Očekávaný celovečerní debut scenáristy a režiséra Adama Martince pracuje nejen s tradicí zabijačky, ale také ozvuky starých českých hořkosladkých komedií.

Čtyřiatřicetiletý krnovský rodák Martinec byl už od svého krátkometrážního filmu Cukr a sůl z roku 2018 považován za ojedinělý úkaz na pražské FAMU. Snímek, v němž se sedánek u piva a pečínky proměnil v melancholické chlapské rozjímání o stáří a smrtelnosti, sázel na neherce, komediální načasování, zachycení autentického prostředí. Martinec spíše než na aktuální trendy navazoval na tradici československé nové vlny či komedie Jaroslava Papouška. Pokračuje v tom také filmem Mord.

Na snímku z Mordu je Karel Martinec jako Karel. | Foto: CinemArt

Role čtyřgeneračního osazenstva chalupy, kde má brzy přijít na porážku stopadesátikilový pašík Ferda, Martinec opět svěřil převážně nehercům, snad s výjimkou Alberta Čuby. Zatímco středobodem zápletky Cukru a sůl byla absence řezníka, který by "picnul" jehně, tentokrát je řezník přítomen. Ale chybí mu suché náboje do porážecí pistole. A to by mohl být problém, jak zazní v historce o špatně trefeném praseti, jež řezníkovi zpřeráželo obě nohy. Podobných řečí a uvěřitelných, mimoděk pronesených průpovídek je Mord plný.

Zabijačka však tentokrát - podobně jako třeba v komedii Tomáše Pavlíčka Chata na prodej - představuje především způsob, jak na malý prostor dostat velké množství postav a představit různé partnerské, rodinné i sousedské třenice.

Jak udržet rodinu

Navzdory vtipkování Martinec vytváří hořkou, posmutnělou atmosféru, když se pod tlakem situace a přibývajícího množství alkoholu derou na povrch dlouholeté partnerské rozmíšky. A opět je režisér silný nejen v přirozeném vedení neherců, ale třeba také v tom, jak rozbourávat některé stereotypy.

V Mordu účinkují převážně neherci. | Foto: CinemArt

Zabijačka ve filmu není žádnou oslavou skomírajících tradic, naopak jde o problematickou záležitost nejen pro nevrlého starého souseda, který chce aktéry udat, ale vlastně i pro babičku s dědou, pro něž byl chlívek spíše přítěží. A tohle má být poslední čuník, co jde na porážku.

Podobně umí Martinec vykreslit třeba postavu policisty vegetariána, kterému se z prejtu a jitrnic od dětství navalovalo a nemůže to jíst, aniž by šlo o vtípek či karikaturu.

Mord toho možná na celovečerní ploše zdánlivě neřekne o tolik víc než Martincovy krátké snímky. Opět vypráví o křehkosti a nejistotách, které stojí za siláckými chlapskými gesty. Tentokrát však do mužského kolektivu vtahuje také ženy a dotýká se třeba toho, jak se mění staré vesnické hierarchie.

Tématem není otázka, zda lze udržet prasečí porážky navzdory nařízením Evropské unie. Ani co dělat, když děda Karel uklouzne s vědrem krve - a existence jelit je tak zásadně ohrožena. Mord pojednává spíše o tom, jak udržet rodinu pohromadě, jak se vymanit z po dekády či generace zajetých rolí a návyků. V těchto momentech snímek občas sklouzává k očekávatelným schématům, ale může to být i jeho síla.

Martinec vlastně chce smiřovat generace, nejen svých hrdinů, ale také diváků. Mord se klidně může stát populární vesnickou komedií, které přitom nadšeně tleská i artové publikum. Říká, že být nostalgický, hořkosladký a smířlivý nemusí být vždy špatně - navzdory tradici tuzemské filmové tvorby. Že lze být lidový, a přitom nejít na ruku tomu nejprostřednějšímu vkusu.