Pondělí, 21:40 - Začalo pršet, čili ideální čas zalézt a psát. Dnešek mi přinesl mnoho filmového potěšení, byť ne absolutního. Vrcholem bylo jihokorejské drama Poezie od mého milovaného Lee Chang-donga. Pamatuju si, jak jsem viděl před mnoha lety jeho Mentolky - byl to pro mě jeden z tzv. iniciačních snímků.
V Poezii vypráví o babičce, která začne trpět Alzheimerem a začne proti tomu bojovat chozením na kurz „I ty můžeš být básníkem" - i když to je jen půlka zápletky. Jde ale o tak komplexní dílo, že si ho pro blog nechám uležet na ráno.
Mnohem snadnější je ublognout se o Toddu Solondzovi, známém autorovi nezávislých konverzaček, které jdou ve své otevřenosti daleko za hranice toho, co kdysi otevřel Woody Allen nebo Kevin Smith. Solondze si většina lidí pamatuje díky ďábelskému filmu Štěstí, v němž defiloval jeden „takový normální úchyl" za druhým a z jejich zpovědí jste chvílemi nevěděli, zda se zalknout smíchy, nebo spustit jiné fyziologické reakce. V následujících letech Solondz začal hodně experimentovat s formou vyprávění a narušováním konvencí.
Ve Storytelling rozdělil film bez vysvětlení na dvě nesouvisející poloviny, v Palindromech zase jednu postavu hrála spousta hereček. Ve svém nejnovějším filmu Život za časů války se vrací k tradičnější formě Štěstí (prakticky jde vlastně o rozvíjení osudů některých postav s jiným obsazením) a díky tomu lépe vynikne jeho mistrovství v psaní neuvěřitelně úchylných, sprostých, a přitom inteligentních, vtipných a přirozeně působících dialogů.
Pravidelně se tu setkají dvě postavy, co se tváří normálně, i když za jejich očima tušíte něco nekalého a podivného. Začnou si tak obyčejně povídat, naťukávat se, a nakonec si vždycky řeknou něco, co si v příčetném stavu nedovolíte říct a celá situace zdánlivého normálu se úplně zbortí. Reprodukovat jednotlivé repliky ani nejde, protože u nich hodně záleží na načasování a na tom, že je říkají vždy pečlivě vybraní a co nejlůzrovštěji upravení herci. Doporučuju ke zhlédnutí a případně i zakoupení do distribuce.
Kromě Života za časů války musím vyzvednout i italský film Čtyřikrát (ostatně píše o něm i kolega Tesař). Jde o lehce experimentální kousek - vůbec se tu nemluví a záběr vyprávění se postupně přesunuje od starého pastevce koz přes jeho psa a kozy až ke stromu, z nějž se stane uhlí; tedy od inteligentního života, přes flóru až k mineralizovanému stavu a plynnému skupenství.
První půlhodina se starým mužem moc zábavná není. Ale ve chvíli, kdy film přepne na psa, začne být vzrušující. Pravděpodobně jste nikdy nikde neviděli záběr podobný tomu, jako když pes poštěkává na pašijové procesí přehrávající křížovou cestu, a přitom se mu podaří uvolnit kámen zpod kol zabržděného auta, které se rozjede, prorazí kozí plot a vypustí stádo ven.
Záběr ve velkém celku a nadhledu je pomalu přerámován na několik plánů akce a vy zaboha nemáte šanci přijít na to, jak tohle někdo dokázal zinscenovat. Kdybych si z filmu odnesl tuto jedinou záběr-sekvenci (u níž se lámalo smíchy celé artově vážně naladěné kino), stačilo by to.
Ale pak následuje ještě pasáž s malým kůzlátkem, které se ztratí v lese, porážka stromu, pod nímž kůzlátko umrzne, a na závěr výroba uhelného milíře. A co dále, Baltazare od Roberta Bressona a odlévání zvonu v Andreji Rublevovi od Tarkovského jsou vedle toho hadr. (No, dobrá, trochu jsem si zapřeháněl, but you get the idea.)
Pondělí, 15:20 - Ještě ke včerejšímu filmu Lurdy, které hrají dnes v Lázních III v 19:30 a v pátek ve 14:00 v Městském divadle. Jednak to byla zatím možná nejlepší věc, jakou jsem tu viděl, jednak měla roztomilý úvod.
Snímek, který VELMI krutým způsobem ukazuje, jak se do známého poutního místa pořádají masové zájezdy, jejichž účastníci dosti marně věří v zázraky, měl projekci v hotelu Pupp. Do předních řad najela kolona vozíčkářů. Seděl jsem kousek od nich a slyším, jak se s nimi baví jejich zdraví kamarádi: „Vy jste přijeli na Lurdy? Tak to jste tady správně!"
Když se zhaslo, už jsem vozíčkářům do tváří neviděl, tak nevím, jak se tvářili - ale museli by být velcí cynici a bezvěrci, aby se jich ten film hluboce nedotýkal.
Lurdy jsou svým zvláštně nezúčastněným a instrumentálně pozorovacím stylem drsné v tom, že ukazují ono poutní místo nejen jako svatostánek komerce a totálně zmechanizovaného procesu „dělání zázraků", ale hlavně líčí zoufalou situaci, kdy samozřejmě většina návštěvníků musí odjet zklamána. Protože když už se náhodou někomu přihodí něco, co by se dalo klasifikovat jako zázrak, okamžitě se setká se závistí ostatních „proč ona/on, a proč ne já?".
Snímek balancuje na hraně černé satiry a kultivované disputace o otázkách víry, existence Boha a léčení duše i těla. Jeho ctností je, že sice velmi otevřeně zobrazuje trapnost stádní víry, ubohost pověr a lidově přízemního chápání náboženství, ale na druhou stranu není vyloženě zle a výsměšně ateistický; přinejmenším v tom, že nezpochybňuje, že cosi jako zázraky existují.
Pondělí, 13:30 - Spánková krize přichází na festivalu druhý, třetí, nebo čtvrtý den - záleží na odolnosti organismu, množství spánku a životabudičů. První záchvěv jsem pocítil včera brzo odpoledne, kdy jsem se několikrát propadl do mikrospánku u ruského filmu Moje štěstí od Sergeje Loznici.
Ještěže bylo předem dáno, že recenzi bude psát kolega Tonda Tesař, protože zrovna u tohoto filmu mají mikrospánky smrtící vliv na pochopení fabule. To je, jak říkáme my neoformalisté, taková věc, kterou si sesumírujete v hlavě dohromady, když uvidíte celý film a uvědomíte, že to, co je ze začátku filmu, nemusí být nutně na začátku příběhu, nebo naopak. Úplně jasné, ne? A vakuum je taková ta věc, že když se tam dá myš, tak chcípne.
U Loznicova filmu je šílené už to, že Rusové vypadají HROZNĚ stejně (upřímně, mnohem lépe od sebe odliším třeba asijské obličeje než ruské). Jenomže součástí zápletky je, že se do příběhu ustavičně vrací tytéž postavy a (mladý, bezvousý) hlavní hrdina se v půlce flmu fyzicky změní k nepoznání. No a mně se podařilo zaspat tu přeměnu, a potom opětovný nástup toho dědka ze začátku.
Film střídá realistický a trochu přízračný styl, což velmi odpovídá i mentálnímu stavu usínání, kdy si nejste jistí, že to, co vidíte, je reálné, nebo si to jen vytváříte v hlavě. Předpokládám, že někteří výzkumníci v oblasti kognitivní psychologie by ze mě měli radost; snad mi na příští ročník věnují nějaké elektrody, které si umístím na důkladně oholenou hlavu a vyjdou z toho krásné grafy.
A jen tak mimochodem, přes veškerou indisponovanost musím říct, že první hodina Mého štěstí, kterou jsem vnímal naplno, byla vynikající. Jak ostatně píše Tonda Tesař zde.
Zezačátku je ten model krutých anekdot „hodný člověk potkává zlé lidi a vždycky to dopadne špatně pro toho hodného" méně předvídatelný. Takže jsem vlastně přišel o tu horší část.
U některých sekvencí se ale napětí dalo krájet, jak se říká. A opravdu oceňuju, že ruský režisér do Varů přiveze film, který zcela bez servítek říká „Rusko je strašná země".
Pondělí, 9:40 - "Tak co, jak se vám zatím líbí fesťák, dobrý letos?" ptá se mě hotelový zřízenec ve výtahu. "Jo, dobrý, zatím jsem viděl jen jednu slabší věc, jinak samý dobrý, dávám tak ty čtyři filmy denně," odvětím.
"A Ženy v pokušení už jste viděl? To se mi líbilo," pokračuje s nadšením v hlase. „No, viděl, už před pár měsíci, tak teď chodím na jiný filmy." odkuckám si a lituju, že koncept augmentované reality nepokročil tak daleko, abych mu do vzduchu nakreslil jen hyperlink na svou velmi pozitivní recenzi.
Z dalších odposlechnutých absurdit vybírám příhodu vážící se na ruský film Alexeje Pogogrebského Jak jsem dopadl tohle léto. Povídá jedna žena středního věku druhé: „Tak cos teď viděla?" - „Ále, prosimtě, takovou kravinu, Jak jsem dopadl tohle léto. To bylo hrozný. Já jsem myslela, že se to bude odehrávat někde na Baltu a bude tam sluníčko, a ono to celou dobu bylo někde na Antarktidě, nebo kde. No děsný."
Až doteď jsem si myslel, že na festivalu lidé uvažují jinak než ve frontě v multiplexu, kde si vybírají narychlo, podle plakátů a názvů. Na co se tu tisknou ty tuny katalogů, vydává Festivalový deník nebo existuje internet? Unaveni sluncem 2 bude asi o tom, že Nikita Michalkov dostal podruhé úpal.
