Praha – Hororový debut Andyho Fehu Nenasytná Tiffany se stal jedním z největších filmových překvapení sezony. Snímek pracující s estetikou brakových a amatérských hororů je zároveň působivou reflexí českého prostředí.
Zaujme právě způsob, jakým kombinuje sociální a žánrové prvky. Na druhou stranu se nabízí otázka, zdali není amatérská stylizace snadný únik od případné kritiky.
Fehu točí amatérské filmy přes deset let, Tiffany je ale jeho prvním celovečerním počinem. Realizaci začal se svým týmem připravovat opět „na vlastní pěst“, až v průběhu produkce se přidal státní fond. Jak dva a půl milionu navíc ovlivnilo natáčení a za kolik se dá vůbec natočit v Česku dobrý film?
Aktuálně.cz: Vy nejste úplný začátečník, celkem úspěšné amatérské filmy točíte už roky. Co s sebou nese ta změna, když už stojíte v čele profesionální produkce a chystáte se do širší distribuce?
Pro mě představuje amatérský film především autorskou svobodu a zároveň svázanost s oním projektem. Amatérské filmy vznikají z lásky a jsou plně dílem štábu, který na nich pracuje – a kdyby na nich nepracovali tito konkrétní lidé, tak by vůbec nevznikly. Vlastně si připadám pořád součástí toho světa, protože jsem se jeho přístupu na rozdíl od zajetých filmařů nevzdal.
A.cz: Jste trochu nefér vůči profesionálům. Copak oni netočí s láskou?
Někteří jistě ano, ale u amatérů jde vyloženě o nezbytnost a základ. Nemají před sebou vidinu zisku nebo velké slávy, ty filmy vznikají samy pro sebe. Pro mě ale není snadné přesně určit rozdíl mezi nimi a profesionálními produkcemi, protože Tiffany jsme začali natáčet v podobných podmínkách jako moje předchozí věci. Podporu z fondu jsme získali až v polovině natáčení a do té doby jsme vlastně ani nevěděli, jestli se nám podaří ji dokončit. Hnalo nás naše nadšení, ani jsme si netroufali příliš věřit, že by to mohlo vyjít. Takže stále nešlo o úplnou profesionální produkci.
A.cz: Na jaké publikum cílíte? Protože snímek podobného ražení příliš nezapadá do tuzemské nabídky. Myslel jste na diváky, nebo spíš na sebe?
Já myslím vždycky na diváky. Rád vyprávím příběhy, takže potřebuju někoho, kdo by mě poslouchal. A byl bych rád, abychom oslovili publikum napříč spektrem, ačkoliv se dá očekávat, že nás ocení spíš filmoví fanoušci. Přesto doufám, že když na nás přijde běžný divák, pořád si v Tiffany něco najde.
A.cz: Není na to až moc zatížena nutnou znalosti světového hororu?
Na jednu stranu nejspíš ano, na druhou bude možná divák neznalý kontextu vnímat samotný příběh a užije si ho zase jinak. Vůbec si netroufám odhadnout, kolik lidí přijde, a samozřejmě neočekávám hit. Jdeme ostatně jen asi v dvou multiplexech a ve stejný den jako my mělo premiéru Mission: Impossible 5. Soustředíme se tedy na kina jako Atlas a Světozor po celých Čechách.
A.cz: Spíš než český kousek totiž připomíná Tiffany americké horory, rané hříčky Raimiho nebo Jacksona. Náhoda, nebo na ně vědomě navazujete?
Zrovna Jacksona vždycky uvádím jako jeden ze svých vzorů, podobně Raimiho. A fascinují mě i jejich životní příběhy, jak točili své první filmy na koleni s přáteli a dávali do nich hodně vlastní invence a energie. Ale najdeme jich víc, třeba Rodriguez a v podstatě i Nolan začínali tak, že točili po víkendech a za pár dolarů. To je pro mě hodně inspirativní, jít si za svým cílem a svojí autorskou vizí.
A.cz: Když jste začal shánět podporu pro vznik, byly na vás kladeny nějaké požadavky a musel jste se přizpůsobovat, nebo vypadá Tiffany tak, jak jste ji zamýšlel?
Já se od začátku obklopil lidmi, o nichž vím, že jsou stejně nadšení pro věc jako já. Včetně producenta Filipa Brouka, který má rád mou předchozí práci, takže mě podpořil, abych si točil podle svého. Krom toho sponzorů, kteří by nám dávali peníze, zase tolik nebylo. V první polovině natáčení za námi stál opravdu jen Horní Jiřetín, který se chtěl ve filmu objevit, ale jakým způsobem, nechávali na nás. Jen byli trochu nervózní z názvu Nenasytná Tiffany, aby nevypadalo, že podporují nějaké porno. A v době, kdy se začalo objevovat víc podpory, už bylo dokončeno tolik materiálu, že by nějaké velké požadavky stejně nebylo možné zapracovat, takže o vnějším ovlivňování nemůže být moc řeč. V tomto ohledu je nejspíš dobré, že za námi nestála žádná televizní stanice, jež by pravděpodobně vyžadovala větší dramaturgickou čistotu.
A.cz: Béčková špinavost výsledku ale byla jistě záměr, nebo ne?
Ano. A myslím, že i kdybych v průběhu dostal deset milionů, neměl už bych je jak jinak využít, protože náš záměr vznikl na míru možnostem. Tiffany se od původního scénáře celkem zásadně liší – hodně se vyvíjela, především během třetí etapy natáčení, určitě jsem ale chtěl v každém případě podobně mixovat béčkovou stylizaci a zasazení do reality. Nemám rád, když je ihned po začátku příběhu přesně jasné, o jaký jde žánr a kam se bude ubírat děj; béčkovost je ideální nástroj, jak si s divákem hrát.
A.cz: Proto ony hororové prvky, které se časem stupňují?
K hororu mám blízký vztah. Skoro v každém mém filmu někdo zemře, ačkoliv vlastně nedokážu vysvětlit proč. Něco mě na tom fascinuje. Přitom jsem ale nikdy nevyhledával tu úplně extrémní exploataci, nebo obecně příliš mnoho brutálního násilí. Třeba Antikrist Larse von Triera už mi připadá přehnaný, naopak mi vyhovuje přístup Paula Verhoevena v RoboCopovi. I u mě násilí odlehčuje těžké chvíle, jde v podstatě o atrakci pro diváka, aby se na daný problém podíval z jiného úhlu než toho nejvážnějšího.
A.cz: Takže horor má ve vašem podání odlehčovat film?
Líbí se mi ten paradox a snažím se ho využívat. Jde o podobný princip, jako když Charlie Chaplin v Kidovi využíval humor k podtržení smutných momentů. Protichůdné emoce se úžasně doplňují. Já mám obecně tendenci se ve vážných chvílích shazovat a myslím, že kdybych točil komedii, nakonec by vůbec nebyla vtipná.
A.cz: Silným prvkem Tiffany je i společenská reflexe. Setkal jsem se jak s názorem, že jde o kritiku českého buranství, tak i s tím, že jde o nenápadnou poctu. Kdo měl pravdu?
To nedokážu přímo říct. Určitě je tam kritika vůči určitému typu češství a obecně řečeno chamtivosti, ale nechtěl jsem nikoho konkrétního odsuzovat. Chtěl jsem mít sice za hrdinu záporáka, ale zároveň člověka, kterého mají diváci rádi i přes jeho negativní vlastnosti. Ačkoliv sami nevědí proč.
A.cz: Leoš Noha v téhle roli sympatického burana předvádí výkon vyznívající velmi neherecky, míněno jen v dobrém. Přitom jde o nejznámějšího herce před kamerou, když nepočítáme čestnou roli Petra Čtvrtníčka. Zvažoval jste, že byste obsadil rovnou neherce?
Já obecně rád kombinuju herce s neherci, ale hlavní roli jsem chtěl mít obsazenou profesionálem. Ne nějakou provařenou tváří, co by byla v každém druhém českém filmu, ale přitom už trochu známým člověkem. Určitě jde i o kalkul, jak přilákat diváky, ale především byl potřeba opravdu dobrý výkon, který by měl kontinuitu a řád. Leoš je dost zkušený, takže chápe, co se po něm chce, dokáže lehce předvést danou emoci a naladit se na potřebnou notu pro konkrétní scénu; s neherci by tohle úplně nešlo, protože například není snadné s nimi něco víckrát opakovat. Rozhodně však bylo dobré Leoše obklopit lidmi ze skutečného světa, bezdomovci a prostitutkami, protože ho pak nasměrovali k přirozenějšímu výkonu a naopak on je k profesionálnějšímu.
A.cz: Kam se řadíte v českém kontextu? Vymezujete se záměrně vůči tuzemské kinematografii?
Odlišnost snad existuje už u našich postav, které by měly být uvěřitelnější, než tomu bývá. Předně jsem ale během natáčení popustil uzdu fantazii a myslím, že právě ji české filmy moc často nevyužívají. Snaží se jen kopírovat realitu a ničím ji neobohacují. Oceňuju z poslední doby třeba Kobry a užovky, jsou nápaditější a odvážnější, pořád se ale hodně drží při zemi. Já mám rád české filmy, baví mě je sledovat a uvažovat o nich, ale nemůžu říct, že by těch dobrých bylo zvlášť mnoho. Naši tvůrci až moc sází na jistotu a volí střední cestu. Producenti by se proto neměli bát vložit důvěru do mladých neosvědčených tvůrců. Pořád se tu mluví o penězích. Že se nedá točit pod patnáct, nebo dvacet milionů. Peníze jsou určitě potřeba, ale myslím si, že za ty, za jaké se točí české filmy, by se dala dělat mnohem větší kouzla.
A.cz: Umíte si představit dostat příště „klasických“ patnáct milionů, s nimiž by už nejspíš přišla nutnost toho, čemu jste říkal „dramaturgická čistota“?
Samozřejmě bych si to rád zkusil. A ačkoliv opravdu nevěřím, že prioritou by mělo být získat co nejvyšší rozpočet, kdyby už mi někdo nabídl hodně peněz, určitě bych alespoň přemýšlel, jak je co nejlépe využít. Nenavýšil bych honoráře a neobjednal lepší catering, ale pokusil bych se zúročit lepší prostředky pro film.
A.cz: Tiffany je váš první projekt s celovečerní stopáží, předchozí neměly ani polovinu. Vyhovovala vám ta délka?
Můj doposud nejdelší film měl čtyřicet minut a po letech jsem ho ještě zkrátil. Celovečerní stopáž už je hodně náročná a pro amatérský film nevhodná. Festivaly často dokonce trvají na stopáži pod půl hodiny a z devadesáti procent ku prospěchu věci. Delší stopáž musí mít vždycky dobrý důvod, u Tiffany snad je.
A.cz: Co tedy říkáte na trend prodlužování filmů, zvlášť amerických? Šílený Max, využívající stejně jako vy béčkovou estetiku, trval dvě hodiny. Utáhne žánr takovou stopáž?
Šílený Max se mi hodně líbil, patří mezi moje nejoblíbenější letošní filmy, ale s jeho délkou jsem měl mírný problém. Zřejmě existuje určitý tlak, nebo přesvědčení, že diváci budou spokojenější, když za svoje peníze v kině posedí déle. Podle mě ale není dobrý nápad natahovat. Víc než u Maxe mi to přišlo u posledního dílu Rychle a zběsile, kde byla délka nastavená nesmyslnými dialogy a několika konci.
A.cz: Co plánujete dál?
Nejdřív si počkáme na přijetí Tiffany. Pak se asi na chvíli vrátím ke kratší stopáži s desetidílným krátkometrážním seriálem a k tomu mám na stole asi tři scénáře z dřívějška. A hodně hluboko v šuplíku mám třeba i projekt, na který by se dalo efektivně využít klidně 50 milionů.
