Zahajovací koncerty sezony nejsou jen slavností pro sponzory a fanoušky orchestru, ale i příležitostí předvést možnosti, které se v ansámblu skrývají. A také - vlastně především - šancí nabídnout jistý příslib do celého hudebního roku a nejbližší budoucnosti.
Tak i Česká filharmonie při čtvrtečním otevírání své 121. sezony předvedla aktuální formu. Naznačila, že její návrat do nejvyšších pater světového orchestrálního umění není jen utopií ředitele Davida Marečka a šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, nýbrž snad i reálně naplnitelnou skutečností.
To ovšem neznamená, že čtvrteční úvodní koncert byl něčím mimořádný a výjimečný. Byl to zážitek velmi vysokého mezinárodního standardu a oslava špičkové profesionality. K mimořádnosti a výjimečnosti, na niž se po letech vzpomíná jako na velkou událost, které světové orchestry sbírají jako perly na náhrdelník a právě tím se stávají legendami, měl však večer přece jen daleko. A přitom zážitek mimořádný se rýsoval už v prvním kuse, v Čajkovského houslovém koncertu D dur, v němž exceloval americký houslista Joshua Bell.
Bell je fantastický virtuos, technicky strhující, ale jeho výkonu jako by chyběla větší vřelost a hloubka výrazu. Nejvíce se jí blížil v první větě koncertu, v řadě jiskrně jasných pianissim.
Bell předváděl nekonečně dělitelnou škálu jemnosti tónu. V každém dalším pohybu hráče byl tón jemnější a jemnější, zdálo se, že svým smyčcem obrušuje strunu až k nanometrickému rozměru, kde univerzum houslí - sálu, vesmíru - stále ještě zní, ale v mikroskopické jemnosti se může každou vteřinou rozpadnout.
V tomto obrušování zvukového vesmíru se ale nakonec zjevil překvapivý vrchol celého koncertu. Bellova hra byla i v pokračování světová, orchestr hrál spolehlivě a hladce, ale v technickém podání něco uteklo. (Pro srovnání: kdo si pustí Joshuu Bella a Čajkovského koncert třeba na YouTube, uslyší úžasný, neuvěřitelný výkon - a takový Bell právě v Praze nebyl.)
Ono "něco" se nepodařilo najít ani v druhé části večera, kterou tvořila Mahlerova Píseň o Zemi. Šestidílný písňový cyklus na motivy čínské poezie, přírodní, metafyzicky laděné lyriky, projasnily hlasy mezzosopranistky Bernardy Finkové a tenoru Pavla Černocha.
Zejména Černochův výkon - silný, pevný, mahlerovsky hluboký - oživil Mahlerovu hudbu, která v Písni o Zemi přece není, ať už s tím odborníci souhlasí nebo ne, skladatelovým niterným vrcholem.
Dirigent Bělohlávek už poněkolikáté do Mahlera dával více citové uvolněnosti než povinné analytické přesnosti. Dosvědčil, že s Mahlerem začíná být opravdový přítel. Bernarda Finková se niternost snažila dodat zejména v poslední, šesté části cyklu. Její Rozloučení (Abschied) v sobě mělo onu mahlerovskou melancholii světabolu, ale ani závěrečné, několikrát se vracející "ewig…" (věčný) se nedostalo do mikroskopické, molekulární hloubky, kterou v úvodu koncertu přinesl Joshua Bell a bez níž Mahler není Mahlerem.
Bernarda Finková ale nezklamala. Zpívala svěže a s jistotou, jen se jí tentokrát nepodařilo dostat se hudbě a divákům pod kůži, jakkoliv i po Písni o Zemi přišly skoro povinné ovace ve stoje.
Česká filharmonie začala sezonu výborným profesionálním výkonem, jemuž v mistrovské výjimečnosti chybí už jen málo. To málo však někdy může být tím vůbec největším a nejtěžším krokem. Profesionální standard vysoké úrovně už v Rudolfinu máme. Po všech těch tahanicích o orchestr z minulosti je to skvělé zjištění. Teď už jen ty vytrhující Události hudby…
