Recenze - Doslovný název hry What the Butler Saw (Co viděl komorník) má původ v zábavě provozované za vlády krále Edvarda VII. (1901-1910). Šlo o jakousi peepshow, kdy si lidé prohlíželi kukátkem obrázky často erotického charakteru. Název odkazuje na sexuální rovinu hry a staví obecenstvo do pozice voyerů, kteří z úkrytu sledují sexuální důvěrnosti jiných lidí.
Peepshow, ale také komedie, crazy komedie, černá komedie, fraška, satira, groteska, to všechno jsou žánry, na jejichž pomezí se v Činoherním klubu divadelní kus Joe Ortona Klíčovou dírkou vypráví.
Dramatik v šedesátých letech minulého století navázal svůj styl na zkušenosti s fraškami Georga Feydeaua či komedie Oscara Wilda, avšak posouvá situační gagy a milostné dialogy do polohy krajně amorální, kruté, drsné, zvrácené. Tím vším dohromady může být hra pro trochu experimentující a zároveň již plnoleté a trochu cynické diváky přitažlivá, pro jiné zcela nepřijatelná.
Celá (řekněme) komedie se odehrává v soukromé psychiatrické ordinaci Dr. Prentice vybavené autorkou scény a kostýmů Kamilou Polívkovou pohovkou naddimenzovaných rozměrů. Pohovka, atribut freudovské psychiatrické praxe, je kusem nábytku určeným v inscenaci nejen pro lékařská vyšetření, ale také pro sex, pro úkryt i pro odpočinek.
Pohovku herci obkružují, po ní se válejí, po ní běhají, pod ni i za ni se schovávají. K praxi, v níž klienti mají v hypnóze sdělovat své pocity, myšlenky, fantasie, přání a sny, v této hře nedojde, neboť ze všeho, o čem Freudovi klienti mohli pouze podvědomě snít, dramatik Orton utká pro diváka stále ještě přehlednou, ale pro všechny hrající postavy zcela nepřehlednou a někdy dosti krutou zábavu, kterou londýnští premiéroví diváci v roce 1969 vyrušovali výkřiky jako Svinstvo!, Brak!, Hrajte něco jinýho! Kritikovi, který tituloval dramatika jako „ďáblova sluhu", se nedivím.
Jak se dostat pod postel?
Psychiatr Dr. Prentice (Martin Finger) je, dá se říci, smolař. Hned v úvodní scéně je málem svou ženou (Gabriela Míčová) přistižen, jak svádí nezkušenou a naivní uchazečku o místo sekretářky. Jak ze hry vyplývá, ono by se zas tak moc nestalo, kdyby na to žena přišla, jelikož životní styl manželského páru je promiskuitní, ale dramatik úvodní situaci potřebuje, aby Geraldinu Barclayovou (Iveta Jiříčková) dostal pod postel a mohl začít splétat bujarou situační komedii s celou sérií nedorozumění, při nichž se psychiatr nechtěně dostane do takových slovních přestřelek, neobvyklých fyzických poloh a jevištně zajímavých konstelací, že může být postupně svou ženou, ale také Dr. Rancem, což je kontrolor z ministerstva, onálepkován četnými deviacemi.
Vtipné nejsou jen dialogy, trefně přeložené Michaelem Žantovským, ale také situace, které se režii daří stavět a mnohdy nečekaně pointovat. Herecky vyzrálý Martin Finger hraje manžela, který žije v rozporu, lže a vylhává se. Nesčetněkrát jeho ústa říkají něco jiného, než hrají jeho ruce.
Okolnosti, v nichž se ocitá, vyžadují velké fyzické nasazení, neboť musí zpravidla neviditelnými posunky, násilně či krkolomně maskovat milenčinu přítomnost, schovávat něčí oděv nebo bránit spoluhráčům v akci, ke které se právě chystají. Stále však vidíme celkem solidního pána v saku s důvěryhodnou tváří. Salvy smíchu budí jeho repliky, které si momentálně schovávaná postava vysvětluje jinak než ta, které jsou adresované.
Obsazení Martina Fingera do této role je šťastné. Desítky velkých i drobných situačních gagů hraje nejen Finger, ale všichni na jevišti s vteřinovou přesností a přitom působí maximálně uvolněně, i když jsou za svou postavu právě v afektu.
Kam až můžou zajít?
Hodnotit komedie tohoto typu hned po premiéře, tedy po prvním setkání herců s diváky, je myslím předčasné. Byla jsem zvědavá, kam se inscenace posunula během prvých tří repríz.
Zatímco na premiéře ještě zcela pochopitelně z leckteré situace „čouhalo" aranžmá, na čtvrté repríze už herci dotvářeli své postavy četnými detaily v duchu pochopeného žánru. Trochu mne, pravda, děsí představa, kam až by některé detailní rozehrávky v duchu provokativní hry mohly dojít, ale nebezpečí sprostoty tu zatím hrozí jen pomyslně.
Nejviditelnější pokrok od premiérově nervózního výkonu udělala Iveta Jiříčková, která svou postavu na premiéře hrála tak, jako by Geraldina Barclayová patřila do některé z her psychologického realismu. Již po čtrnácti dnech přestala trpět doopravdy a svůj part začíná chutnat s pobavenou nadsázkou, čímž získal její výkon obdobou lehkost, s jakou hráli již na premiéře zkušenější kolegové. (Éterické herečce také od premiérového představení zmizely z nohou nefalšované modřiny, které měla evidentně z nácviku akrobatického výkonu na posteli.)
Lvicí a samicí celého představení v Činoherním klubu je Gabriela Míčová. Žádná psychologizace, jen upřímně a drze pojatý živočišný aspekt bez zaváhání. Většinu představení se po podlaze i po posteli pohybuje na podpatcích výrazných červených botek a v šatech, v nichž přišla o místo žádat Barclyová, dívka, která se ještě před mužem nikdy nesvlékala. Ani po situačních úpravách tmavomodré solidní šaty (posléze minišaty) neztrácejí staropanenský střih, a i když účinně kontrastují s morálkou paní Prenticeové, mají šmrnc.
V situacích, které jsou pro Penticeovou již natolik vychýlené, že jakoby už ani ona nemá slov, přechází Míčová do sketu a energicky ovládá muže na jevišti pouhou slabikou „ša". Hra s jediným slůvkem je natolik nakažlivá, že spoluhráči mají co dělat, aby jí nápad nepřebrali a nerozmělnili jej.
Hotelového sluhu Nicholase Becketta hraje Jiří Černý jako livrejovaného mladíka, který se bryskně přizpůsobí každé situaci, neboť jej velmi rychle napadne, jak z ní získat prachy. Být zaměstnancem hotelu znamená v Ortonově hře těžit z podsvětí. „Žádná pozice není nemožná, když je člověk mladý a zdravý," říká Nicholas, jenž tajně natočil s paní Prenticeovou pornofilm.
V uniformě přichází na scénu také Jiří Dadák v roli Seržanta Matche. Růžolící policista (se svou roztomile vadnou hláskou „r", měkce zavalitou tělesnou konstitucí a snahou vyšetřit, kam se poděl úlomek ze sochy Winstona Churchila) působí v protřelém světě naivně. V Dadákově komickém „trenýrkovém" podání by se tak strašně rád zúčastnil záležitostí, které se dějí na posteli a v posteli psychiatra! Stále mu to ovšem někdo nebo něco kazí.
Honza Hájek si jde v roli Dr. Rance celou dobu za svým. Přišel sice z kontrolního úřadu, ale víc než o práci, za kterou je jako ministerský úředník placen, mu jde o to, aby vydal bestseller. Děj i jednání postav shrnuje bryskně do psychiatrických diagnóz, které mají své předobrazy v antických mýtech, a díky jeho komentářům hra dostává další vtipnou linku. Ze smíchu diváků, kterým je Hájek hojně odměňován, je cítit, že postava budí v lidech asociace na současné soukromé i veřejné skandály českých politiků.
Tragédie nás baví
„Čím tragičtější je okolnost, tím se víc bavíme, protože jsme škodolibí, to je naše podstata. V tom je Ortonova komedie napsaná bravurně," míní režisér Martin Čičvák, který hru upravil i nastudoval.
Úpravami režisér pravděpodobně potlačil „transcendentní" rozměr hry, neboť na scéně nic nenaznačuje, že další pohovka, která je opřena na výšku o portál, míří do nebe. Spíše vidíme pohovku, která sloužila v ordinaci kdysi, a nejspíš ji ještě nestihli odstěhovat. Nebe (nejspíš se mělo v Ortonově představě trefovat do věřícího publika) v Činoherním klubu myslím nic nepřipomíná.
Na závěr hry také nevidíme, že by postavy „sesbíraly své šatstvo a vyčerpané, zakrvácené, zdrogované a opilé šplhaly po provazovém žebříku do zářivého světla". Vidíme něco mnohem účinnějšího a úlevnějšího. Po shakespearovském závěru, v němž se ukáže, že protagonisté patří do jedné rodiny, si všichni, znavení, zakrvácení, ale svým způsobem kurevsky šťastní, zazpívají ústřední melodii z filmu Lví král: The Lion Sleeps Tonight.
Pokud snad chtěli tvůrci hrát ještě nějaké závažnější téma (jak se před premiérou vyjádřili v televizi a v rozhlase), pak mu zatím nevytvořili prostor. Ale to vůbec nevadí. Taková snaha by nakonec v celém kontextu mohla vyznít dost násilně.
Ortonův producent chtěl hru hrát v Haymarketu a šokovat jí londýnskou buržoazní smetánku. Že se "peepshow" hraje v pražské ulici Ve Smečkách, ulici plné bordelů, je skvělý dramaturgický nápad.
Joe Orton: Klíčovou dírkou. Překlad: Michael Žantovský. Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka. Výprava: Kamila Polívková. Hudba: Ondřej Brousek a citace. Režie: Martin Čičvák. Hrají: Martin Finger, Gabriela Míčová, Jan Hájek, Iveta Jiříčková, Jiří Černý, Matěj Dadák. Premiéra: 30. října 2013. Nejbližší reprízy: 21. prosince a 6. ledna.
