Pro svůj start v Městských divadlech pražských, kde nově působí jako kmenový režisér, si zkušený dramatik David Drábek napsal jízlivou detektivní grotesku. Jeho novou hru nazvanou Kanibalky: Soumrak samců inspirovaly temné skandinávské kriminálky, je však také skrz naskrz nasáklá tuzemskou atmosférou rozštěpené společnosti.
V inscenaci, kterou sám režíroval, Drábek pohlíží na výbuchy nacionalismu, politického samožerství, ale třeba i znejasněné mužské a ženské totožnosti. Je to satira ostrá jako břitva, sycená situačním i slovním humorem. Podíl na úspěchu inscenace má šťastná volba ústředního hereckého dua Vanda Hybnerová a Jiří Hána i hudba Darka Krále.
Drábkově novince kupodivu příliš neubližuje ani zjevná disproporce mezi oběma částmi představení. Ta první je vlastně jen dlouhou, ale vtipnou expozicí, v níž se seznamujeme se svérázným policajtským tandemem Iggy a Diana. Iggy v podání Vandy Hybnerové působí jako přímočará, věcná, skeptická ženská. Absenci fungujících milostných vztahů si dříve kompenzovala brouzdáním po sociálních sítích, teď propadá závislosti na alkoholu.
Její policejní parťák v podání Jiřího Hány je mužem ve fázi přerodu. Touží se stát ženou, nechává si říkat Diana, nosí blond paruku a pravidelně dochází na sezení skupiny pánů usilujících o změnu pohlaví. Jejich seance pod taktovkou nervní terapeutky - hraje ji výborná Eva Leinweberová - je první velkou scénou, v níž se rozezvučí Drábkova režijní jistota. Herce vede k vyvážené nadsázce tak, aby se vyhnuli podbízivým karikaturám zženštilosti, známým z laciných frašek.
Teprve po přestávce se začíná odvíjet detektivní příběh pátrání po vrazích několika Arabů, jejichž zmasakrované ostatky byly nalezeny v pražských Nuslích. Stopy a také rozkaz vševidoucího šéfa vedou ústřední policejní dvojici na venkov, do výcvikového tábora "slušnočechů", kteří se připravují na střet s imigranty. V přestrojení za drsné vlastence se Iggy s Dianou snaží infiltrovat do jednotky nacionalistů a vypátrat pachatele protiarabského pogromu. Že vše dopadne jinak, je nasnadě, ale o detektivní zápletku a její krkolomné rozuzlení tady příliš neběží.
Vanda Hybnerová i Jiří Hána pochopili autorský a režijní záměr, prokazují porozumění pro žánr vykloubené komedie, nebojí se své hrdiny ukázat v jejich směšnosti, někdy i trapnosti, aniž by ztratili sympatie diváků. Hybnerové Iggy je unavená žitím bez mužské opory i věčným bojem se zlem, přesto neztrácí mravní integritu. Jiří Hána v roli Diany volí měkká gesta a intonaci, a v komické zkratce tak výstižně charakterizuje dilema ženské duše uvězněné v mužském těle.
I když se humor hry Kanibalky: Soumrak samců odvíjí v intencích bláznivě fabulované satirické detektivky, Drábek se nebojí vkládat do děje otevřené útoky na konkrétní politiky, jako jsou Václav Klaus senior i junior, Tomio Okamura či prezident Zeman. Adresnost, která by mohla propadnout do prvoplánové satiry, je neustále vyvažována nespoutanou představivostí a rafinovanými přeskoky do surrealistické bizarnosti, jak ji na scéně zhmotňují halucinace opilé Iggy.
Právě v tomto duchu režisér koncipuje jeden ze silných obrazů, nechutný hororový sen, v němž torzo Václava Klause staršího v narcistním vytržení pojídá samo sebe. Zcela jiný, hravě zcizující odstín humoru vnáší na scénu etuda se vzteklou herečkou, jež se bouří proti potupnému úkolu ztělesňovat jelena v říji - jde o další z proměn herečky Evy Leinweberové.
Režisérův záměr odlehčeně zpracovat vážné téma vrcholí v klíčové sérii výjevů z tábora protimuslimských bojovníků. Na pozadí selankovitě české ladovské krajiny, jak ji navrhl scénograf Jakub Kopecký, defiluje bizarní skvadra pologramotných individuí. Neobratně žonglují s pojmy pochytanými na konspiračních webech, polévají se octem na obranu proti chemtrails, cvičí v bojových uměních a nadšeně mezi sebou vítají návštěvu Tomia Okamury. Mezi zfašizovanými vlastenci nechybí muž s výmluvným krycím jménem Miloš ani naivka Česká písnička, nápadně připomínající Olivii Žižkovou.
David Drábek: Kanibalky – Soumrak samců
Režie: David Drábek
Městská divadla pražská, Divadlo Rokoko, premiéra 20. října, nejbližší reprízy 24. a 31. října a znovu 16., 17., 21. a 26. listopadu
Do monologu velitele Bílého jezdce v přesvědčivém podání Radima Kalvody však autor vnáší i překvapivě vážné, skoro dojemné tóny, a věrohodně poodhaluje sociální kořeny nacionalistického třeštění jinak obskurních postav.
Publikum neznalé českých poměrů by Kanibalky mohlo považovat za hyperbolizovanou satiru plnou vtípků, šikovně vypointovaných dialogů a kdesi v podtextu také lehkého smutku. Není vinou autora a režiséra v jedné osobě, že zasvěcenějším divákům se inscenace jeví jako takřka věrný obraz reality. Divadlo Rokoko získalo titul, jenž nebude mít nouzi o diváky prahnoucí po řízné komedii, která umí tnout do živého. Jen paranoidní nacionalisté zprava i zleva by se návštěvě měli pro jistotu vyhnout.
