Hypnoticky natočená úvodní scéna snímku, který po premiéře v soutěži benátského festivalu ode dneška promítají česká kina, připomíná vesmírnou nehodu, jež dala do pohybu děj podobně ambiciózního šest let starého hollywoodského sci-fi Gravitace.
Jenže zatímco režisér Alfonso Cuarón tehdy ve snímku oceněném Oscarem za režii vtáhl diváka do centra dění a vyvolával závrať z nekonečného prostoru kolem, autor Ad Astra James Gray zvolil pro svou kosmickou meditaci opačný koncept. Pozoruhodný, mnohdy mistrně režijně zvládnutý, přesto v jednom ohledu těžkopádný.
Ad Astra nechce diváka vtáhnout, ale odcizit. Což dává smysl. Ten pocit odráží rozpoložení protagonisty Roye McBridea, jehož otec, slavný astronaut hraný Tommym Leem Jonesem, před lety zmizel během výpravy na kraj sluneční soustavy.
Roy McBride je proslulý tím, že mu ani krizová situace nezvýší tep. Ideální typ pro práci kosmonauta. Když se objeví podezření, že série výbuchů, které zdaleka nepostihly jen vesmírnou stanici, souvisí s dávnou výpravou jeho otce, hrdina je vyslán na přísně tajnou misi.
Od této chvíle snímek operuje ve dvou rovinách. V první se odvíjí klasická zápletka o záchraně světa, ve druhé odysea, jejímž cílem je záchrana vlastní duše. Roy svádí souboj nejen s komplikovanými mocenskými hrami nadřízených, ale především sám se sebou.
Ad Astra je v mnoha ohledech fascinující film. Tím, jak mimoděk a neokázale ukazuje společnost 22. století, jak pár pečlivě zvolenými detaily utváří představu o fungování budoucího světa. A hlavně tím, jak je natočený. Nejen vizuálně, režisér Gray neustále tlumí zvuk a vytváří dojem podivné bubliny, za jejíž slupkou se vše odehrává.
Zprvu má divák pocit, že se díky tomuto přístupu snadno dovede vcítit do muže, který chladnokrevně řeší jakoukoli situaci. Od honičky lunárních vozítek ve slabé gravitaci na povrchu Měsíce po takřka hororový střet se zuřivým primátem ve stísněných prostorách kosmického plavidla.
I díky tomuto pojetí si režisér dovoluje vtáhnout podobné, čistě žánrové scény do jinak ztišeného, v mnoha ohledech komorního snímku. A odsát z nich adrenalin i hrůzu útočící na první signální, aniž by je zbavil působivosti.
Jenže postupně vychází najevo, že tato ztišená forma odráží především chování muže, který přišel o otce i emoce a na světě zůstal sám. Stejně opuštěný, ať už pobývá na zalidněné Zemi, nebo stovky milionů kilometrů od nejbližších živých bytostí. A tady začínají potíže.
Brad Pitt sice po skvostném výkonu v Tenkrát v Hollywoodu opět dokazuje, že pod vedením šikovných režisérů dovede výborně hrát v minimalistických polohách a nechat na plátně vyzařovat pouhou svou existenci, i tak ale jeho časté vnitřní monology zahlcují film úvahami mnohdy banálními, až úsměvnými. Tady se spoluscenárista a režisér Gray projevuje jako tvůrce, který marně pošilhává po velkém umění.
Ad Astra chce být především dramatem o mezilidských vztazích a v tom spíše selhává. Témata typu "syn kráčející ve šlépějích svého otce" tu dostávají rozměr až osudový, ale bohužel také béčkový.
Některé peripetie se ve snaze nedoříci vše a klást důraz na jemné psychologické pohnutky stávají nesmyslnými. Naštěstí Grayův režijní um po celou dobu udržuje divákovu pozornost. A nutí jej rozmýšlet nad různými tvůrčími volbami.
Protagonista celou dobu mluví o emocích bez emocí, podobně jako bez emocí jedná. A divák zase bez emocí sleduje, co se děje na plátně. Alespoň bez oněch prvoplánových pocitů, jaké běžně nabízejí hollywoodské vysokorozpočtové sci-fi.
Jenže tento koncept končí právě u pohrávání si s prvoplánovými klišé a fascinace tím, jak to tvůrci natočili. Druhá vrstva už nic podobně silného nenabízí.
Ad Astra zkrátka není velký film o samotě a vesmíru, není to další Vesmírná odysea, filozofický film. Na to, jak pozoruhodně je ztišený a elegantní, se v některých podstatných chvílích snaží až moc.
Jako zručně natočená hra s klišé žánru to však stále je podnětná podívaná. Zavede diváky do klaustrofobické i přízračné architektury Marsu i na dohled od Neptunu. Nikoli však do míst, kde ta nejlepší sci-fi dovedou vyvolat takový pocit úžasu jako žádný jiný žánr. Neboť divák přestává žasnout vždy, když režisér opouští science fiction a noří se příliš hluboko do nitra protagonisty. Tam nachází jen banality.
Ad Astra
Scénář a režie: James Gray
CinemArt, česká distribuční premiéra 19. září
