Celovečerní animované filmy dnes ve světě zažívají (díky technologiím, Shrekovi, Nemovi a dalším digitálním potvorám) boom a není se co divit, že tato vlna dorazila i do Česka.
I v českých kinech měly loni úspěch celovečerní loutkové filmy Mrtvá nevěsta a Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka. S těmi Fimfárum 2 spojuje převažující metoda loutkové animace; ale jejich spád a černý humor ve Fimfáru 2 nečekejte.
Tradiční (česká) linie
První Fimfárum mělo premiéru v roce 2002. Fimfárum 2 dnes do kin vstupuje symbolicky den před 104. výročím narození Jiřího Trnky, zakladatele slavné české animátorské školy. A ničím z této tradiční linie - snad kromě oněch technologií - nevybočuje.
Odehrává se v poklidném, chtělo by se říci českém tempu. Nehýří gagy v každém záběru, spíš pozvolna vypráví (typicky české) příběhy s ponaučením typu Kdo chce víc, nemá nic (Moře, strýčku, proč je slané?) či Veselá mysl, půl zdraví (Tři sestry a prsten).
České povahy
Za typicky české lze označit i charaktery. Ač jsou hrdinové jedné z povídek až z Damašku, jsou stejně jako ostatní po česku "škodolibě vychcaní", závidí si a hlavně: pro peníze by udělali všechno. Prodali bratra (Hrbáči z Damašku), zesměšnili vlastní manželství (Tři sestry a prsten) a zbavili se dítěte (Paleček).
V těchto momentech také nejsilněji vystupuje Werich, jeho humor a vidění světa - čímž tu nemáme (a trochu i máme) na mysli "moudrého klauna". Jinak je tu samozřejmě svým hlasem přítomen takřka neustále. Jen v dialozích ho občas zastupuje Ota Jirák a přes prvotní podobnost hlasů to působí rušivě; Jirák prostě nemá Werichovo kouzlo.
Starší tvůrci vítězí
Úroveň druhého Fimfára je oproti prvnímu poněkud nevyrovnaná; nejspíš i proto, že tentokrát se na něm podíleli hned čtyři autoři čtyř generací. Navíc ty nejlepší pohádky už byly rozebrány minule, a tak výběr námětů - někdy víc grotesek než pohádek - nejspíš trochu připomínal paběrkování. Vizuálně přesto film drží pohromadě, výtvarný styl jednotlivých pohádek je dokonce takřka k nerozeznání.
Dokončení recenze ZDE.
