Clapton - jehož koncert v Sazka Areně je už beznadějně vyprodán - je jedním z těch výjimečných muzikantů, kteří dokázali několikrát vstoupit v pravý čas do vývoje rockové hudby a dát jí nový impuls.
Poprvé se tak stalo v roce 1963, kdy jako člen skupiny Yardbirds jako první vytáhl do popředí souboru elektrickou kytaru a udělal z ní sólový nástroj, který má v kapele stejně důležitou roli jako zpěvák.
V Yardbirds i ve svém dalším angažmá, Bluesbreakers Johna Mayalla, pomohl zpopularizovat mezi mladým bílým publikem blues a nabídnout jeho nový elektrický derivát.
V letech 1965-1970 se spolu s triem Cream podílel na přeměně blues v hlasitý blues rock a v jeho psychedelickou variantu, jež se stala pramátí celé hardrockové a později metalové větve moderní hudby.
V roce 1970 se vydal na sólovou dráhu a k úžasu veřejnosti se projevil i jako vynikající zpěvák. Po zvládnutí drogových problémů v roce 1974 začal jako první popularizovat jamajské reggae, když přejal do repertoáru skladbu Boba Marleyho I Shot Sheriff.
Už to by stačilo na velkou kariéru, jeho působení tím ale neskončilo. V následujících letech pod vlivem muzikantů z oklahomské Tulsy začal vyvíjet hudební jazyk, v němž se novým způsobem prolínalo country a blues, a v průběhu 80. let jej dovedl do křehké poloakustické formy, již vycizeloval na populárním koncertním albu Unplugged (1992).
Ač angloamerická kritika není k nahrávkám posledního desetiletí příliš vstřícná, uznává, že v tomto období Clapton svými skladbami udělal mnoho pro kultivované prolnutí rocku se středním popovým proudem a vytvořil cosi jako "rock pro celou rodinu". Ten zpopularizoval i tím, že se jeho původní písně objevily v řadě filmových trháků.
Eric Clapton patří k těm hvězdám, které milují živé hraní, a jeho koncerty, které znějí o něco řízněji než poslední desky, patří desítky let k nejpopulárnějším na světě. Na kontě má ostatně víc než deset koncertních alb.
Na aktuálním turné, které se v září a říjnu přenese do USA a bude trvat dva roky, doprovází dvaašedesátiletého Claptona skupina muzikantů světové extratřídy v čele s virtuózními kytaristy Doylem Bramhallem II a Derekem Trucksem.
Mezi dvěma klávesisty objevíme i bývalého Cockerova spoluhráče Chrise Staintona, který tu nedávno vystupoval s kapelou exstona Billa Wymana.
Poté, co vystoupil 26. května posedmé v průběhu dvanácti dnů v londýnské Royal Albert Hall, se program jeho show stabilizoval do tří bloků.
Mezi první šesticí skladeb je nejatraktivnější kytarový duet s bluesovým virtuózem Robertem Crayem, jehož kapela při vystoupeních předskakuje.
Pak přicházejí čtyři "sedící" akustické kousky, které vrcholí spirituálem Running On Faith, nato další šestice písní s elektrickou kytarou, v níž se zatím pokaždé objevila jedna skladba z alba Sessions For Mr. J., jež bylo poctou geniálnímu bluesmanovi Robertu Johnsonovi.
Z posledního alba Back Home hraje jen dvě skladby včetně láskyplného rodinného vyznání So Tired. Jako přídavek nemůže chybět slavné Crossroads z repertoáru The Cream, mimochodem původně také skladba jeho celoživotního vzoru Johnsona.
Samozřejmě nechybí Layla a Wonderful Tonight, ale v průběhu turné zatím nehrál svou asi nejpopulárnější skladbu, srdceryvnou baladu Tears In Heaven.