Ondřej Sokol se během dvacetiletého působení v Činoherním klubu stal specialistou na interpretaci současných anglosaských her. Má své oblíbené autory jako Martina McDonagha nebo Davida Mameta. Jeho práce se vyznačují hereckou empatií, konverzační lehkostí i specifickým humorem, režijně takřka dokonale souzní se všemi těmi zábavnými sondami do bažiny lidských vztahů, které texty nabízejí.
Se Shakespearovým Macbethem se však Sokol ocitl nejen v jiném žánru, ale přímo v jiném divadelním vesmíru. Odvahu se do něj podívat je třeba ocenit, stejně jako dramaturgickou předvídavost - příběh mocichtivého vládce s rukama od krve je v době ruské invaze na Ukrajinu palčivě aktuální. Jenže zkušený režisér se zároveň ocitl v pozici začátečníka, který zkoumá, co veršovaný a dramaticky sevřený text alžbětinské tragédie ještě unese. Na herecky nevyrovnané, stylově i myšlenkově "rozbité" inscenaci Macbetha je to vidět.
Válka na blatech
Iluze skotského rašeliniště na černém, obnaženém jevišti Činoherního klubu, jak ji pro úvodní výstup s čarodějnicemi navrhl scénograf Adam Pitra, je dokonalá. Nohy herců se boří do mechových kopečků a kouřostroj vyfukuje hutnou mlhu. Je po bitvě a tři baby v hadrech brutálně obírají mrtvoly o cennosti. Macbeth a Banquo se mezi nimi objeví v šedém obleku, jako by nepřicházeli z bitvy, ale z parlamentu, a s mečem v ruce.
S podobnými anachronismy si inscenace hlavu neláme. U Macbethů prostírají na campingovém nábytku, vysílačka přináší zprávy z bojiště a Macbethovo šílenství léčí elektrošoky. Nic z toho by nevadilo, kdyby to v celku a výkladu hry dávalo čitelný smysl. Jenže různé vizuální odkazy k "dějinám" a podhoubí světových diktátorů působí chaoticky, jako pouhé nápady, které se ke všemu míjejí s obrazností textu.
Věštba čarodějnic uvádí do pohybu osud, od ní se odvíjí veškerý děj, v ní je vysloveno, na co se titulní hrdina dosud neodvážil pomyslet - že bude králem. Jenže zároveň se na jevišti rozpoutají světelné a hlavně zvukové orgie hromů i blesků, jejichž intenzita násobně přesahuje dimenze Činoherního klubu. V publiku je z textu slyšet sotva každé třetí slovo.
Srozumitelnost není silnou stránkou inscenace a některým hercům shakespearovské verše kladou zjevný odpor. Zato opulentní zvukový design Milana Pastyříka, v němž zaslechneme také válečnou vřavu, skotské dudy, elektrické výboje, ale hlavně neurčitě tísnivé plochy, se často prosazuje na úkor interpretů a vytváří falešné napětí hodné televizní detektivky.
V hlavní roli Vrátný
Z epizodní role Vrátného vytvořili Ondřej Sokol a jeho dramaturgický tým jednoho z protagonistů. Hraje ho Vasil Fridrich a výtvarník Adam Pitra pro něj připravil v rohu scény "podkrovní" pokojíček, k němuž vede žebřík. Neútulný kancl skoro jako ze "socíku": na stěně kalendář s nahotinkou, na stole varná konvice a kafe. Však také Fridrich v šedém baloňáku ze všeho nejvíc připomíná vlezlého estébáka s mimikry dobráckého medvídka.
Asistuje u vraždy krále Duncana a zdá se, že je ve spojení také s vrahy, kteří na Macbethův pokyn zabíjejí Banqua, Lady Macduff a jejího malého syna. V královském paláci je Vrátný jako doma a ve chvíli Macbethovy porážky hned stojí po boku nového krále.
Součástí temných sil zla, jež manipulují věcmi z pozadí, se zdají být i čarodějnice. Na scéně se opět objeví ve chvíli, kdy Macbeth sužovaný vidinami svých zkrvavených obětí podstupuje elektrošoky. Tentokrát jsou zakuklené v bílém, jako zdravotní sestry, uklízejí ordinaci a asistují ustaranému lékaři, kterého hraje Dalibor Gondík.
Zarámování děje postavou Vrátného a jeho kompliců vyznění tragédie oslabuje. Takto zjevná personifikace zla vlastně popírá smysl Shakespearovy hry, neboť Macbetha a jeho Lady částečně staví do role oběti. Nehledě na to, že ten nápad je banální.
Macbeth a ti druzí
Nejsilněji inscenace působí ve ztišených komorních scénách, ve chvílích rozhodování, kde mohou Martin Finger a Lucie Žáčková rozehrát niterné pocity - váhání, paniku, strach i cynické odhodlání. Tam, kde se mohou opřít o lapidární, výmluvné gesto, jako když Lady Macbeth nad zavražděným králem mimoděk pročesává kožešinu na jeho loži nebo si při plánování další vraždy jezdí prstem po koleně.
Vypjaté scény Sokol originálně "zlidšťuje" černým humorem, který se v této hře obvykle ke slovu moc nedostává. Komické momenty má napětí před vraždou krále. Lady zmatkuje, neboť se až příliš povzbudila vínem, když vládci dělala společnost, a váhavý protagonista si při přípravě činu počíná směšně. Nakládání manželů s královskou mrtvolou se ale už nebezpečně přibližuje frašce.
Anatomie vraždění dostává v Sokolově konceptu Shakespearovy tragédie velký prostor. Nejmrazivější je zabití Lady Macduff a jejího synka, během nějž se dříve nejistý Macbeth chová už jako chladnokrevný profesionál. Matce projevuje účast, s chlapcem si hraje, ještě ho, umírajícího, dojemně drží za ruku. Fingerova pověstná "kamenná tvář" je tady nejsilnějším komentářem.
S výjimkou hlavních postav Sokol dost riskoval při obsazení. Například roli Macduffa svěřil Bořku Slezáčkovi, který sice na jevišti dobře vypadá, s blankversem se ale evidentně potkal poprvé v životě, což jeho hereckou přesvědčivost významně limituje. V menších rolích se objevuje několik mladých herců, ale v ledabyle aranžovaných hromadných výstupech nedostanou větší prostor.
William Shakespeare: Macbeth
Režie: Ondřej Sokol
Činoherní klub, Praha, premiéra 21. března, nejbližší reprízy 2. a 30. dubna.
