Ve věku osmaosmdesáti let zemřel herec Ilja Racek, dlouholetý a také nejstarší člen souboru Divadla na Vinohradech. Na jeho prknech účinkoval sedmačtyřicet let.
"Byly mu svěřovány role frustrovaných, trpících či vyšinutých lidí, nebo naopak rváčů, bouřliváků, dobyvatelů či géniů, kteří touží předělávat svět," popsal před lety Týdeník Rozhlas. Racek, oblíbený kolega herečky Vlasty Chramostové, opakovaně tvrdil, že jeho život nebyl ničím neobyčejný. "Pokud bylo vůbec něco neobyčejného, byla to doba, ve které jsme žili," vzpomínal. Také když roku 2007 přebíral Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v roce 2007, skromně pravil, že se "žádného mistrovství nedopustil".
Informaci o Rackově úmrtí přinesl server iDnes.cz, jemuž ji potvrdil hercův syn Ilja Racek ml.
Ilja Racek starší druhou světovou válku prožil jako kluk v pražském Karlíně. Pamatoval si například okamžik, kdy se po dětském hřišti rozšířila zpráva, že byl spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. "Cestou domů jsem jel na kole a přitom jsem ztratil míč. Následovaly domovní prohlídky. Já měl doma vzduchovou pistoli. Když byla noční domovní prohlídka u nás, rodiče ji museli předložit ke kontrole," vybavoval si i po letech.
Po válce Racek začal pracovat jako jevištní technik v pražském divadle Říše loutek. Vystudoval herectví na DAMU, prvně před kamerou stanul už roku 1948, kdy dostal malou roli konzervatoristy ve válečném dramatu Návrat domů režiséra Martina Friče.
Stálé angažmá získal nejprve v Krajském oblastním divadle Olomouc, kde hrál Romea nebo Hamleta, od roku 1960 působil už zase v Praze. Nejprve šest let účinkoval v Divadle E. F. Buriana, kde dostával role převážně ve veselohrách, též byl ale neoficiálním dramaturgem souboru.
Roku 1966 jej pak ředitel František Pavlíček angažoval v Divadle na Vinohradech, kde herec setrval až do roku 1990. Postupně se vyprofiloval jako představitel výrazných a psychologicky složitých postav. Účinkoval ve Strindbergově Královně Kristýně, v Noci s leguánem od Tenesseeho Williamse nebo v Čechovových hrách.
Sám si zvlášť cenil rolí Doktora ze Steinbeckovy Grandlehárny a Savického v Pavlíčkově dramatizaci Babelových próz, uváděných pod názvem Nanebevstoupení Sašky Krista. Byl také Grayem v Hubačově dramatizaci románu Král Krysa, Králem v Hamletovi i Wolandem v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka.
Ve svých několika posledních sezonách plnohodnotného vinohradského angažmá nastudoval role Firse v Čechovově Višňovém sadu, Kustoda v divadelní verzi proslulého Felliniho snímku Zkouška orchestru nebo Bruncvíka v dramatizaci Kafkova Zámku.
"Mistři, ke kterým jsem vzhlížel a vzhlížím, byli Štěpánek, Plachý, Rašilov, Pivec. Těm bych snad mohl jít pro pivo. Ale o žádném mistrovství v sobě nevím," řekl Racek před lety Magazínu Mladé fronty DNES.
Kromě domovské scény hostoval v Divadle Na zábradlí, ve Viole a od začátku 90. let v Divadle ABC, Rokoku či Divadle v Řeznické.
Od 60. let Ilja Racek pravidelně účinkoval také ve filmech, ztvárnil třeba Julia Fučíka v adaptaci Reportáže psané na oprátce z roku 1961.
"Když vyšla, nesmírně na mě zapůsobila. Když jsem se poprvé pokoušel dostat na konzervatoř, což bylo ještě před únorem 1948, vybral jsem si k přednesu pasáž z Reportáže. Citově se mě ovšem dotýkala tak silně, že mě zahltily emoce, selhala pamět a já ji ani nedoříkal," vzpomínal.
Kromě toho ztvárnil třeba hlavní roli upíra v televizní adaptaci Stokerova románu Hrabě Drakula, kterou roku 1970 natočila Anna Procházková.
Racek dále účinkoval ve filmech Stříbrný vítr, Kdo chce zabít Jessie, Kronika žhavého léta, Malostranské humoresky či v televizních seriálech jako Zlá krev nebo Četnické humoresky.
Pro televizi moderoval cyklus Trocha šafránu z televizního archivu. "Ze začátku to byla zajímavá výzva zúčastnit se něčeho, co jsem nikdy nedělal. Po hrubém výběru materiálů jsem vstupoval do hry při třídění, definitivním výběru a sestavování jednotlivých scénářů. Průvodní slovo jsem si psal sám," popsal před lety pro Lidové noviny, jak cyklus Trocha šafránu z televizního archivu vznikal. "Vypotil jsem skoro sedmdesát dílů, pak už jsem požádal o spolupráci a střídání režiséra Rychmana. Břímě jsem nakonec s úlevou odložil."
Kromě toho Racek dlouho spolupracoval s rozhlasem a svůj hlas s osobitou dikcí rovněž uplatnil v dabingu.
Racek už v 50. letech minulého století odmítl spolupráci s StB, která mu mimo jiné vyhrožovala, že si nikdy nezahraje na divadle. "Což pro mě byla, v mých dvaceti letech, rána smrtící," zdůrazňoval.
S estébáky se prý několikrát sešel, ke spolupráci se ale přesvědčit nenechal. "Jednoho krásného dne si mě v Divadle E. F. Buriana vyzvedli dva pánové v kožeňácích, zřejmě od vojenské kontrarozvědky. S nimi už to nešlo uhádat. Když jsem odmítl podepsat spolupráci, to znamená fízlovat a udávat své kolegy a kamarády, za vzdor a neposlušnost jsem byl potrestán," líčil, za jakých okolností skončil u takzvaných černých baronů, Pomocného technického praporu v Komárnu.
Díky herecké smlouvě, kterou s ním na poslední chvíli uzavřel režisér filmu Stříbrný vítr Václav Krška, se Racek v Komárnu alespoň "vyhnul nejnepříjemnějším povinnostem", jak říkal. Pracoval u jednotky, která míchala beton.
"Potkal jsem se tam s neuvěřitelnou směsicí osudů. Od po válce polozapomenutého německého děcka, které dospělo a muselo na vojnu, aniž by umělo pořádně česky, až po kolaboranta, který se dal k Němcům, po válce ho zavřeli, a když ho pustili, šel k pétépákům. Byli tam kněží, studenti bohosloví, vysokoškoláci, děti podnikatelů. Byl tam kluk, jehož otec vyráběl hašlerky, i syn podnikatele Pulcharta, který měl fabriku na proslulé perníčky," vypočítával Racek. Nejen k této etapě se vracel v sérii rozhovorů nazvané Na cestě od Černých baronů na Vinohrady, kterou pro Divadelní noviny připravila Jana Machalická.
Smutná zpráva. Do hereckého nebe odešel pan Ilja Racek. Mistr slova s nezaměnitelným hlasem, představitel bouřliváků a géniů, držitel Thálie a - muž pevných zásad. Legenda. pic.twitter.com/XrECtibJk1
— Ministerstvo kultury (@MinKultury) August 2, 2018
O desítky let později Racek jako jediný člen Divadla na Vinohradech odmítl podepsat takzvanou antichartu. "Proč bych to dělal?" odpovídal, když se ho na to po letech ptali novináři. "Prostě jsem do toho Národního nešel. Pochopitelně to vzbudilo další nelibost a postihy," říkal herec, kterého následně čekaly výslechy i opakované výhrůžky, že nebude dostávat další role.
Když ho vloni Scarlett Wilková vyzpovídala pro Paměť národa, řekl, že Sovětský svaz nikdy neměl v lásce. "Obdivuji ruskou kulturu, ale Sovětský svaz a jeho zřízení rád nemám. Vždyť nám odtamtud párkrát dali zasolit," pravil.
