A možná právě tímhle "politickým manifestem" si kandidát na Oscary i Zlaté glóby vysloužil spoustu cen - včetně titulů nejlepší evropský i německý snímek roku 2006.
Vypráví totiž o přeměně vzorného socialistického bojovníka v protisocialistický živel. Hlavním hrdinou ve filmu debutujícího scenáristy a západoněmeckého režiséra Floriana Henckela von Donnersmarcka - ten odstup v kombinaci se znalostmi i blízkostí tématu je důležitý - je agent tajné policie Stasi.
Gerd Wiesler je věrný služebník socialismu; tím věrnější, čím osamělejší vede život, zpestřovaný jen občasným povyražením s agenturní prostitutkou. Pak ale potká krásnou herečku Christu-Marii a jejího přítele, divadelního dramatika Georga.
Fascinován touto ženou nechá se nasadit na sledování páru, ovšem během "mise" začne pochybovat nejen o smyslu svého konání, ale i o socialistickém zřízení vůbec. Zjistí, že za sledováním páru je žárlivost ministra kultury, a tak ho začne dokonce bojkotovat; přesto neodvrátí blížící se tragédii.
Paralelně s Wieslerem dochází k "prozření" i Georg: z režimem uctívaného autora, laureáta státní ceny a přítele paní Honeckerové se mění v potencionálního vyvrhele a autora protisocialistických šlehů. Přes více než dvouhodinovou stopáž příběh šlape k téhle katarzi jako hodinky.
Ale jako hodinkový mechanismus je trochu i sestaven. Všechno do sebe krásně zapadne, smyčka kolem krku hrdinů se utahuje, jen závěrečné zauzlení s knihou Sonáta o dobrém člověku už je příliš schematické.
Stejně jako proměny hlavních postav, které působí poněkud násilně, autorsky chtěně a vlastně vnitřně neodůvodněně - snad právě kvůli potřebě vyklenout dramatický oblouk až k jednoznačnému konci.
Přesto jsou Životy těch druhých výjimečným filmem. Nedostatek vyváží nemilosrdností, s níž rozkrývají socialistickou minulost země. Bez trabantovsko-pupendovské nostalgie a vyvolávání retro nálad skrze jé-mámo-pamatuješ ikonické předměty nebo hudbu.
Všechno včetně interiérů je (německy?) strohé a připravené pro odkrytí tíživé atmosféry při výsleších, šikanování zakazovaných umělců i vydírání a psychický nátlak na svědky: "Řekněte někomu slovo a vaše Máša zítra vyletí z medicíny."
Stejně působivé je vykreslení "práce" a života agentů Stasi. Od situace z kantýny, v níž je vyprávěn vtip o Honeckerovi, až po ptydepe: "Lazslo a CMS vybalují dárky. Poté pravděpodobně pohlavní styk".
Skvělá výprava ponoří diváka do studené lázně osmdesátých let a vynikající herecké výkony dají vzpomenout na strach v podbřišku, klopení zraků i máslové obličeje funkcionářů, tady zastoupených především oním úlisným ministrem, který si dělá zálusk na "nejkrásnější perlu NDR".
Fascinující je i výkon Ulricha Muheho, představitele kapitána Wieslera - nevýrazného zapomenutelného mužíka, který má v rukou moc a jen na něm je, jak ji použije.
Na své studenty v úvodu hřímá Vyslýcháte nepřítele socialistického státu! Nezapomínejte na to! - aby posléze přesně na to zapomněl.
Zůstane tím šedým bezvýrazným mužíkem, ale stane se i hrdinou, i když trochu proti své vůli. To však neznamená, že režisér dává svým hrdinům a i šedé zóně mlčících pardon.
Naopak ukazuje, že systémový teror tvořili konkrétní lidé a že rozhodnutí byla možná - byť samozřejmě nesla fatální důsledky.
Nezbývá než klasický povzdech, jestli tolik podobný a potřebný dárek dostane někdy i česká kinematografie, respektive společnost.
Životy těch druhých (Das Leben Der Anderen), Německo 2006. Scénář a režie Florian Henckel von Donnersmarck, kamera Hagen Bogdanski, hudba Gabriel Yared, Stéphane Moucha, hrají Martina Gedeck, Ulrich Muhe, Sebastian Koch, Ulrich Tukur. 137 minut, distribuce Bontonfilm.
