Úterý, 23:58 - Ještě malý dodatek k tématu ankety o diváckou cenu. Nejenže by správně na festivalu, kde jsou odborné poroty, nic takového nemělo být. Problém je už v samotném algoritmu, jak se takový „nejoblíbenější film" určí. Ve Varech se jede podle úplně primitivního modelu, že diváci dostanou na začátku hlasovací lístky, kde jsou pouze 4 známky (výborný, dobrý, průměrný, slabý) a na konci zatrhnou jednu z možností.
Je úplně jedno, kolik hlasovacích lístků je odevzdáno, počítá se čistý průměr. Kdokoli někdy viděl algoritmy, jaké mají internetové filmové databáze (IMDb.com, CSFD.cz), tak ví, že jednak se hlasuje na mnohem jemnější škále 10 bodů nebo 1-5 hvězdiček (+ možnost dát nulu neboli „odpad") a jednak se při sestavování žebříčků přihlíží k tomu, kolik lidí hlasovalo.
Takto se často stane, že se ve Varech v diváckém hlasování dostane vysoko snímek, pro nějž hlasovalo třeba jen kolem stovky diváků, protože se hrál pouze v nějakém menším sále. Typický případ jsou takto Ženy v pokušení, které zatím vedou, ale hrály se pouze jednou v kině Čas - čili je zde ve Varech mohlo vidět třeba čtyřikrát pětkrát méně lidí, než filmy z hlavní soutěže nebo prestižních retrospektiv, jež jsou uváděny ve Velkém sále hotelu Thermal.
K tomu si navíc můžete připočítat, jaký typ diváků asi tak může na uměleckém festivalu zavítat na čistě komerční film, který se hraje už měsíce v normálních kinech. Jen ti a) hodně opozdilí, b) hodně nenároční, c) hodně zoufalí (tj. ti, co nedostali lístek na nic jiného).
Tyto tři možnosti můžete různě zkombinovat, a i když tuto trojí kategorizaci nemyslíte nijak zle a útočně, pořád vám vychází, jakou asi tak prestiž má udělení oné divácké ceny. Fakt říkám, zrušte to, je to jen pro ostudu.
(P. S. Aby to nevypadalo nějak negativně - letos se mi daří chodit na spoustu dobrých filmů, až o nich ani nestíhám psát. Proto je například dnes blog trochu kratší než normálně.)
Úterý, 16:32 - Přítelkyně, holkapolka Patryka, která přijela včera coby talent scoutka modelingové agentury nahánět nové bílé maso na kolonádě, zaslechla výborný rozhovor. Potkala dvě náctileté slečny, které se koukaly na obří plakát Kukyho a trumfovaly se. „Jé, ten je roztomilej. Takovýho plyšáka bych chtěla taky doma!" - „Ty seš blbá. Já bych ho chtěla živýho." A bylo.
Kuky se momentálně drží na pátém místě v divácké anketě deníku Právo. První jsou Ženy v pokušení, druhá je Katka a třetí můj zatím nejúnavnější letošní zážitek Mr. Nobody. Dokonalá ukázka toho, jak lidový vkus jde po tom nejpovrchnějším a nemá absolutně žádnou výpovědní hodnotu o tom, jestli jsou dotyčná díla originální, vrstevnatá a silná.
Vždycky mi přišlo samozřejmé, že se víc líbí filmy pozitivní nebo přinejmenším okázale humanistické a s lehkým humorem. Katka v tomto ohledu pak zastupuje onen obludný typ humanismu, který jsem se pokoušel pojmenovat v recenzi.
Nerozčiluje mě, že většina lidí chodí do kina na blockbustery a jen málo na „nezávislé filmy". Nemám v tomhle nijak vyhraněný vkus. Blockbuster ostatně není synonymum pro špatný film a přídomek „nezávislý" zase neznamená automaticky, že dílo bude dobré.
Nikdy jsem nenadřazoval osobně laděné autorské snímky nad žánrovou zábavu. Ale rozdělení kultury do různých pater mi připadá v pořádku a udělování divácké ceny na uměleckých festivalech jde podle mě proti smyslu takových akcí.
Vždyť ankety popularity a žebříky návštěvnosti udávají tón filmovému světu po celý rok. Pro je tahat na festivaly, které mají být alternativou, opozicí, hledáním nových nesnadných cest? Někdo může namítnout, že Kuky je hledáním nové cesty, ale zcela zjevně spíš takové, jak prodat křehkou (rukodělnou a přírodní) poetiku pro masy.
Nerad bych, aby to působilo zavile, pravděpodobně se pohybuju v okruhu lidí, kteří nejsou ta správná cílová skupina - ale ze svého okolí neznám NIKOHO, komu by se Kuky líbil, nebo neměl dokonce pocit, že to jeden z nejhorších počinů Jana Svěráka. Kuky pro mě ztělesňuje „přednastavená očekávání" českých médií, která si prostě vsugerovala, že půjde o vynikající dílo, a byla tuto zvěst ochotna šířit nejen dlouho před uvedením filmu, ale i po rozpačité novinářské projekci.
Když jsem v recenzi na Aktuálně před časem vyjádřil pochyby ohledně Kukyho, snesla se smršť rozhořených reakcí, jak nemám „dětskou duši", „smysl pro poezii", „národního ducha" apod. - i když jsem se právě snažil říct něco o tom, jak funguje dětský svět a Kuky do něj svou poetikou nezapadá a existuje mnoho lepších poetických filmů.
Vtipné je, že jakmile po pár dnech (u někoho týdnech) opadla kukymánie, najednou mi lidé okolo dávají stále více za pravdu. (A onu „pravdu", která je samozřejmě do jisté míry relativní a daná určitými kritérii, jsem tehdy nenapsal z nějaké škodolibosti, ale s lítostí.)
Znám i případ otce, který strašně nechtěl jít podruhé se svou malou dcerou na Kykuho, protože mu ta představa připadala nesnesitelná. Běžně narážím na to, že po několika dnech si nikdo ani není schopný vzpomenout, zda v něm snímek něco vyvolal a zanechal. A teď ve Varech mi co chvíli někdo říká: Ten Kuky je ale hroznej, co vůbec dělá v soutěži? To mohl být docela hezký kraťas na půl hodiny, ale jako celovečerák je to nesnesitelný.
Musím tímto poděkovat Saše Hroncové, která vymyslela rčení, jež budu používat minimálně celý letošek: „Seš votravnej jak Kuky."
Úterý, 10:00 - Poznávám vás, ó Vary. Od rána chčije a chčije a teplota klesá, pročež vytáhneme teplé prádlo a tepláky. Anebo i deštníky, pláštěnky a galoše.
Včerejší noc byla vzrušující. Po cestě na půlnoční projekci australského hororu Kanec nás málem přejela kolona aut s Judem Lawem. Vtipné je, že autům nakonec trvala cesta delší dobu než nám pěšky. Když jsme přicházeli k Thermalu, akorát hvězdy vystupovaly. Z davu se ozval nadšený výkřik: „Splnil se mi můj sen. Konečně jsem viděl Bartošku!"
Já chtěl ale vidět větší zvíře - vraždícího divočáka, bohužel hraného jen v malém sále. Ten film si pamatuju z dětství, za sociku z načerno chytané rakouské stanice ORF. Dodnes mám živě v paměti tu strhující honičku s vrtulníky, kdy na běžící prase střílejí lovci ze zaměřovacích pušek. No, a ta tam včera nebyla. Dětským zážitkům nesmíte věřit.
Šel jsem si to vyreklamovat s garantem sekce „australských béček" ctěným kolegou Jiřím Flíglem. Koukal na mě a se slovy „taková scéna tam NIKDY nebyla" mě vyvedl definitivně z omylu. Ale jinak to bylo krásné - tak čisté, dokonale tupé osmdesátky, vynikající kamera hrající si s protisvětlem, modrými a červenými filtry i extrémními úhly záběrů. Divočák probíhající skrz zdi domu, který vybuchuje…
Když jsme vyšli z Thermalu, všichni nadšení a dojatí, málem jsme uklouzli v tratolišti krve. Jen kousek od rudého koberce pomalu zasychal velký koláč tekutiny, u níž jsme si byli jisti, že to nebylo víno, kečup ani malinovka. Pravděpodobně tam spáchal rituální sebevraždu ten nadšenec, co konečně uviděl Bartošku, a mohl s klidem zemřít.