Praha - Národní divadlo uvedlo v právě končící sezoně rekordní množství premiér – třiadvacet titulů. Přesto jeho ředitel Jan Burian v rozhovoru pro Aktuálně.cz říká, že současný stav fungování a řízení této instituce je dlouhodobě neudržitelný. Firma s miliardovým obratem, v níž pracuje 1322 zaměstnanců a působí v pěti divadelních budovách v centru Prahy, musí projít zásadní proměnou. I proto, aby nemusela špičkovým umělcům vyplácet nízké, tabulkové platy.
Aktuálně.cz: Během prvního roku ve funkci jste řešil odhalené daňové podvody v odměňování umělců, pak i odchody některých klíčových herců. Jaká byla vaše druhá sezona v tomto kotli emocí?
Jan Burian: Určitě lepší než ta první. Uvedli jsme rekordní počet premiér, z toho dvanáct v opeře! A to vše za stejné peníze jako v minulých letech. Přičemž při svém nástupu jsem tady poslouchal, že to nejde, že víc se toho dělat nedá. Nastoupil nový management. Celkově je tady příjemnější prostředí.
A.cz: Jak jste to tedy zvládli? Levnější umělce jste si asi nenajali.
To vůbec ne. Prostě jsme pracovali. Razím názor, že umělci musí pracovat. Když nepracují, tak vlastně „netrénují“. A když například fotbalista netrénuje, tak nedá gól. Dneska se třeba ukazuje, že sbor ve Státní opeře, který dříve sklízel kritiku, pracuje velmi dobře. A stačilo, aby začali hlavně pravidelně zkoušet.
A.cz: Národní divadlo hospodaří zhruba s miliardovým rozpočtem, přičemž dvě třetiny jsou kryté dotací od státu. Jak velký rozpočet tedy šel na oněch třiadvacet premiér?
Dotace od státu kryjí osobní náklady a na všechno ostatní si musíme vydělat. Dotace je asi 630 milionů, naše tržby jsou kolem 270 milionů. A to se nám daří zvyšovat, přestože návštěvnost je stabilní: změnili jsme systém prodeje, snížili jsme provize. Co se týká premiér, tak dvanáct nových oper stálo kolem 70 milionů korun. Do toho se počítá výroba dekorací a kostýmů, tvůrčí týmy a podobně. V činohře vyšly premiéry na 12 milionů korun.
A.cz: Během letošní sezony jste vybrali nové umělecké šéfy činohry a baletu. Právě v činohře to bylo spojené s vlnou emocí, výpověďmi některých herců…
Umělci pracují s otevřenými a vypjatými emocemi a to se to někdy projevuje i v jejich „pracovněprávních vztazích“. Jsem přesvědčen, že jsme nové šéfy činohry a baletu vybrali v klidu, kompetentně a otevřeně. Po dvanácti letech je to poprvé, kdy bude mít Národní divadlo nové umělecké vedení. Navíc stávající umělečtí šéfové odcházejí v klidu, na základě domluvy. Velmi si jich za to vážím.
A.cz: Režisér Daniel Špinar coby nový šéf činohry prohlásil, že má v úmyslu herecký soubor omladit, přivést několik nových herců a s těmi, s nimiž nepočítá, se chce dohodnout na dobrovolném odchodu. Jak to nakonec dopadlo?
Především chci zdůraznit, že Daniela Špinara v jeho záměru plně podporuji. Jako šéf souboru má svaté právo vybrat si, s kým chce spolupracovat. Navíc pokud někdo po nějaké době z Národního divadla odchází, není to žádná tragédie. Už to, že tady působil, je profesní ocenění. A určitě takový herec může působit v jiném dobrém divadle.
A.cz: Kdo tedy nakonec odchází?
S touto sezonou odcházejí do důchodu herci Jan Kačer, Jan Hartl, Oldřich Vlček a Petr Pelzer. Termínovaná smlouva končí herečce Sabině Králové. Nově nastupuje režisér Štěpán Pácl, dramaturgyně Ilona Smejkalová a herci Patrik Děrgel, Pavel Batěk, Lucie Juřičková, Tereza Vilišová, Lucie Polišenská a Pavlína Štorková. Podobný proces probíhá naprosto běžně i v baletu a opeře, jen se tam o tom tolik nemluví, protože nejsou tolik mediálně známí. Každého půl roku se vedení domlouvá, kdo v opeře zůstane, komu se prodlouží smlouva, komu ne. V baletu mají všichni smlouvy na dobu určitou: deset lidí odešlo, deset nových přišlo. Tanečníci jsou na to zvyklí, ale kolem činohry se to prostě víc prožívá.
A.cz: Kdo to prožíval, jak říkáte, asi nejvíc, byl herec Igor Bareš, který podmínil své setrvání v Národním tím, že tu musí zůstat i jeho manželka, herečka Antonie Talacková, s níž ale Daniel Špinar nepočítal. Teď jste ale mezi odcházejícími nezmínil ani jeho, ani ji…
Oběma končí smlouva na konci příští sezony a pak, myslím, změní angažmá. Vím, že to je pro každého herce citlivé téma, ale je to prostě rozhodnutí nového šéfa činohry. Kdyby tím šéfem byl někdo jiný, rozhodne se třeba jinak a odcházeli by možná jiní herci. Tak to prostě je a nám nezbývá než to respektovat. I když se to může týkat i oblíbených a silných osobností.
A.cz: Vaše dosavadní působení v čele Národního divadla je spojeno i s přípravou takzvané transformace. Stručně řečeno: po vzoru zahraničních divadelních holdingů navrhujete divadlo rozdělit do několika menších firem, uměleckých souborů, samostatně hospodařících se svěřeným rozpočtem. S ministerstvem kultury o tom jednáte od loňského února. Kam jste se po těch šestnácti měsících dostali?
Ve výběrovém řízení jsme nedávno zvolili konzultantskou firmu, která má zkušenost s transformací Vídeňského divadelního holdingu, berlínských oper a podobně. S nimi budeme chystat další změny organizační struktury, finančních toků, objektivní ceny práce v divadle… S ministerstvem jednáme intenzivně, ale musím říct, že kdyby to šlo rychleji, bylo by to lepší.
A.cz: Kde to vázne?
Nevím. Transformace, kterou si tato vláda dala do svého programu, se netýká jen Národního divadla, ale i Národní galerie, České filharmonie, Národního divadla v Brně a tak dále. Poslední informace, kterou mám, je, že věcný záměr zákona by měl jít do vlády snad po prázdninách. Ale jaký bude přesně, nevím. Ještě jsme ho neviděli. Za Národní divadlo musím říct, že v rámci současných pravidel se můžeme chystat na přechod na nový systém tak ještě rok. Když v jisté chvíli nedojde ke změně, tak se proces zastaví.
A.cz: Co se stane?
Nic se tady prostě nezlepší, nezmění. Současný model řízení je příšerně rigidní, zoufale neefektivní. To říkám se vší vážností. My budeme schopni zlepšit ekonomickou situaci divadla, odměňování umělců, investice do koprodukcí – když budeme schopni například zaplatit umělce jinak než tabulkovými platy. Prostě když ti lidé budou ochotni víc pracovat, pojedou v létě hrát třeba do Rakouska, jako se teď chystá orchestr Státní opery, tak potřebujeme říct: Dobře, děláte víc, než máte ve smlouvách, tak my vám to zaplatíme. To dneska vlastně nemůžeme. Máme pevně daný mzdový limit.
Jsme jediná země v Evropě, která má regulované mzdy umělců. To není ani v Bulharsku. My sice máme spoustu diváků, tržby 270 milionů, můžeme vydělat i víc, nebo můžeme s penězi účelněji hospodařit i v rámci rozpočtu, ale potřebujeme dosáhnout toho, aby správní ředitel s uměleckým ředitelem mohli disponovat svým rozpočtem a sami určovali, do čeho budou investovat, jestli do lidí, do dekorací, do psaní her… Dneska je to tak, že to vše má příspěvková organizace Národní divadlo de facto předepsané od ministerstev.
A.cz: Loni jste uváděl, že průměrný plat v orchestru Národního divadla je asi 26 tisíc hrubého…
… a na tom se v zásadě nic nezměnilo. Je to vážný problém. Stejně tak v baletu: ti špičkoví tanečníci tady dostanou 35 tisíc, v průměru mají ale 30. Jakmile vyjedou autem tři hodiny na západ, tak tam v divadle dostanou čtyři a půl tisíce eur.
Zrovna včera jsem jednal s novým šéfem baletu, špičkovým tanečníkem ze Stuttgartu Filipem Barankiewiczem. To je člověk, který by tady měl od sezony 2017/18 nastoupit, ale copak on sem půjde šéfovat za nižší plat, než má dneska v Německu jako tanečník? Proč bych s ním nemohl mít smluvní plat a říct mu: Dobře, zaplatím tě srovnatelně, jako jsi byl placený doma, budeš tady odvádět skvělou práci, tady máš rozpočet svého souboru, v něm je i tvůj plat a s tím musíš vyjít!
A.cz: Jak jste ho přesvědčil, aby za dva roky nastoupil?
Řekl jsem mu, že pracujeme na transformaci a že než nastoupí, tak tady snad už budou smluvní platy. Kdyžtak to budeme muset nějak vymyslet. Nevím.
A.cz: Nehrozí v případě, když dáte uměleckým šéfům zodpovědnost za jejich rozpočet, že budou zvyšovat platy a budou šidit náklady na premiéry: zjednodušeně řečeno, hodně drahých herců v levných kulisách?
Vzhledem k tomu, že musí mít se svými inscenacemi úspěch, aby na ně chodili diváci, protože součástí jejich rozpočtu jsou i tržby, tak tohle nehrozí. Šéf souboru musí přece umět najít kompromis mezi tím, aby vyšel s rozpočtem, a zároveň aby dělal umělecky hodnotné divadlo. Já potřebuji delegovat odpovědnost: dnešní situace, kdy deleguji pravomoci, ale veškerou odpovědnost v tomto "kolosu" mám já, nemůže fungovat dobře.
A.cz: V letošní sezoně jste v Národním divadle uvedli "revoluční kabaret" 1789 od režiséra Vladimíra Morávka a po několika reprízách jste inscenaci poslali do derniéry. Přitom vzhledem k výpravnosti představení to muselo stát spoustu peněz. Takové situaci bude muset umět šéf činohry příště předejít?
1789 byla inscenace, po níž byla divácká poptávka slabá. Stane se. Není to tragédie, je to živé divadlo. Ten stejný režisér vzápětí režíroval Kouzelnou flétnu ve Stavovském divadle a ta má téměř vyprodáno. Musíme mít nějakou rozumnou rovnováhu mezi pokusem a právem na omyl a mezi inscenacemi, u kterých můžeme s dobrým svědomím předpokládat, že to bude divácký hit. To se nám letos stalo s Audiencí u královny s Ivou Janžurovou, s Othellem s Karlem Dobrým nebo v opeře se Salome nebo v baletu s Romeem a Julií.
A.cz: Na jaké hity byste si vsadil v příští sezoně?
U divadla platí zásada, že se to dozvíme, až když přijdou lidi. V Národním divadle budeme například inscenovat Manon Lescaut a Sen čarovné noci, to jsou primárně oblíbené tituly – kéž by se nám povedly! V baletu uvedeme nového Louskáčka, v opeře Madam Butterfly, taky divácky oblíbený titul.
A.cz: Už jedenadvacet let se na repertoáru Národního divadla drží fraška Sluha dvou pánů s dnes už hostujícím Miroslavem Donutilem. Vidíte v současném repertoáru představení, které by mohlo Sluhu dvou pánů v té divácké oblibě nahradit?
Úspěšná je Audience u královny. Po ní je v tuto chvíli dokonce poptávka vyšší než po Sluhovi: ten je vyprodaný za tři minuty, Audience za minutu. Velice to Ivě Janžurové přeji. A nejen jí: je tam skvělá i Táňa Medvecká, Václav Postránecký, mimochodem i zmiňovaný Igor Bareš… Je potěšení se na ně dívat.
