Tanečník Polunin ve Foru Karlín: trpící člověk, který má odvahu se duševně obnažit

Helena Kazárová
20. 4. 2019 14:39
Sergej Polunin, který od středy do neděle účinkuje v pražském Foru Karlín, svými skoky a piruetami již několik let víří vzduch světa tanečního umění, stejně jako umí rozvířit také vody veřejného mínění.
Sergej Polunin také v Praze účinkoval s tetováním Vladimira Putina na hrudi.
Sergej Polunin také v Praze účinkoval s tetováním Vladimira Putina na hrudi. | Foto: ČTK

Slovy spisovatele Eduarda Basse, každý tanečník "nese svou kůži na trh", když před zraky všech účinkuje s tělem téměř obnaženým. Není to lehké povolání, pro někoho se však stane posláním.

Snímek z Poluninova pražského vystoupení.
Snímek z Poluninova pražského vystoupení. | Foto: ČTK

Sergej Polunin se zařadil mezi umělce, kteří se rozhodl nést kůži na trh i mimo jeviště a s vytetovaným portrétem současného prezidenta Ruské federace na hrudi to zřejmě také pokládá za své poslání.

Poluninovi slavní kolegové - tanečníci Rudolf Nurejev, Natalja Makarovová či Michail Baryšnikov - kdysi za dramatických okolností prchali ze Sovětského svazu na Západ, aby našli svobodu uměleckou i osobní. Příběh Polunina, který coby ročník 1989 zažil sovětský režim jen jako kojenec, je v něčem odlišný, což je dáno i změnou politických poměrů.

Co tyto výjimečně talentované umělce spojuje, je odříznutí od rodinného zázemí a nutnost překonávat osamění. Kupříkladu Michail Baryšnikov byl schopen o svých pocitech, ještě umocněných rodinnou tragédií, hovořit až po letech.

Sergeje Polunina, který z Ukrajiny do Londýna přišel jako třináctileté "zázračné dítě", neodřízl od rodiny politický režim, nýbrž majetkové poměry matky a otce. Když dosáhl vrcholné mety úspěchu a stal se prvním sólistou Královského baletu v Londýně, odjel nakonec duševně zlomený zpět na Východ, aby tam hledal ukotvení. To se v úplnosti nezdařilo, a tak cesta pokračuje.

Životní osudy tohoto mladého muže si nezadají s romantickými hrdiny, jsou plné vrcholů i pádů a především vypjaté emocionality. Ta je na jevišti magická, avšak mimo něj problematická.

Foto: ČTK

Vloni v prosinci, již jako umělec na volné noze, Polunin v londýnském Coliseu představil taneční večer nazvaný Satori, který nyní přivezl do Prahy. Uvádí ho se svým Projektem Polunin, což je komorní ambulantní soubor složený ze špičkových tanečníků. V Londýně s ním tančila skvělá Natálie Osipovová ve Skriabinianě od pozapomenutého sovětského avantgardního choreografa Kasjana Golejsovského.

Pro českou premiéru nyní Polunin přizval jiné umělce a obměnil i složení tanečních čísel v první části večera. Propagace jeho představení, které se v pražském Foru Karlín opakuje od středy do neděle, byla tajemná: jediné, co jsme se dozvěděli, byl název večera a to, že bude tančit on. A posléze i horentní cenu za vstupenku, která se pohybuje okolo 5000 korun.

Někdo tím mohl nabýt dojmu, že půjde o "one-man show". Nebylo tomu tak. S Poluninem vystoupily osobnosti tanečního světa v kvalitních choreografiích, bohužel však na nedobře seřízenou reprodukovanou hudbu - vloni v Londýně hrál Poluninovi orchestr.

Z Hamburku do Prahy přijela Sylvia Azzoniová s Alexandrem Rjabkem a zatančili duet What Love Tells Me (Co mi říká láska) na hudbu Gustava Mahlera v choreografii Johna Neumeiera. Tento nádherný kus, interpretovaný dokonale artikulovaným, subtilním a citově věrným způsobem, byl jedním z nejvíce naplňujících momentů večera.

Azzoni a Rjabko interpretovali ještě další, tentokráte rozpustile milý, duet s hudbou J. S. Bacha Falling For The Art of Flying, který vytvořila Slovenka Natália Horečná, bývalá sólistka Hamburského baletu a též Kyliánova Nizozemského tanečního divadla.

Foto: ČTK

Příjemným překvapením bylo vystoupení první sólistky pražského Národního divadla Nikoly Márové s Giovannim Rotolem v choreografii Vertigo, kterou na hudbu Dmitrije Šostakoviče vytvořil Mauro Bigonzetti. Tuto choreografii má Národní divadlo na repertoáru již třetím rokem. Ve Foru Karlín její interpretaci provázely souhra pohybů, vnitřní ponor a výsostná muzikalita.

Výběr těchto tří duetů i účinkujících je nepochybným plusem Poluninova programu. Bylo objevné a duševně povznášející vidět je takto vedle sebe. Mezi vybraná díla naopak nezapadal kabaretní duet z Ashtonova baletu Façade s hudbou William Waltona, který byl v roce svého vzniku 1931 míněn jako pohybová satira na populární taneční formy.

Dramaturgicky se jednalo o nepříliš šťastný výběr. Číslo vytržené z původního kontextu sice s duety kontrastovalo hudebně, výtvarně i pohybově, ale jeho zařazení budilo rozpaky. Doplatili na to i jeho interpreti: Johan Kobborg, dřívější první sólista Královského dánského baletu, a Ross Freddie Ray.

Sergej Polunin svým tancem zahájil první polovinu programu a také ji zakončil. Jakmile se rozhrnula opona, zmocnil se jeviště svými skoky s dokonale kontrolovanými dopady, koordinací paží a celého trupu. Byl to příval energie, podobný přílivové vlně.

Foto: ČTK

Byť zařazení virtuózního sóla (variace) z duetu Diana a Acteon na romantickou hudbu Cesareho Pugniho hned zkraje večera bez úvodu působilo dramaturgicky zvláštně, svým způsobem Polunina dobře osobnostně charakterizovalo: jako bojovníka, který jde do útoku bez zaváhání, protože si během minuty musí podmanit tu zhruba tisícovku lidí v sále.

Na závěr první části programu Polunin naopak ukázal druhou stránku své osobnosti, tu zranitelnou a zjizvenou, kterou si získává největší počet příznivců z mladé generace. Zatančil své ikonické sólo Take Me To Church, které mu choreografoval Jade Hale-Christoffi na hudbu písničkáře Hoziera a jehož klip, natočený Davidem LaChapellem, se stal hitem na serveru YouTube - od roku 2015 má téměř 27 miliónů zhlédnutí.

Toto sólo atraktivním nečiní ani tak sama choreografie, jako spíše síla vnitřního prožitku, strhující intenzita emoce, kterou současný civilní svět i postmoderní umění potlačují. Polunin je na jevišti bolestně věrohodný. A trpící člověk, který má odvahu se duševně takto obnažit, získává obdiv druhých. V tom je Poluninův nejdůležitější a burcující příspěvek do civilismem prodchnutého euroamerického divadelního světa.

Jako choreograf programu druhé půlky večera už Sergej Polunin takové přesvědčivosti nedosáhl. Zpracovávané téma je prastaré a rezonuje v mnoha eposech, včetně nejstaršího příběhu o Gilgamešovi: člověk jako ten, který hledá a zápasí s běsy, až konečně dosáhne prozření, pochopení, snad i spasení.

Foto: ČTK

Choreografie nazvaná Satori se odehrává v režii Gabriela Del Vecchia, známého z artistické skupiny Cirque de Soleil, přičemž spolupracovníkem v oblasti scénografie je opět David LaChapelle. Oba mají důležitý podíl na úspěchu, byť výsledek nepůsobí tak úchvatně.

Pro tuto čtyřicetiminutovou "cestu hledajícího" složil původní hudbu německý filmový skladatel Lorenz Dangel. Polunin tančí s kolegy, které si vybral v Rusku (Alla Bocharovová, Alexej Ljubimov) a Srbsku (Dejan Kolarov, Ljiljana Velimirovová a mladičký Djordje Kalenic).

Polunin ještě nenašel své vlastní pohybové vyjadřovací prostředky, různě kombinuje prvky klasického tance s občasnými nezvyklými okamžiky v tanci s partnerkou. Jeho Satori má opět autobiografické rysy: on jako hledající, obraz rodičů, prožité neshody i násilí, vkusně předvedené za bílou oponou jako stínohra, cesta, po které rodina nemůže jít společně.

Sergej Polunin: Satori

Forum Karlín, Praha, 17. až 21. dubna

Konec je optimistický, najde se východisko, není to slepá ulička. Z hlediska vývoje choreografického umění Satori nepředstavuje pokrok, spíše naopak. Poluninovo začátečnictví kontrastuje s duety skutečných mistrů jako Neumeiera a dalších, které divák viděl v první části večera.

Na druhé straně z kusu dýchá - přes jeho až naivní zpracování - upřímnost. Není to "show", jedná se o výpověď, kterou si mnoho diváků bude mít tendenci vztáhnout k Poluninově životě, ale jež má i zobecňující přesah, týká se všech.

Tato schopnost odhalením sebe sama zahájit proces katarze u jiných je darem Sergeje Polunina.

Autorka je profesorkou Katedry tance Ústavu taneční vědy na HAMU.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Šlégr je dál koučem Litvínova, jeho rezignaci vedení nepřijalo

Jiří Šlégr zůstává koučem hokejistů Litvínova. Olympijský vítěz z Nagana, který je zároveň šéfem klubu, dnes nabídl rezignaci na trenérskou funkci, ale představenstvo ji nepřijalo. Realizačnímu týmu doporučilo provést změny v kádru.

Litvínovu se nedaří od začátku extraligy a dosud vyhrál jen tři zápasy. Po dvanácti kolech má pouze jedenáct bodů a je předposlední.

Po nedělní porážce 3:4 s Olomoucí, která byla pro klub třetím nezdarem za sebou, vedení Litvínova oznámilo, že jedná o změně na postu hlavního trenéra. Mezi kandidáty na nového kouče byl podle Šlégrova vyjádření v médiích i litvínovský odchovanec Vladimír Růžička, bývalý kouč národního mužstva a Šlégrův spoluhráč ze zlatého naganského týmu.

Nakonec zůstává na střídačce Šlégr. Bývalý vynikající obránce převzal tým v závěru minulé sezony místo odvolaného Milana Razýma.

Další zprávy