Dokument nazvaný Frida Viva la vida je poutavý i bez nich a nebude nudit ani ty, kteří o výtvarnici leccos přečetli. Známé životní události líčí poučeně, z pohledu několika historiček a jedné fotografky. Snímek má premiéru toto pondělí, na 66. výročí úmrtí Fridy Kahlo.
Hilda Trujillo Soto, ředitelka Muzea Fridy Kahlo v Coyoacánu, jedné ze čtvrtí Mexico City, má nasazené rukavice, když otevírá velkou hliněnou urnu ve tvaru žáby. Je to objekt z předkolumbovské éry, jeden z mnoha předmětů, které Frida Kahlo sbírala se svým manželem, malířem Diegem Riverou. Uvnitř se nachází popel z tělesných ostatků malířky a ještě dvě věci. "Diego sem uložil Fridin živůtek a pléd, které nosila," říká ředitelka, která to považuje za projev manželovy něžnosti.
Oči jako kyklop
O slavném malíři ve filmu mluví ještě několikrát, například když líčí, co si jeho nastávající zapsala do deníku po jejich prvním setkání. Riverovi nesla ukázat své umělecké prvotiny, aby se ujistila, že jsou něčím víc než jen terapií. Prý ji překvapilo, že tak velký muž má drobné ruce, a také na ni zapůsobily jeho velké, "kyklopské" oči.
Fridě Kahlo bylo 21, když se na první pohled zamilovala do Rivery, o 20 let staršího, mezinárodně uznávaného umělce. Podle ředitelky muzea to nejdojemnější, co o své celoživotní lásce napsala, se dvojznačně dotýkalo i jejího zranění: "Vzal sis mě rozbitou, ale vracíš mě celou." Svatbu měli v roce 1929, šest let po těžké nehodě autobusu, ve kterém tehdy osmnáctiletá Frida Kahlo seděla.
Srážka s jiným vozidlem jí způsobila mnohočetné zlomeniny nohou, pánve, páteře i klíční kosti. Dívka, která už v dětství překonala obrnu, podstoupila desítky operací a musela se naučit překonávat ještě větší, už doživotní bolesti. Na konci života ji dokonce čekala amputace pravé nohy. Kromě malování, se kterým začala na nemocničním lůžku, to vše zvládala díky své zamilovanosti.
Obraz v den rozvodu
Dokument ukazuje archivní záběry, na kterých vystupují Kahlo s Riverou. Její oddanost je zjevná. Zatímco manžel ji neohrabaně, spíš otcovsky hladí po vlasech, ona se za jeho rukou otáčí a laská ji. Na jiném záběru bere do dlaní jeho tváře a vášnivě jej líbá.
Střízlivější pohled na manželství umělců, které spojovalo nejen malířství a zaujetí pro mexický folklor či aztécké památky, ale také členství v komunistické straně, nabízejí záběry architektury. Kamera prohlíží vilu, kterou Rivera nechal pro sebe a Kahlo postavit.
Jsou to dva oddělené domy spojené lávkou. Malířka tu nebydlela dlouho. V polovině 30. let minulého století, nedlouho po druhém potratu, který ji psychicky zdeptal, vyšlo najevo, že Rivera má poměr s její mladší sestrou Cristinou.
Frida Kahlo reagovala rozchodem, který v roce 1939 završil rozvod. Právě v den, kdy byly vyřízeny rozvodové papíry, dokončila jeden ze svých nejslavnějších a nejrozměrnějších obrazů - Dvě Fridy.
Autorka, která nejčastěji malovala autoportréty, ztvárnila dvě různě oblečené, ale totožné ženy, jejichž srdce jsou spojena externí tepnou. Jedna Frida svírá medailon s vyobrazeným Riverou, druhá právě přestřihla tepnu. Řinoucí se krev kreslí drobné květy na bílých šatech.
Svatba po vraždě
Období po rozvodu líčí film jako čas, kdy výtvarnice začala pracovat na své imagi. Objevila pro sebe barevné šaty proslulé matriarchálními prvky, jaké nosí ženy v mexické provincii Tehuantepec. Zdobila se okázalými šperky a bohatým účesem. S Riverou se střídavě usmiřovali a zase rozcházeli.
Jejich opětovnému sňatku předcházela politická vražda: díky Riverově přímluvě získal v Mexiku azyl Stalinův rival, bolševický revolucionář a marxistický teoretik Lev Trockij. Frida Kahlo s ním prožila milostný románek, který revolucionář ukončil kvůli vlastní ženě. V srpnu 1940 byl pak Trockij zavražděn agentem sovětské tajné policie.
Policie Fridu Kahlo podezírala, že atentátu napomohla. Když se Rivera, který se před vyšetřováním rychle ztratil do USA, dozvěděl, že jeho bývalá žena byla podrobena dvanáctihodinovému výslechu, pomohl jí vycestovat za ním. V USA se také podruhé vzali a po odhalení vraha společně vrátili.
Dokument nepostupuje přísně chronologicky. Režisér, okouzlený půvaby Mexika, skvěle zprostředkovává vjemy a inspirace, které působily na Fridu Kahlo. Neuvěřitelná pestrost pouličních karnevalů, aztécké památky a divoká příroda se ve své podstatě za 70 let příliš nezměnily. Současné záběry prokládají dobové prostřihy s ukázkami zpráv, reklam či prvních dětských "animáků".
Zbytečné scény
Jako by to bylo málo, k výkladu odborníků a záběrů na obrazy přidává ještě dramatickou část, v níž vystupují tři herečky. Nejslavnější z nich je Italka Asia Argentová, která jednotlivé kapitoly komentuje dramatickým hlasem s pohledem upřeným do kamery.
Dvě mladší herečky, oblečené do bílých šatů, beze slov vytvářejí melodramatické hrané vsuvky doprovázené ještě melodramatičtější hudbou. Když se mluví o Fridině utrpení, žena na plátně běží tmavým tunelem, bloumá po aztécké pyramidě nebo na sobě mačká zkrvavené šaty. Jsou to nadbytečné scény.
Frida Kahlo, která v dětství snila o studiu medicíny, si vždy, když ležela v nemocnici, nechávala od doktorů dopodrobna vysvětlovat biologické pochody ve svém rozbitém těle. Poznatky ztvárňovala v symbolických spojeních, přesto dost naturalisticky. Malovala vnitřnosti, otevřené rány, porod mrtvého dítěte. Francouzský básník André Breton se netrefil, když na Mexičanku naléhal, aby se přihlásila k jeho surrealistům. "Nikdy jsem nemalovala sny, jen svou realitu," odpověděla prý Frida Kahlo.
Zamčená koupelna
Podobně je mimo režisér Troilo, když se k jejímu dílu a osudu snaží najít hranou metaforu. Přitom už našel jiný silný motiv jako protiváhu k obrazům.
Jsou to černobílé fotografie dnes osmasedmdesátileté Mexičanky Graciely Iturbide. Ta fotografovala v Modrém domě, kde malířka žila, tvořila, kde roku 1954 zemřela a který nyní slouží jako její muzeum.
Diego Rivera po smrti své ženy daroval dům mexické vládě s podmínkou, že jediná místnost - koupelna, ve které Frida Kahlo poslední měsíce života trávila hodně času - zůstane nejméně 15 let po jeho smrti zamčená. Nakonec byla otevřena až v roce 2008, tedy po 50 letech.
Právě fotografka Iturbide, která ve filmu vystupuje, přinesla silné svědectví o tom, co se uvnitř nacházelo. Řada věcí připomíná mučicí nástroje: korzety, konstrukce na fixování páteře, obinadla, protéza nohy a zřejmě i sada na klystýr. Nesmírně dojemně pak působí záběr na jednoduchý, vlastně neškodný obraz. Je to zátiší s rozkrojeným melounem, do kterého je vyrytý nápis: Viva la vida. Frida Kahlo.
Film o ní je prvním z letní série dokumentů Umění v kině. Začátkem srpna bude pokračovat snímkem Tajemní impresionisté a v půlce září filmem Vizionář Modigliani.
Frida Viva la vida
Režie: Giovanni Troilo
Aerofilms, česká distribuční premiéra 13. července.
