Šestá řada seriálu Černé zrcadlo, dostupná na Netflixu, se po čtyřleté pauze pokouší obnovit britský fenomén, který vznikl v roce 2011 coby kritická reflexe společnosti i přehnaného technooptimismu. Satiricky laděná antologie inspirovaná pořady typu The Twilight Zone se vždy pohybovala na hraně žánrové nadsázky a ostré sociální kritiky. Vždy také působila trochu nevyrovnaně. Nejnovější série těmito kvalitativními propady trpí nejvíce.
Tentokrát se tvůrce a scenárista Charlie Brooker noří především do hororových podžánrů. A také do minulosti. Několik epizod zasadil do lehce alternativní verze 60. či 70. let minulého století, případně na počátek milénia. A tím jako by podtrhával, že poněkud zastarale působí celý seriál.
Zrovna první díl nazvaný Joan je hrozná představuje výjimku. A snaží se naopak reagovat na dobu streamovacích služeb i umělé inteligence. Zápletka zní skvěle: fiktivní streamovací společnost Streamberry - jejíž logo a znělka jasně odkazují na Netflix - nachytala protagonistku Joan, která si pořádně nepřečetla smlouvu, když si službu pořídila. A nyní firma vyrábí lehce upravenou, dramatizovanou verzi jejího života, která se díky umělé inteligenci a tomu, že herci jsou též počítačově generovaní, může vysílat takřka souběžně s tím, co se Joan děje.
Tak jako u většiny dílů je počáteční nápad skvělý. Jenže u nové řady si divák až příliš často říká, proč se s ním dál nepracuje.
Připomíná to staré spekulativní sci-fi povídky, které stály na podobně nosných myšlenkách typu "Co kdyby?". Jenže tyto povídky otázku obvykle vyřešily na pár stránkách. V Černém zrcadle až příliš často převládne pocit, že na hodinu či hodinu a čtvrt vysílacího času zápletka nevydá.
Epizoda Joan je hrozná se nesoustřeďuje na rozvíjení toho, co by se člověku skutečně dělo, kdyby byl jeho život všem na očích - v takřka přesné, jen poněkud upravené podobě. Od nepříliš zdatně rozehraného psychologického portrétu hrdinky utíká k přepjaté druhé půli, které dominuje především přehnané herectví Salmy Hayek v roli herečky, která společnosti Streamberry půjčila tvář seriálové Joan.
Místo dobrého původního nápadu vše končí pointou, která působí opotřebovaně a zastarale - jako z přelomu milénia, kdy byli nejen hollywoodští tvůrci posedlí různými verzemi skutečnosti i vztahem mezi virtuální a fyzickou realitou.
O poznání sevřenější a lépe vystavěná je druhá epizoda Loch Henry, v níž si tvůrci hrají s oblíbeným konceptem takzvaných true crime seriálů a dokumentů, přičemž některé jejich zákonitosti převracejí naruby. Mladík se vrací do rodného kraje s přítelkyní a zároveň spoluautorkou chystaného filmu, která do drsného venkovského prostředí nezapadne ani svým americkým akcentem, ani barvou pleti. Když dívka zjistí, jaké vražedné hrůzy se na místě odehrály a jak je do nich zapletená rodina jejího milého, téma a žánr chystaného přírodopisného filmu se obratem mění.
Loch Henry elegantně pracuje s očekáváními, mění perspektivy, ale tentokrát ku prospěchu věci. Bruslí na hraně krimi a thrilleru, míří na cynickou povahu mnoha true crime projektů týkajících se zdánlivě důležitého tématu, ale přitom se ochotně pasoucích na něčím neštěstí.
Černé zrcadlo selhává hlavně tam, kde se snaží o velké drama. Třetí část Beyond the Sea zaujme alternativním světem konce 60. let, kde na sebe narážejí kulaté americké vozy a pokročilé technologie, jež umožňují astronautům pobývat v kosmu, zatímco spořádaný rodinný život doma na Zemi zajišťují robotičtí dvojníci. A skuteční otcové i manželé se k rodinám vracejí jen na krátké chvilky - za pomoci přenosu do robotických těl. Dokud jednu z rodin včetně robota nezničí náboženští fanatici. Zbylé tělo šťastnějšího z astronautů si pak občas půjčí truchlící kolega, aby mu v raketoplánu nepřeskočilo. Jenže to vztahy na Zemi i tam nahoře nakonec spíše zkomplikuje.
Toto psychologické drama sice stojí na přesvědčivých výkonech herců Aarona Paula a Joshe Hartnetta, nakonec ale zcela selhává ve snaze říci cokoli jiného, než co tušíme okamžitě: že věci asi nedopadnou úplným happy endem.
Tím spíš potěší poslední dvě části, které se nebojí více přiznat brakový původ. Čtvrtá povídka nazvaná Mazey Dayová sice příliš nefunguje jako kritický pohled na cynickou dobu, v níž paparazzi dostávali obří sumy za skandální fotky celebrit. Ale díky závěrečné změně tónu alespoň zaujme jako žánrová, patřičně brutální jednohubka. Byť při sledování rádoby šokujícího obratu diváka hned napadne, že v této disciplíně se najde mnoho šikovnějších adeptů, třeba nedávný hororový film Barbar.
Retro finále nazvané Démon 79 pak stojí na celkem banálním nápadu: co kdyby hry typu "Když neuděláš to a to, někdo zemře" byly doopravdy. A důkazem by byl démon, který se hrdince nejprve zjeví v podobě rohaté stvůry, načež si z její hlavy půjčí přijatelnější podobu: vzpomínku na fešného tanečníka a zpěváka z kapely Boney M.
Nebohá dívka - dosud tichá prodavačka v obchodě s obuví, nespokojená s tím, jak s ní zachází okolí - tohoto démona omylem aktivovala. A nyní musí zabít tři lidi, jinak skončí svět.
Zábavná krvavá jízda hororovým terénem konce 70. let, kdy sílí krajně pravicové tendence ve společnosti i politice a vedle nich také jaderné zbrojení, není ničím víc než zábavnou žánrovou hříčkou, jež se nebojí přiznat své laciné kořeny. Ale tím jen podtrhuje bezradnost tvůrců, kteří mají se seriálem vyšší ambice. A chtějí tepat do dobových i dnešních nešvarů.
Když však série zvážní, sama by potřebovala "nastavit zrcadlo". Při snaze o psychologii a tematizování samoty, odloučení či nesouladů v partnerském životě klouže po povrchu, zatímco při otevírání rasových či společenských pnutí vytanou na mysli mnozí, kteří to nedávno dělali lépe. Ať už komediální seriál Atlanta či další britská, vážněji laděná antologie Sekerka.
Černé zrcadlo ztratilo schopnost satiricky šlehnout. A tam, kde prchá z bezpečí žánrové škatulky, zůstává stát na vratkých dramatických i dramaturgických nohách.
Seriál
Černé zrcadlo VI
Tvůrce: Charlie Brooker
Seriál je k vidění na Netflixu.
