Cesta na Guantánamo Michaela Winterbottoma vznikla metodou hraného dokumentu - podobně jako loni i v českých kinech uvedený Let číslo 93 od dalšího významného režiséra dramadocu Paula Greengrasse. Tentokrát se ale ocitáme na druhé straně barikády.
Film vypráví skutečný příběh čtyř Britů považovaných za bojovníky Al Kajdy. Jeden z nich se vydal do Pákistánu za dohozenou nevěstou, tři kamarádi ho na svatbu doprovázeli. Ještě předtím si společně vyrazili na malý výlet do sousedního Afghánistánu.
Jenže byl podzim 2001 a Afghánistán se krátce po útocích z 11. září právě ocitl pod palbou. Válečný stav a chaos znemožnil mladíkům cestu zpět, jeden z nich navíc nenávratně zmizel. Zbylí tři byli zatčeni - a v centru tálibánského odporu považováni za bojovníky Al Kajdy.
Zacházelo se s nimi stejně jako s ostatními. Po zatčení byli vystaveni psychickému a fyzickému teroru; při deportaci z Afghánistánu na kubánskou základnu Guantánamo je šikanovali, bili a ponižovali američtí vojáci i vyšetřovatelé.
Infobox
- SPECIÁL: Festival Jeden svět
- Cestu na Guantanamo natočil Michael Winterbottom, považovaný za jednoho z nejnadějnějších britských režisérů současnosti. Na svém kontě má i v českých kinech uvedenou komedii Tristram Shandy, hudební Nonstop Party i válečné drama Vítejte v Sarajevu.
Na Guantánamu to pokračovalo: vězni se tu nesmí modlit, chodit, mluvit, schovat se před sluncem, do cel jim lezou hadi, štíři a pavouci. Navzdory všemu mladíci trvali na nevině. Nakonec byli v roce 2005 propuštěni - bez omluvy.
"Vězni na Guantánamu jsou vrazi. Nesdílejí s námi stejné hodnoty," řekne ve filmu lakonicky z archivního záběru George Bush.
Film je poskládán z autentických výpovědí skutečných aktérů událostí, doplněn o archivní materiály a natočenou rekonstrukci jejich cesty. Režisér důsledně dbá na dokumentární snímání reality, to ještě posiluje autentičnost a syrovost.
Zejména ve scénách, kdy se mladíci ocitají uprostřed bojů. Kamera je pronásleduje a zaznamenává roztřeseně či neostře, v pozadí zní nepřetržitá změť výkřiků, hlasů a vzdálených i blízkých výbuchů bomb.
Jindy jsou spoutáni a zavíráni do místností, kde jim za stroboskopického blikání na plné pecky pouštějí death metal a jejich korány vojáci odkopávají.
"Připadal jsem si jako v zoo," shrne to jeden z mladíků. Zažívají ale i tragikomické situace, kdy logicky vyvracejí, proč nejsou bojovníky Al Kajdy, ale jejich vyšetřovatelé to absolutně neberou v potaz.
Zaznějí tu i fakta: na Guantánamu bylo vězněno 750 lidí považovaných za nejnebezpečnější bojovníky Al Kajdy, 500 tam mělo být ještě v době natáčení. Jen deset bylo podle Winterbottoma obviněno, žádný z nich dosud nebyl shledán vinným.
Oběťmi se v tomto případě stali britští občané. Vypadali sice jako Afghánci, vyrostli ale na Západě a mluvili anglicky, což jim dodalo na hodnověrnosti. Jak by dopadli, kdyby takové zázemí neměli, ptá se film, který neskrývá na které straně barikády v rozdělené Americe stojí.
Cesta na Guantánamo je na Jednom světě promítána v rámci sekce Britský dramadoc. Další projekce je plánována na 7. března od 17.30 v kině Lucerna.
