Sledujeme příběh chlapce, který matce po jejím sebevražedném pokusu začne psát na lístečky seznam všech báječných věcí, kvůli nimž stojí za to žít. Krajčo s publikem sdílí zásadní životní situace z pohledu malého kluka, teenagera, studenta i dospělého muže, jenž se posléze, stejně jako matka, ocitne v pasti deprese.
Všechny báječný věci nejsou úplně klasickou inscenací. Už autoři, kteří si v textu pohrávají s formou terapeutického sezení, počítali s aktivní účastí diváků a pohotovými reakcemi interpreta. Obojí je pro bezprostřední vyznění zásadní.
Projekt ostatně vznikl ze spolupráce dramatika Macmillana s britským standupovým komikem Donahoem a právě ten byl jeho prvním interpretem.
Nejspíš díky otevřenosti a autenticitě, s jakou mluví o smrti a depresi, navíc s veskrze kladným postojem k životu, Všechny báječný věci obletěly svět. Původní inscenace s Jonnym Donahoem se na rozdíl od té v Ungeltu hrála v aréně, v kruhu diváků a s rozsvícenými světly. Roku 2014 slavila úspěch na festivalu ve skotském Edinburghu, poté v Londýně i New Yorku. Nakonec dosáhla 400 repríz a zaznamenala ji dokonce HBO.
S instinkty frontmana
Klasická kukátková scéna Ungeltu sice neumožňuje sezení v kruhu, podzemní sál je ale tak malý, že diváci a herec jsou si velmi blízko. V poznámkách ke hře stojí: "Scéna je bez scénografie." Výtvarník Marek Cpin ji pojal minimalisticky - nepořádek kolem psacího stolu, knížky, gramofonové desky a stolek se dvěma židlemi, který může být kuchyní i veřejnou knihovnou.
Režisérka a manželka představitele hlavní role Karin Krajčo Babinská střídá situace, v nichž publiku v setmělém hledišti dopřává chvíli divadelní iluze, s těmi v rozsvíceném sále. Během nich Richard Krajčo komunikuje s diváky a vybírá z nich spoluhráče, s nimiž sehraje další výstup.
Postupně obsadí role veterináře, který přijel uspat chlapcova pejska, otce, s nímž jede do nemocnice za matkou po jejím pokusu vzít si život, výchovnou poradkyni, profesorku na vysoké nebo děvče, do něhož se zamiluje. Situace jsou v textu tak dobře připravené, že do nich neherci spontánně vklouznou, často vtipně, povzbuzováni a oceňováni ostatními v sále. Úkol pro mladou slečnu sehrát s Krajčem milostnou scénu je přirozeně pikantní, nechybí ruměnec, který se dá vzít skvěle do hry. Vzniká tak zvláštní pospolitost, v níž všichni drží palce hrdinovi hry i sobě navzájem, což je nepochybně efekt, o nějž autoři stáli.
Má to i svá rizika. Některé autentické vstupy diváků přinesou rozchechtanější zážitek, než se právě hodí, a pro Krajča je pak složité vrátit pozornost k příběhu.
Text je otevřený úpravám, počítá se s tím, že každé uvedení bude jiné. Překladatelka Magdaléna Zelenková děj umístila do českých reálií, Krajčo využil toho, že představení hojně cituje dobové populární písně. Při jedné zvedne publikum ze sedadel a promění hlediště v koncertní kotel.
Instinkty herce a frontmana Krajča fungují stoprocentně: udržuje v sále atmosféru soudržného společenství a vzájemné důvěry, vypjaté situace věcně popisuje a odlehčuje vtipem. Je bezprostřední, autentický. Snadno navazuje vztah se vstřícně naladěným obecenstvem, ale počíná si při tom uměřeně, se smyslem pro žánr. Netlačí podpásově na emoce, byť k tomu příběh svádí, o to silněji pak působí, když hrdina přizná bolest ze ztráty blízké duše.
Všechny báječný věci na první pohled vypadají jako text, který se "hraje sám", ve skutečnosti ale nemilosrdně prověří interpreta: ukáže na každou faleš v jeho projevu a bez vysoké míry empatie či schopnosti pohotové improvizace číhá trapno v každé situaci. Takovým přešlapům se Krajčo vyhýbá se suverénní profesionalitou. Ze strany Ungeltu je tahle inscenace dramaturgické terno.
Sejdeme se na zámku
"Vypravěče může hrát žena nebo muž jakéhokoliv věku a barvy pleti," stojí v autorské poznámce na začátku, která jen podtrhuje univerzálnost příběhu.
Českou premiéru měly Všechny báječný věci před šesti lety v chebském divadle s hercem Pavlem Richtou, hrály se na kladenské scéně v hlavní roli s Kristinou Sitkovou a už pět let je úspěšně reprízuje také herec Daniel Krejčík pod značkou souboru OLDstars. Tuto verzi je stále možné vidět několikrát měsíčně v Praze i na zájezdech.
Nedávno měla pár repríz na zámku v Osečanech, kde Krejčík se svým partnerem Matějem Stropnickým žije a který už několik let společně opravují. Bonusem byla noční prohlídka zámeckých prostor. I tam bylo vyprodáno. V únorovém večeru zaplnila studenou halu do posledního místa více než stovka diváků v kabátech, většinou z blízkého okolí.
V těch syrových podmínkách přirozený kontakt a vztah herce s diváky ještě zesílil, vždyť je pozval k sobě domů. Vynikly i kvality textu v tom smyslu, že na rozdíl od Krajča, frajera s citlivou duší, který na sobě moc nedává znát pohnutí, je Krejčík na první pohled křehčí, emocionálnější nátura a při každé dojemnější scéně se mu lesknou v očích slzy. I v téhle poloze hra výborně funguje.
Ta bezbranná vřelost a opravdovost, s níž Daniel Krejčík oslovuje publikum, je jen jinou cestou ke stejnému cíli: abychom odcházeli domů s pocitem, že život sice není úplně bezbolestný, ale fakt se dá najít milion dobrých důvodů, proč stojí za to ho nevzdávat, a navíc je spousta lidí, kteří vám s tím pomohou.
Jeden z nejveselejších i nejdojemnějších okamžiků nastal, když před úkolem milostného dialogu s interpretem stanul jeden z přítomných mladých mužů. Přijal to s jemným humorem jako tu nejpřirozenější věc na světě, mezi chlapci to krásně jiskřilo, zatímco jeho rozesmátá pyšná partnerka si scénu na památku natáčela na mobilní telefon.
Divadlo
Duncan Macmillan, Jonny Donahoe: Všechny báječný věci
Režie: Karin Krajčo Babinská
Divadlo Ungelt, Praha, premiéry 26. a 27. ledna, nejbližší reprízy 8. května a znovu 5. a 6. června.
Duncan Macmillan, Jonny Donahoe: Všechny báječné věci
Režie: Tomáš Staněk
Oldstars, premiéra 16. března 2018, nejbližší reprízy 3., 10. a 24. března v bytovém divadle v pražské Košické ulici, 4. a 28. března v pražském Činoherním klubu a 7. března v Českých Budějovicích.
