Recenze - „Lidé si nijak nemohli pomoci od smrti, zoufalství, nevědomosti, a tak je napadlo, že na to nebudou myslet, aby měli pocit štěstí…“
Citát Blaise Pascala ze 17. století, který se objevil v jedné z tiskových zpráv k inscenaci Požitkáři Divadla Na zábradlí, napovídá, že vytěsňování myšlenek na smrt není možná jen důsledkem ateismu a doby „vědecké“, ale že k tomu my lidé inklinujeme v každé době. Kdo by také pořád vydržel myslet na smrt?
Večer na vážné téma začíná dlouhým monologem pána v černém: „Ať mluvím o čemkoliv, mluvím o smrti; nebudu mluvit o ….o….o….o….o…., protože budu mluvit jen a jen o smrti. Smrt je mé téma,“ říká se v prologu k celé inscenaci tónem, který jakoby nám chtěl vsugerovat perspektivu, s níž se máme dívat na tento divadelní kousek.
Po inscenacích, v nichž je smrt součástí silných lidských příběhů (Zlatá šedesátá, Zlatá sedmdesátá, Cizinec), se soubor vydal cestou kolektivní tvorby a zkoušení bez předlohy. Literárních opor použila tentokrát dramaturgyně Dora Viceníková pomálu a pro běžného diváka jsou texty Thomase Bernharda, Davida Eaglemana nebo Vítězslava Nezvala v kolektivním autorském představení nerozpoznatelné. O to více jich v žánrové pestrosti lze najít alespoň v programu. Od básně Jiřího Žáčka a veršů J. H. Krchovského až po dopisy na rozloučenou od Stefana Zweiga i Virginie Woolfové.
Nejdůležitější je souhra
Pravidelní diváci této scény se mohou opět těšit na chvílemi drsné, chvílemi poetické, a groteskní divadlo Jana Mikuláška i na vše další, kvůli čemu se do hlediště Divadla Na zábradlí od loňské sezóny vracíme. Zájem diváků si herci získávají nejen individuálními výkony, ale především vzájemnou citlivostí, jemným nasloucháním, schopností orchestrální souhry. Často se hraje ve dvou plánech, často jde o souzvuk disonantní, ale stále jde o souzvuk.
Jana Plodková, nová posila hereckého souboru potvrzuje, že představení vzniklo z improvizace, výsledný scénář byl předem neznámý. To s sebou nese riziko nesourodosti, obavy z toho, jestli se podaří z jednotlivých segmentů, etud a rozmanitých textů vystavět inscenaci, která vede odněkud někam, i když nemáme na mysli klasický příběh.
Výsledná dramatická kompozice s živým hudebním doprovodem Miloslava Königa tentokrát připomíná zážitek ze skladby bez závěrečných fanfár nebo vítězného pochodu, přesto se při jejím poslechu můžeme i v publiku často cítit stejně jako nová členka souboru: „Božsky, když to všechno klapne.“
Nevadí, že nevíme, odkud přišli, kam jdou a kým jsou
Až perfekcionisticky dokonalá rudá scéna Marka Cpina budí zdání prostoru, který je mnohem vzdušnější, hlubší a širší než jaký nabízí jeviště ve skutečnosti. Na zábradlí se tentokrát vejde salon s piánem, kouskem nábytku a dvěma mohutnými křesly, a ještě chodba prvního patra s umyvadlem a toaletami.
Místnosti výtvarník zvětšuje a provzdušní prosklenou stěnou, zrcadly, a stropem, z něhož jakoby proudilo denní světlo. Těžko lze určit, kde přesně to vlastně jsme.
Scénografovi (současně také autorovi kostýmů) se podařilo vytvořit luxusně honosný a přitom příjemný interiér. Nikde se neříká, že bychom byli v hotelu, v penzionu, v něčí vile a přesto si na to místo snadno zvykneme, snadno se v něm „zabydlíme“. Vyzařuje z něj blahobyt a pohodlí, i když jsme možná na místě, které je předpokojem do „života někde jinde“.
Sjíždějí se sem hosté obléknuti do přesně padnoucích šatů vyšších společenských vrstev. Jednotlivci bez minulosti, bez vzájemných vztahů, bezejmenní lidé. Možná přijeli na konferenci k určitému tématu.
Jsou v černém, protože jde o slavnostní chvíli, nebo snad proto, že jsou to smuteční hosté. Vypadá to, že se tu scházejí lidé před smrtí. Černá barva zkrátka k tomuhle tématu patří, působí efektně a dobře se odráží od rudé scény. Smrt svádí odjakživa k estetizovanému požitku.
Z časově a prostorově neukotveného tématu se může stát pro diváka pěkná nuda, ale v Požitkářích se nic takového nestane. Po divácích, kteří chtějí ještě něco více než dobrou zábavu je tu dost prostoru k vlastní interpretaci.
Kdo jsou požitkáři?
Jelikož divadlo inzeruje, že celá letošní sezóna bude „Za nás!“, čtu z tohoto „divadelního kusu bez autora“, že v představení nejsou ukryté jiné ambice než ty, za které mohou tvůrci ručit. Vzali si na sebe těžký úkol. „Za ně“ to tentokrát může být jen tehdy, když se nebudou snažit být chytří jako knihy o smrti, moudří jako filosofové, nezviklatelní, jako kněží nebo ti, kteří si na hranici mezi životem a smrtí už sáhli.
Vypovídají spíše o nesdělitelnosti a nepřesvědčivosti obecných sdělení o smrti a pojem požitkáři neplyne, myslím, z obsahu. Spíše snad z herecké rozkoše a legrace z ustálených rekvizit, rituálů, frází, hudebních klišé a předepsané nálady. Do smutné melodie piana se prolnou zažívací potíže a hlasitá četba z jídelního lístku. Žádný patos. Jen dokonalý situační timing a nadsázka.
Kdo z diváků by byl zvědavý na příběh, na psychologický vývoj alespoň jediné postavy, na zápletku a její rozuzlení, ten bude odcházet bez zážitku. Sledovat lze však vývoj atmosféry a symboliku vztahů od přehnané slušnosti a snobské formálnosti až po opadnutí přetvářky, sblížení ve smrti.
Smějeme se, když sebevrah nakonec zabije z leknutí někoho, kdo právě vešel do místnosti, je mrazivě působivé, když krásná žena líčí představu života po smrti jako stav, kdy člověk prožije všechno znovu, jen se všechny okamžiky dle podobnosti shluknou, takže „tam někde“ člověk pak mnoho let souvisle jen jí, roky se sprchuje, pak zase jen miluje, nebo se jen celý rok nudí. Je děsivé slyšet seznam věcí, které nás lidi spojují.
Situační humor, střídání vážných částí s absurdními gagy plnými černého humoru po sedmdesáti minutách končí. Tři herečky a pět herců na jevišti zemře. Když se jediná živá postava leká jednoho kolegy po druhém poté, co pronese nějakou frázi typu „nebojím se smrti, až tu bude smrt, už tu nebudu já“, opět se můžeme zasmát. I touto akcí režisér poukáže na nefunkčnost levné racionalizace, konečného soudu.
Rovnováha mezi vážností a nevážnosti a tedy základní styl inscenace je zachován až do konce. Herečka se ještě snaží své spoluhráče znovu rozhýbat. Potřebuje společnost. Ale u každého dosáhne již jen stále se opakujícího panoptikálního pohybu bez schopnosti napojit se na ostatní. Životadárné reakce na spoluhráče na jevišti končí a to je konec divadelního kousku věnovaného smrti. Dobře načasovaná premiéra v dušičkovém čase!
Požitkáři. Režie Jan Mikulášek. Dramaturgie: Dora Viceníková. Scéna a kostýmy: Marek Cpin. Hudba: Miloslav König. Hrají: Dita Kaplanová, Magdaléna Sidonová, Jana Plodková, Anežka Kubátová, Leoš Noha, Honza Hájek, Miloslav König, Petr Jeništa, Jakub Žáček. Premiéra 24. a 25. října 2014. Repríza: 14. listopadu od 19 hodin.
