Čeká vás již padesátá repríza Harlekina. Po jak dlouhé době ho hrajete a jak těžké je takové představení oprašovat?
Teď hraju Harlekina docela často, naposledy jsem ho hrál minulý týden v Plzni a před tím jsem to hrál o čtrnáct dní dříve v holandském Utrechtu. Tudíž to není tak složité na oprášení. Ale když mám mezeru dva až tři měsíce, tak to vyžaduje zhruba měsíc na oprášení. Snažím se dát si představení blízko k sobě, abych tu přípravu sjednotil.
Jak dělíte tréninky mezi hraní na klarinet, tanec, pantomimu, cvičení fyzičky…?
Trénink je komplexní, snažím se dělat vše dohromady. Od autora mám v partituře zapsané, co mám při jakém tónu dělat, jak vyťukávat rytmus nohama, kde se na jevišti pohybovat.
Zajímalo by mě, jak vlastně vypadá partitura k Harlekinovi od Karlheinze Stockhausena - co všechno a jak je tam zaneseno?
Představte si knihu velikosti A3 asi o padesáti stranách. Třicet stran je věnováno popisu, co má klarinetista dělat, dvacet stránek jsou noty a v nich ještě poznámky.
Jak velké je v tomto díle místo na improvizaci?
Stockhausen byl skladatel precizní v zápise a vyžadoval od hudebníků co nejpřesnější interpretaci. V hudbě žádný prostor není. Ale v divadelní složce je určité místo pro improvizaci. Mám třeba hrát pedantského učitele klarinetu směrem doprava, pak hned zase jít doleva a zase doprava. A tak hraju zprava zlého pedantského učitele a zleva hodného. Nebo je tam zanesený extrémně dlouhý trilek. Tak ho tam hraju opravdu dlouho a při tom ještě hraju divadelně, což tam sice není, ale skladba mi to umožňuje.
Jak se solidní hudebník zvyklý na frak a statické hraní s orchestrem rozhodne, že se navlékne do pestrobarevného kostýmu, obuje si piškoty (druh baletní obuvi) a bude s klarinetem tančit a v podstatě "šaškovat"?
Je o opravdu jiný svět, spousta lidí mi říká, jak mohu zvládnout přechod z fraku do pestrobarevného kostýmku. Mně absolutně nevadí na tom pódiu ze sebe udělat šaška. Jedná se o příjemné odreagování, protože když hrajete s orchestrem, není žádný prostor pro nějaký extra humor. Je tam dirigent, jeho taktovka, přesně dané noty, daný rytmus. Takže v Harlekinovi si to vyloženě užívám.
Na vašich představeních bývá plno dětí. Padesát minut fascinovaně zírají na jednoho chlápka s klarinetem. Kde leží to tajemství úspěchu?
Představení má spád, většina diváků si myslí, že trvá jen dvacet minut, ono je přitom o půl hodiny delší. Přitom na začátku mě plno kolegů odrazovalo, abych rozhodně dětem nehrál Stockhausena, že to je moderní hudební experimentátor hodně obtížný na poslech. A skutečně i úplně maličké děti to vydrží těch padesát minut. Je to divadlo, které vás naprosto vtáhne. Děti jsou fascinované šíří pohybu a akce, hudba jen pomáhá dotvářet jednotlivé charaktery, které má Harlekin předvést.
Jak na vás malí diváci reagují?
Když se přímo jedná o odpolední představení pro děti, tak je tam živo jako na rockovém koncertě. Navíc mám od rodičů zpětné reakce, že pak doma vytáhnou flétničku, na kterou nechtěly ani sáhnout, chodí po pokoji a hrají si na Harlekina. Děti jsou navíc velkým zpestřením představení. V jedné scéně mám předepsáno, že musím něco na pódiu usilovně hledat, do toho se často ozve hlásek: "On něco hledá." Když dělám smutného a pláču, zase to žalostně komentují: "On je smutný!" Atmosféru to ještě umocní, dostává další náboj.
Může být tedy Harlekin tím, kdo naláká malé diváky do světa klasické hudby?
V podstatě ano. Zjistí, že vážná hudba zdaleka nemusí být jen vážná. A rodiče mi píšou, že po představení začíná děti bavit cvičení do ZUŠky, že najednou hrají na nástroj s chutí.
S klarinetem porůznu žonglujete, točíte s ním, půjčujete ho divákům. To je to tak odolný nástroj? Nemůže se nějak rozladit, nemůže začít lepit klapka, poškodit se plátek, nemůže se uvolnit nějaký šroubek…?
No já doufám, že diváci ten nástroj nepustí, protože je velice křehký. Jednou se mi stalo, že jsem klarinet vyhodil do vzduchu a ztratil se mi v tom oslnivém světle nad pódiem. Málem jsem ho nechytil, a to jsem se opravdu bál. Problém je, že přes to oslnivé světlo nevidím do publika ani na konec pódia. Nechávám si tam raději lepit bílou pásku, ale v Katovicích se mi stalo, že jsem šlápl do prázdna a zřítil se dolů. Málem jsem si zlomil ruku a rozbil klarinet, ale dohrál jsem to.
Na internetu se v diskusích lidé dohadují, kolik kil dolů vás to může stát a jak můžete padesát minut hry na klarinet a tance udýchat. Jak je to tedy fyzicky náročné?
Každé představení je extrémně náročné. Cítím se po něm, jako kdybych uběhl Jizerskou padesátku. Jsem úplně vyždímaný. Ke konci následuje velmi obtížná část, kdy po tanci mám hrát dlouhou a těžkou pasáž. Jsem tam vždy hrozně udýchaný a potím se. Po jednom představení za mnou přišel pán a říkal mi: "Já jsem kardiochirurg, a když jsem viděl, jak jste rudý a zpocený, měl jsem už o vás trochu strach a byl jsem přichystaný vám pomoci."
Vy jste ztvárnil také podobně experimentální dílo - Peacock Tales (Paví příběhy), kde pro změnu s klarinetem představujete zpívajícího páva. Co je pro vás náročnější a co je podle vás větší "úlet"?
Ztvárnil jsem to zatím jen jednou - na hudebním fóru v Hradci Králové spolu s Janáčkovou filharmonií. Jedná se o nový projekt, který spojuje hraní, pohyb a pantomimu. Náročnější je to oproti Harlekinovi v tom, že nejsem na pódiu sám. Mám za sebou celý orchestr, takže jednotlivé choreografie musí být provedeny tak, aby byly v souladu s rytmem a gestem dirigenta. To je někdy velmi obtížné, zvlášť pokud třeba hrajete vleže.
Co je tedy pro vás náročnější - dělat Harlekina, nebo páva?
Oboje to je asi stejně náročné, ale v Harlekinovi už jsem zkušený. Pokud bych měl znovu hrát Paví příběhy, bude mě to stát třeba pět měsíců příprav.
Proč právě klarinet se dočkal takovýchto experimentálních skladeb? Čím je k tomu předurčen?
Klarinet je velice oblíbený mezi soudobými skladateli, protože má obrovský rozsah a velkou dynamickou škálu. Od toho se odvíjí velmi bohaté výrazové prostředky. A proč napsal Stockhausen Harlekina pro klarinet? Protože ho inspirovala jeho dvorní klarinetistka Susanne Stephens, která byla ve své době jedna z nejlepších hráček na světě.
Koncertoval jste v Evropě, Asii, Jižní a Severní Americe. Máte nějaké místo, kam se rád vracíte, nebo kde na vás publikum nejlépe reaguje?
Každé pódium má svá specifika, zrovna tak každé publikum je specifické. Harlekina jsem třeba hrál nedávno v Tokiu a Osace. Japonské publikum je úžasné v tom, že vyjadřují své nadšení vokálním způsobem, takže se z hlediště stále ozývá: "Oooooo! Jeeeeee! Uuuuuu!" Vzpomínám také na Harlekina v Limě, v Bostonu, v Columbii, v Portu, Glasgow, v Moskvě, v Budapešti, ve Varšavě a mnoha dalších městech…
A jednou jsem hrál Harlekina v půl čtvrté ráno v Nižném Novgorodu na velkém mezinárodním open air festivalu soudobé hudby, to byl také jedinečný zážitek. Kolem pódia stál dav posluchačů jako na rockovém festivalu. Během mé produkce tam cisterna s vodou začala čistit chodníky, když jsem dohrával, začalo svítat.
Takže se dá říct, že ta devítiměsíční dřina, kdy jste se Harlekina učil, stála za to?
Ano. Původně to mělo být jen kvůli jedinému představení a všichni mi říkali, že jsem se zbláznil, věnovat tolik času jedinému vystoupení. Já jsem tomu projektu ale věřil. Pak se dlouho nic nedělo a organizátoři se báli Stockhausena zařadit. Jenže potom se to nějak rozkřiklo, že je to zábavné a strhující a teď ho hraji čím dál častěji, až jsem se nyní dostal k padesáté repríze.
Co je pro vás vlastně více - když jste hrál jako první klarinetista v orchestru BBC, navíc pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a na slavném večeru BBC Proms, vysílaném do celého světa, nebo když ta světová pódia dobýváte sám za sebe jako Harlekýn?
To se dá těžko říct. Práce v orchestru mě baví a vážím si jí. Jsem členem orchestru Státní opery Praha, kde máme výbornou partu a skvělé kolegy ve skupině. Hrajeme spoustu nádherných představení a já jsem součástí velkého celku. Sólová dráha je druhá polovina mé osobnosti, je to senzační pocit stát sám na pódiu a hrát pro vnímavé publikum. Máte možnost vtáhnout posluchače do vašeho světa, vytváříte různé nálady, předáváte emoce a taky ukazujete část své duše. Být sólistou je bezesporu vrcholem kariéry pro každého muzikanta.
Vy teď budete muset zase rychle vyměnit pestrobarevný kostým za konzervativní frak, protože vás čeká hned několik významných klasických koncertů…
Ano, jako sólistu mě čekají důležité koncerty. Na Pražském jaru vystoupím v květnu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Kabeláčově Concertatní 6. symfonii pro klarinet a orchestr, v červenci mě čekají tři provedení Coplandova klarinetového koncertu v Německu s Essener Philharmonic a dirigentem Tomášem Netopilem, na konci srpna zahraji klarinetový koncert českého skladatele Rudolfa Kubína v Maďarsku s Györ Philharmonic a v září budu opět hrát tři koncerty s Essenskými filharmoniky. Tentokrát na turné po Německu a Polsku zahrajeme můj oblíbený Mozartův klarinetový koncert pod taktovkou rakouského dirigenta Friedricha Haidera.
A nechystáte zase něco podobného jako Harlekin nebo Paví příběhy?
Ano, jednu nabídku mám. Jedná se opět o soudobou skladbu, kde bude tanečnice a já budu hrát na klarinet. V poslední části bych ale měl tančit i já s tanečnicí.
Video: Tak Harlekýn Karel Dohnal tančí s klarinetem a dělá klauniádu
