Rozhovor - Když se řekne živoucí legenda světového divadla, většina lidí má na jazyku hned Roberta Wilsona (1941), který se proslavil napříč dekádami, kontinenty (rozený Američan je v Evropě již jak doma, pracuje také v Austrálii a Asii) a uměleckými formami (je všestranný divadelní umělec, spisovatel i výtvarník).
Jeho divadelní rukopis je poznamenaný vědeckými objevy na poli fyziky a techniky - zejména světelný design bývá "trademarkem" jeho inscenací, své originální postupy a sofistikované technologie ale pečlivě tají. Vytváří v divadle surrealistický svět, který ale nestojí jenom na podvědomí a snech, ale vyjadřuje i nepoznané prostředí vesmíru a časoprostoru, jeho chlad a odlišné fyzikální zákonitosti.
Ne náhodou je opera Einstein na pláži (1976) jeho emblematickým dílem, které vytvořil společně se svým stálým spolupracovníkem, skladatelem Philipem Glassem. Právě časoprostor je hlavním aktérem Wilsonových inscenací - zavedl do divadelní praxe tzv. slow motion, tedy zpomalený pohyb, který vyjadřuje relativitu našeho vnímaní reality a zároveň dává prostor pro důkladnou analýzu každého - i sebemenšího - pohybu těla.
Pro pražské publikum není Bob Wilson neznámý - již v roce 2002 v Národním divadle s úspěchem uvedl operu Leoše Janáčka Osud. Druhé pozvání v roce 2010 je ještě čerstvě v paměti a jeho výsledkem byly inscenace Čapkovy Věci Makropulos a Janáčkovy Káti Kabanové.
Wilsonova čtvrtá připravovaná česká produkce s názvem 1914 také vychází z české literatury, ve které si tento světoběžník našel zvláštní oblibu - propojuje tady motivy Haškova Švejka a hry Poslední chvíle lidstva rakouského autora Karla Krause. Výběr textů i název inscenace naznačuje, že bude pojednávat o okolnostech začátku první světové války, tedy události, kterou de facto začalo 20. století.
Aktualne.cz: Inscenace 1914 je založena na dvou dílech, která se zabývají začátkem první světové války. Jaké je poselství tohoto historického období dnes a tady, v České republice?
Robert Wilson: Nebudu díla interpretovat, ani předepisovat jejich poselství. S Haškem i Krausem můžete volně komunikovat. Jejich knihy jsou plné odkazů do minulého století, ale i budoucnosti či nedávné minulosti. Jsou něco, co prožíváte, jsou způsobem myšlení. Našel jsem paralely mezi dobou, kdy oba tvůrci žili, a dneškem. Doufám, že předvedu svět, který ukazuje horory té doby s ironií a humorem.
A.cz: V České republice mají oba texty velice bohatou inscenační tradici, mnoho z těchto inscenací je legendárních a dobře známých u českých diváků. Komunikujete s touto tradicí?
Po pravdě, nezybýval jsem se tím. Vytvořil jsem vlastní svět, který je založený na mé emocionální odezvě na texty.
A.cz: Inscenace 1914 je koprodukcí Národního divadla, Slovenského národního divadla a maďarského divadla Vígsínház. Jak jste projekt dokázal propojit jazykově?
Jazykem mé hry je v podstatě jazyk těla a ten je univerzální.
A.cz: V Praze jste již inscenoval několik českých textů a také jste spolupracoval s ansámblem Národního divadla. Máte divadelní zkušenosti z celého světa - vnímáte tady něco, co byste nazval opravdu "českým"?
Ano, ta díla jsou pro mne velmi "česká", což mne fascinuje a také je to hlavní důvod, proč je chci dělat.
A.cz: Pražské publikum již zná vaše divadelní práce. Bude inscenace 1914 překvapením?
Nevím, jestli bude překvapením. Jsem v procesu tvorby. Na výsledek si ale ještě musíme počkat. Je před námi teprve druhá fáze zkoušek.
A.cz: Vaše práce formovaly světové divadlo již od šedesátých let. Aktivně děláte divadlo téměř půl století. Jak vnímáte neustále se měnící podobu divadelních trendů? Kde nacházíte inspiraci?
Naslouchám vnitřnímu hlasu, následuji instinkty a těm instinktům věřím. Tělo nelže.
A.cz: Nejen divadelní poetika se mění, ale samozřejmě i společnost, a tedy i diváci. Jak vaše divadlo komunikuje s publikem dnes, v porovnání s vašimi začátky na konci šedesátých let?
Publikum šedesátých a sedmdesátých let v New Yorku bylo více otevřené inovacím a vnímavější k postavení dlouhého trvání času v mých pracích. Dnes je v divadle méně experimentů. V New Yorku tehdy existoval duch spolupráce mezi tanečníky, skladateli, spisovateli, malíři, designéry či architekty. Žili jsme společně v uzavřené komunitě na dolním Manhattanu.
A.cz: Uplatňujete své objevy na poli vizuálního umění i v divadle?
Má práce spojuje tanec, literaturu, architekturu, malbu, zvuk a hudbu.
