Ačkoliv jsou stoprocentní cla na zahraniční filmy velmi drastickým opatřením, nějakou formu podpory a ochrany domácího filmového průmyslu má zavedenou řada zemí včetně velkých evropských hráčů.
Návrat peněz do domácí produkce
Nejběžnější forma regulace cílí na stále populárnější streamovací služby a jejich obří projekty. Vynalézavě na to šlo Švýcarsko. Od ledna 2024 v zemi platí takzvaný lex Netflix, kteří si Švýcaři odhlasovali v referendu. Zákon zavádí povinnost pro streamovací platformy, jako jsou Netflix, Amazon Prime a Disney+, investovat čtyři procenta svého ročního obratu generovaného ve Švýcarsku do domácí filmové produkce. Ačkoliv se to nemusí zdát jako obzvlášť velká částka, jde o desítky milionů švýcarských franků ročně. Podobné opatření se v současné době chystá zavést i Belgie.
Nejpřísněji filmaře prostřednictvím streamovacích služeb regulují Francie s Itálií. Dne 22. března 2024 italská vláda schválila novelu zákona o audiovizuálních mediálních službách (Testo Unico sui Servizi Media Audiovisivi, TUSMA), která upravuje investiční povinnosti pro streamovací platformy. Tyto služby musí nyní investovat 16 % svého obratu v Itálii do evropských audiovizuálních děl, přičemž z této částky musí 70 % směřovat do italských produkcí.
Velmi základní formu nařízené úpravy obsahu obsahuje i takzvaná směrnice o audiovizuálních mediálních službách (AVMSD). Ta ve všech státech Evropské unie nařizuje, že poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb (tedy streamovací služby, ale i běžné televize) na vyžádání musí ve svých katalozích mít alespoň 30 % podíl evropských děl.
My o zahraniční filmaře stojíme
Úplně opačný přístup razí země, které se dlouhodobě potýkají se sníženým zájmem zahraničních filmařů a studií. Například Jižní Korea má od roku 2011 program KOFIC Location Incentive, pobídky korejské filmové rady, kdy země proplatí až 30 % ze zahraničních filmových produkcí, pokud studio splní několik podmínek včetně těch, že natáčení v zemi musí být delší než pět dnů a produkce během něj musí utratit více než 400 milionů korejských wonů (necelých 6,5 milionu korun).
Podobně tomu je i v Africe. Ghana v roce 2024 představila pobídkový plán na přilákání zahraničních produkcí, jehož součástí je osvobození produkce od DPH, dovozních cel nebo například přístavních poplatků. Dnes již bývalý prezident Akufo-Addo na adresu pobídek zdůraznil, že tyto kroky mají posílit pozici Ghany jako lídra v africkém filmovém průmyslu a zvýšit její atraktivitu pro filmaře z celého světa. Nigérie, domov Nollywoodu, největšího centra afrického filmového průmyslu, zase vypsala výhodné pobídky pro zahraniční investory, kteří se v zemi chystají vybudovat komunitní kinosály.
Duchy a náboženské urážky nechceme
Zatímco ekonomická regulace je často systematická a předvídatelná, regulace formou obsahové cenzury bývá mnohem nepředvídatelnější - a někdy i absurdní. Například na čínský filmový trh, který je spolu s tím americkým největší na světě, má zavedená cenzurní pravidla o propagaci kultů a nadpřirozena, což se vztahuje například na duchařské komedie, takže třeba Krotitelé duchů nebo Piráti z Karibiku měli smůlu. V průběhu času ale význam čínského filmového trhu rostl, takže nyní americká i evropská studia raději dělají ústupky a zavádějí samocenzuru, jen aby o toto odbytiště nepřišla.
Samostatnou kapitolou je pak omezování filmů z náboženských či sexuálních důvodů. V Rusku byl například zakázán snímek Dej mi své jméno (2017) kvůli zobrazování homosexuálního vztahu, který je v zemi považován za takzvanou "propagaci netradičních hodnot". V Singapuru skončil na indexu film Poslední pokušení Krista (1988) pro urážku náboženského cítění, zatímco v Indii se pravidelně stává, že cenzurní rada žádá vystřihnutí scén, které se dotýkají kastovního systému, politiky nebo sexuality.
Saúdská Arábie dlouhá léta nepromítala žádné filmy vůbec - první veřejné kino se tam otevřelo až v roce 2018. Často zde ale nenalezneme žádnou systematičnost. Působí to spíše tak, že cenzura je dílem atmosféry a momentální nálady samotných cenzorů - jednou některý snímek neprojde, podruhé ale podobný (třeba i s mnohem vyhrocenějším obsahem) dostane zelenou bez problémů.
Kdo by si myslel, že Evropa je cenzury prostá, ten by se mýlil, ačkoliv je potřeba se v tomto případě přesunout o čtyřicet let do minulosti. Finsko, Švédsko a Norsko zabránily skandinávské premiéře Spielbergova filmu E. T. - Mimozemšťan (1982), protože snímek údajně zobrazuje dospělé v pozici nepřátel dětí. Tehdejší vedoucí cenzurního úřadu Gunnel Arrbäcková nakonec prohlásila, že dětští psychologové, se kterými se cenzoři radili, potvrdili, že snímek po celou svou stopáž buduje atmosféru strachu a nejistoty, tedy že není vůbec vhodný pro dětské publikum.
V současné době je stále evidentnější, že filmový průmysl dlouhodobě funguje jako nástroj kulturní politiky i ekonomické strategie. Zatímco Spojené státy zvažují tvrdá cla, jiné země volí investiční povinnosti, pobídky nebo naopak cenzurní zásahy. Společným jmenovatelem zůstává snaha ovlivnit, co diváci uvidí a samozřejmě i to, kdo to natočí a za jakých podmínek.
