Veršovaná klasicistní komedie o pěti dějstvích je považovaná za částečně autobiografickou hru, která sebeironicky reflektuje autorovo okouzlení o 20 let mladší ženou. Titulní postavou je zarputilý obhájce pravdy Alcest, jenž nenávidí lidi kvůli jejich lžím, pokrytectví a přetvářkám. Sám je přitom zaslepeně zamilován do mladé vdovy Celimeny, kterou obletuje hned několik nápadníků a jež je dokonalým ztělesněním všeho, čím Alcest mravokárně pohrdá.
Molièrův satirický pohled na chování francouzské aristokratické společnosti, v níž lichotky jdou ruku v ruce s pomluvami, zůstává i po více než 350 letech od vzniku v lecčem aktuální. Do krajnosti toho využívá například radikálně zmodernizovaná verze Misantropa, kterou v současnosti uvádí pražské Národní divadlo. Režisér Jan Frič hořkou komedii z pařížského domu 17. století přesadil do současné hipsterské komunity, jejíž sebestřední členové v rukou třímají mobilní telefony.
Německé představení, které v berlínském divadle inscenuje režisérka Anne Lenková, není ukotveno v konkrétní době. Odehrává se v jakémsi historickém bezčasí. Přitom ani režisérčino pojetí se nevyhýbá možnosti využít klasický příběh, ve kterém nevystupuje žádná jednoznačně kladná postava, k odkazům na současnost. Berlínská inscenace tak ale činí jen v jemných náznacích.
Lenková například nechává jednoho ze Celimeniných ctitelů vytáhnout z kapsy mobilní telefon, jímž si narcistně udělá selfie. Stejné aktualizační hrátky ale poté již neopakuje. Navzdory tomu lze závěr hry, kdy zhrzení Celimenini nápadníci veřejně předčítají ženiny dopisy, ve kterých jejich objekt touhy ostouzí své ostatní ctitele, vnímat jako paralelu k současnému propírání milostných vztahů na sociálních sítích.
Misantrop uváděný v Národním divadle vychází z precizního, dnes ale již poněkud zastarale působícího překladu J. Z. Nováka. Stejný text byl využit i pro titulky, jež provázely představení berlínského souboru v Divadle na Vinohradech.
Devadesátiminutová inscenace v originále pracuje s modernějším německým převodem francouzského textu. Pro německy hovořící publikum proto zřejmě nepůsobí až tak kontrastně skutečnost, že se - v českém překladu výrazně starosvětské - veršované dialogy odehrávají na minimalistické, ale hypermoderně koncipované scéně.
Na rozdíl od křiklavě barvité scénografie Fričova představení zasadil autor výpravy německé inscenace Florian Lösche veškeré dění do pravoúhlého černo-stříbřitého "boxu". Jeho tři stěny tvoří hustě zavěšená, ale prostupná elastická lanka. Herci se jimi proplétají, když vcházejí i odcházejí z jeviště, jako by to byly dveře do salonu. Občas na nich dokonce předvádějí jednoduché akrobatické kousky.
Úsporná, ale vynalézavá scéna se navíc proměňuje ve spojení s rafinovaně využívanými světly. V jednom z předělů mezi dějstvími se například zadní stěna díky stroboskopickým reflektorům přetváří v klubový taneční parket. Režisérka ale s možnostmi výpravy pracuje střídmě a diváky nezahlcuje zbytečnými vizuálními exhibicemi. Ostatně v průběhu představení se herci - až na pár výjimek - obejdou i bez rekvizit.
Takřka monochromatickou koncepci inscenace zdůrazňují i kostýmy všech osmi herců, laděné výhradně do šedých, bílých nebo černých tónů. Celkové vizuální pojetí místy skoro vyvolává dojem, jako by se na jevišti odvíjel "naživo" hraný černobílý film.
Autorka kostýmů Sibylle Wallumová herce oblékla do šatstva, které vzdáleně evokuje rozličná historická údobí novověku, a to - jak dokládá přiléhavá tmavá garderoba Celimeny - včetně současnosti. Přesto si kostýmy uchovávají jednotný styl a umocňují nadčasový charakter inscenace.
Tradičně výborně sehranému německému hereckému ansámblu dominuje výkon Ulricha Matthese. Ten Alcesta spíš než jako sebestředného asociála či naivně rozhořčeného idealistu, jenž odmítá "v neřestech vidět klad", ztvárňuje jako ztrápeného rozervance.
Výborná je také Franziska Machensová v roli Celimeny, kterou energicky ztělesnila jako sebevědomou lehkovážnou koketu, mnohem silnější, než jsou muži v jejím okolí. Tuto skutečnost režisérka akcentuje hereckým vedením dvou zženštilých Celimeniných ctitelů, v jejichž chování občas mimoděk problesknou latentní homosexuální podtexty.
Inscenace berlínského souboru není radikálně zmodernizovaná, přesto však nepůsobí zastarale. Vyznívá směšně i truchlivě, komicky i tragicky zároveň.
Molière: Misantrop
Režie: Anne Lenková
Deutsches Theater, Berlin, česká premiéra 16. listopadu v Divadle na Vinohradech v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
