Dramatická tvorba Itala Luigiho Pirandella, který žil v letech 1867 až 1936, je prodchnuta relativistickým postojem ke skutečnosti. Ten lze koneckonců zjednodušeně popsat rčením z názvu hry: Každý má svou pravdu. Laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 1934 hravě a výsostně divadelně reflektoval rozklíženou povahu meziválečného světa, z nějž se stále markantněji vytrácely dřívější jistoty, což nevyhnutelně ústilo v pocit, že univerzální pravda neexistuje. A tedy ani jakýsi všeplatný, nezpochybnitelný řád, jenž by dal lidské existenci vyšší smysl.
Každý má svou pravdu je v podstatě hrou napsanou na tezi: Pirandello dosti názorně demonstruje, jak směšné může být lidské pídění se za marginálními "pravdami", které postrádají exaktní základ.
Obyvatelé jednoho maloměsta se všemi možnými prostředky snaží dopátrat pravdy ohledně identity podivné trojice, která se sem přestěhovala. Postupně vyslechnou paní Frolu a jejího zetě Ponzu - jenže jejich verze jsou navzájem neslučitelné. Jeden z nich musí být blázen, ale kdo?
Co začalo pouhou zvědavostí, se mění v detektivní pátrání, až takřka v posedlost, a co hůř, pravda stále uniká. Anebo neexistuje? Případ nepomůže objasnit ani údajná dcera paní Froly, kterou prý manžel vězní doma. Postavám lačnícím po průkazně pravdivém vysvětlení podivného vztahového trojúhelníku jako by se Pirandello přímo vysmíval. Inu, mnohost interpretací může být někdy osvěžující.
V dnešní společnosti se však čím dál více projevuje nebezpečí relativistického náhledu, stačí vzpomenout na konspirační teorie spjaté s koronavirem či teď válkou na Ukrajině. Některá fakta jsou zkrátka neoddiskutovatelná a neměla by se překrucovat.
Jak si s látkou, jejíž myšlenková východiska mezitím poněkud zproblematizovaly zkušenosti postmoderního člověka, poradil režisér Vajdička? Především se mu daří rozehrát komediální rozměr, což je velký posun oproti jiné jeho inscenaci Pirandellova textu, Jindřichovi IV. v pražském Divadle na Vinohradech. Ta byla zatěžkaná filosofováním, a snad i proto dospěla k derniéře už v roce 2015, po necelých dvou letech.
Vděčným zdrojem humoru v Každý má svou pravdu je už italský kolorit, který nenásilně prosákl do výpravy i ztvárnění postav. Iluzivní scéna zobrazuje oprýskanou kuchyni patrového domu, jaký by se mohl nacházet v libovolném jihoitalském maloměstě meziválečného období; nechybí ani průhled na pavlač, kde ve středomořském vánku povlávají silonky či podprsenky na prádelní šnůře a zezdola sem doléhá halasná konverzace kolemjdoucích. Jednou sem z ulice přilétne i bota.
Po většinu představení je malý pokojík k prasknutí nacpán lidmi lačnícími po senzaci: temperamentními gesty, hlučným projevem a nakonec ani některými detaily v odívání nezapřou italské geny. S všudypřítomnou banalitou kontrastuje modrobílá malba na vykachlíčkovaných stěnách s výjevem ukřižování Krista i okulus neboli kulatý otvor ve stropě, který odkazuje až kamsi k římskému Pantheonu, chrámu všech chrámů. Snad narážka na to, že věk křesťanské víry, jež se kdysi těšila postavení oné univerzální pravdy, je dávno pryč, ačkoliv nás všude obklopují jeho relikty.
Postavám skutečně nejde o přesah, o něco vyššího; jediné, co je zajímá, jsou drby, hon za senzacemi. Nejvíce po nich prahnou ženy, ale muži se snadno nechají strhnout. Pátrání po bulvárnostech velí rodina Agazziova, matka v podání Kláry Melíškové s dcerou ztvárněnou Veronikou Khek Kubařovou sehraně šermují ukazováčky, excitovaným hlasem za sebe navzájem dokončují věty a vůbec hýří přízemním temperamentem mondénních drben. Komické vyznění jejich charakterů podtrhují kostýmy vycpané na pozadí a prsou. Zkrátka Venuše z pavlače.
Když se ženy Agazziovy potřebují nadechnout, je tu ještě paní Sirelli hraná Lenkou Krobotovou s natáčkami na hlavě, která se až hystericky domáhá svého práva na pravdu, případně její nahluchlá přítelkyně ztělesněná Janou Holcovou, k níž doputuje vždy jen polovina informací.
Martin Myšička coby štíhlounký pan Agazzi v ňoumovském baretu bere hon za senzací spíše vědecky, zatímco jeho přítel Sirelli - hraje ho Hynek Čermák - do pátrání vnáší zemitost intelektuálně slabšího hospodského vysedávače. Jeho charakter korunuje vycpaný pivní pupek, z něhož v jeden okamžik vyloví celé jablko. Co herec, to vybroušený komický typ.
Oproti skvadře klevetníků si trojice "vyslýchaných" - Lukáš Příkazký, Zdeňka Žádníková a Antonie Formanová - počíná mnohem střízlivěji, hovoří ztišeně, s pokorou. Že by jeden z nich byl blázen, se tím spíš nechce věřit. Nad situací si udržuje nadhled pouze bratr paní Agazziové Lamberto, kterého autor hry pojednal jako mluvčího svých relativistických názorů. Jaroslav Plesl této trochu kožené postavě vdechl život, když ji pojal coby sociálně nešikovného chytráka, kterého přeci jen trochu mrzí, že jej kvůli přezíravým postojům ostatní vyčleňují z kolektivu.
Když se na jeviště ve druhé polovině přikolébá senilní prefekt Ivana Trojana, jemuž všichni poklonkují, ačkoliv jde o nesvéprávného opilce, z Pirandella se stává fraška. Až se člověk táže, zda tezi o relativity pravdy Dejvičtí neprodávají příliš lacino. Jenže režisér Vajdička má v rukávu připravené interpretační eso: do pitoreskních scén průběžně vkládá nenápadné akce, jimiž si připravuje půdu pro překvapivé vyústění.
V jeden moment je například do bytu donesena volební urna, přítomní však poslíčka svinským krokem ženou pryč, aby je nerušil při rozplétání záhady. Jindy se z rozhlasu ozve militantní státnický projev a výmluvná je i uniforma mladého komisaře v podání Denise Šafaříka odkazující k takzvaným Černým košilím, členům mussoliniovské dobrovolné milice.
Vše nenápadně signalizuje, že se blíží zásadní dějinný zlom, který otřese celou Itálií. Jenže postavy jsou tak zaujaty pitváním cizího soukromí, až si ani nevšimnou, k čemu se schyluje. Právě tento režijní "doplněk" nakonec přímočaré komedii dodává intelektuální osten: v Dejvicích se hraje o nebezpečí politické ignorance.
Autorka je redaktorkou Divadelních novin.
Divadlo
Luigi Pirandello: Každý má svou pravdu
Režie: Michal Vajdička
Dejvické divadlo, Praha, premiéra 28. dubna, nejbližší reprízy 9. a 23. května a znovu 22. a 23. června.
