaží se jimi diváky zklidnit a „přepnout na jinou vlnu vnímání".

Jeho nejnovější počin Potřebujeme štěstí se odehrává ve vesnici v Kurdistánu, kam zavítal spolu s debutujícím Alexejem Jankowskim. Z tamní komunity si za hrdinku vybírá starou ženu - Rusku, která se z lásky ke kurdskému mládenci odstěhovala v 50. letech do neznámé krajiny a už nikdy neviděla svou rodinu. Pak ale manžela zastřelili a ji jako občanku SSSR poslali zpět do Ruska, kde se najednou cítila jako cizinka. „Mohlo by se tohle dnes stát jakékoli Evropance?" ptá se Sokurov.

Foto: Aktuálně.cz

Vzápětí ale obdivuje její smíření s osudem, překování překážek prací a obětováním se. Jak typické pro žáka Tarkovského, o němž bychom dnes řekli, že byl spíš mizogyn vyznávající názor v duchu: „Matko, ctím tě jako svatou, ale dři jak mezek, protože to je tvůj úděl."

Sokurov vyjadřuje fascinaci nad klidem dotyčné ženy („Nikdy nezhřešila a přesto měla tak těžký život. Já jsem nervózní, už když mi chvíli nestartuje auto.") i jejíma  očima, v nichž není ukryta nenávist. Jako paralelu a pointu k tomuto vyznávání „přírodních úkazů" vyjadřuje i obdiv ke stromu, který zakořenil u vodopádu a stále čelí náporům vody. „Co mu umožňuje přežít nápor té síly okolo?" Nebezpečné balancování na hranici otevřenosti a naivity zakončuje přiznaná režisérova úleva, že už odjíždí pryč a nikdy se do této země nevrátí.

Zdá se, jakoby Sokurovovi sloužily dokumenty jako přípravka na hrané filmy; jakési studie či črty, než bude namalováno velké plátno. Sokurov chce slyšet výpovědi typu „Postříleli je, a pak je pokryl prach pouště. Bůh je pohřbil" - protože se z toho pak v budoucnu dá udělat krásná scéna. Tu zde ovšem neuvidíme. Nic se neinscenuje, jen zachycuje.

Foto: Aktuálně.cz

Potřebujeme štěstí však není ani dokument ve stylu rubriky no comment na Reuters, jde o opravdu mezistupeň k hranému filmu. Sokurov se tu prezentuje coby absolutní autor, který k nám promlouvá svým hlasem jako neviditelný komentátor za obrazy. Nehraje si přitom na Boha, zdůrazňuje svou subjektivní pozici omezeného pozorovatele, který neví, co si má myslet o světě, který vidí.

Proto se tu stále opakují motivy nedostatku světla a žití ve věčném soumraku - což je typické i pro jeho hrané filmy. K tomu se připojuje motiv nedostatku vody a tepla. Záběry na ženu, která hněte těsto, umývá nádobí práškem, či vybaluje ze šátku umírající ptačátko, pomalu transcendují běžnou fyzickou realitu.

 

Právě se děje

Další zprávy