Sluncem zalitý výčep jsou nebesa v Libni - tímto poetickým příměrem definoval šestatřicetiletý Hrabal místo svého bydliště na pražské periferii, v raných 50. letech 20. století, když se sem coby slévárenský dělník kladenské Poldovky přistěhoval. Dům v ulici Na Hrázi 24 se stal jeho nostalgickým útočištěm před rychle se měnícím světem, ale zejména dlouhodobou inspirací pro literární činnost.
V roce 1959 nastoupil jako kulisák do tehdejšího Divadla S. K. Neumanna (dnešní Palmovka), které se nacházelo nedaleko jeho bytu. Nakonec zde pobyl pouhé dvě sezony, aby se plně oddal spisovatelské dráze. Nicméně do divadla se ještě jednou vrátil, a to po revoluci v roce 1994, když zde slavil osmdesátiny. Těžko si proto představit vhodnějšího kandidáta z řad domácích autorů, než je právě Bohumil Hrabal, jehož dílem by se měla libeňská scéna ve své dramaturgii zabývat. A není to zdaleka první ohlédnutí za Hrabalovou stopou v těchto končinách: Ostře sledované vlaky se tu hrály v adaptaci Václava Nývlta už v roce 1982 v režii Pavla Háši a později (ne zcela úspěšně) i v roce 2006 v režii Milana Schejbala.
Po víc jak dvacetiletí se nyní Bohumil Hrabal vrací do zdejšího lokálního kontextu, který místní inscenátoři velice úspěšně a co víc, nepietně vytěžují. Ve starší inscenaci 294 statečných se věnují operaci Anthropoid, do níž byla zaangažovaná vyjma výsadkářů i nemalá část místních obyvatel. V parafrázi amerického seriálu Beverly Hills 90210, další z autorských her Tomáše Dianišky, Pusťte Donu k maturitě je děj zasazený do porevolučního Československa, mimo jiné i Libně a dnes již zaniklého nočního klubu Discoland Sylvie.
Výpravčí Miloš Hrma opět v akci
Jako většina autorových textů v sobě Ostře sledované vlaky snoubí autobiografii s odposlechnutými příběhy a inspiraci látkami, které již byly zpracované někým jiným. Hlavní postava Miloše Hrmy, který se před koncem druhé světové války zaučuje v malé železniční stanici na výpravčího, zrcadlí Hrabalovy zážitky ze stanice Kostomlaty nad Labem, kde v téže době působil jako výpravčí-záškolák protektorátních drah a kde mu kvůli sabotáži tratě a partyzánštině několikrát hrozilo zastřelení. Začínající nádražák se v Hrabalově novele zaučuje nejen na kolejích, ale i ve věcech tělesné intimity.
Na rozdíl od vlakové dopravy a odbojové činnosti, do níž se posléze úspěšně zapojuje, končí jeho první erotický pokus fiaskem. A to na rozdíl od mentora, zkušeného výpravčího a svůdníka Hubičky, který dokonce během jednoho z milostných vzplanutí poškodí přednostenské kanape. Tyto okolnosti včetně Hrmova následného pokusu o sebevraždu značně znervózňují přednostu stanice, který se vyjma aspirace na inspektorský post věnuje pouze chovu holubů. Hubička zatím během noční směny orazítkuje nahé pozadí zaskakující telegrafistky, za což je neméně absurdně hnán před disciplinární komisi. Tyto důsledky však významově přesahuje Hrmova úspěšná iniciace a to, když se díky příchozí odbojářce stává mužem a posléze hrdinou, když obětujíc vlastní život zneškodní pomocí bomby vojenský vlakový transport neboli ostře sledovaný vlak.
Je cosi podobného mezi dvacátníky ve 40. letech a dnes
Dějově nekomplikovaná anekdota zachycuje všední střípky osudů několika železničářů během druhé světové války. Dobově ukotvený příběh, navíc s potenciálem jisté nostalgičnosti (ať už z důvodu zobrazení zašlých časů nebo samotného motivu železnice), se na Palmovce daří svěže klenout směrem k dnešku, a to aniž by si inscenátoři potřebovali pomáhat vnějškovou aktualizací. Velký podíl na tom má dramaturgické vědomí (Iva Klestilová a Ladislav Stýblo) řady generačních podobností mezi ústředním hrdinou Hrmou i jeho láskou Mášou a dnešními dvacátníky. A nejde jen o probíhající válečný konflikt.
Mladý člověk je opojen životem, touží po milostném spojení i realizaci velkých cílů, a pokud přijde rozčarování, je schopen svůj život radikálně ukončit. Podle nedávné studie dnes umírá vlastní rukou nejvíc mladých lidí v historii. A na základě dlouhodobého politického směřování naší země je jasné, že mladí lidé nikoho nezajímají, byli obětováni, jejich budoucnost padla na oltář blahobytu předchozích generací.
Režisér Jakub Krofta v Ostře sledovaných vlacích kombinuje realistický základ předlohy a její uměřené ironizování spolu s využitím funkční, divadelní symboliky. Vyhýbá se tak možnému patosu a zbytečnému romantizování.
Holub na scéně a zadnice na fotkách
Na scéně Jana Štěpánka rozvržené do několika jednoduše pojatých plánů (zahrnujících v sobě přednostenský příbytek, kancelář, stavědlo, perón i holubník) nachází své místo i dvourozměrná maketa holuba v nadživotní velikosti. Připomíná přednostův koníček a dost možná i momentální dění na stanici, které velitel nádražní posádky považuje za holubník. Holub je také historicky vnímán jako symbol míru. Přednosta má holubím trusem pokálenou uniformu, v důsledku toho si nechává šít novou, na níž očekává inspektorské frčky. Střídání krejčovského polotovaru s flekatým nádražáckým kabátem jako by vtipně symbolizovalo jeho momentální rozpoložení.
Ikonicky známá razítkovací scéna je realizovaná s veškerou cudností, aby se pak z tahu zpustily velkoformátové fotografie potiskané telegrafistčiny zadnice jako na nějaké excentrické výstavce. Diagnóza Hrmova sexuálního neúspěchu ejaculatio praecox (předčasná ejakulace) se ve sborovém provedení všech přítomných prolíná dějem jako ironická připomínka antických chórových výstupů.
Výpravčí Hubička s elegancí Oldřicha Nového
Všudypřítomnost vlaku se dá tušit ještě před začátkem inscenace, kdy je projíždějící souprava promítaná na zataženou oponu. Tento efekt se ještě minimálně jednou zopakuje s obnaženým horizontem, přičemž skutečně vytváří dojem vlaku právě projíždějícího nádražím. Nápadité a pokaždé odlišné použití projekcí je teď jednou ze specialit Palmovky. V té došlo v minulé sezoně i k výrazné obměně souboru, jehož nejmladší členové postupně dostávají nové výzvy.
Ústřední úlohu obdržel v inscenaci Teodor Dlugoš. Jeho Miloš Hrma v sobě má veškerou mladickou křehkost a vitalitu, s níž se vrhá nejen do milostných dobrodružství, ale i hrdinské sabotáže, jež ho nakonec stojí život. Protipólem mu je v roli výpravčího Hubičky Petr Reif, kterého tvůrci prostřednictvím ústředního popěvku Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít, obdařili jistým tajemstvím prvorepublikového elegána, tak jak jej hrál Oldřich Nový ve filmové klasice Kristián. Třetího zásadního muže nádraží, přednostu, hraje s bodrým zanícením a jako vždy skvěle stálý host Palmovky Igor Bareš. Výborné výkony v duchu realističtějšího zobrazení či naopak stylizovanější zkratky ale podávají všichni zúčastnění.
Kroftovy Ostře sledované vlaky jsou široce přístupnou inscenací, jejíž autoři si velmi dobře uvědomují, proč, o čem a jak chtějí hrát, a to není v současné době málo.
Divadlo
Bohumil Hrabal, Václav Nývlt: Ostře sledované vlaky
Režie: Jakub Krofta
Divadlo pod Palmovkou, Praha, premiéra 17. října
nejbližší reprízy 31. října a 12. listopadu