O vás je známo, že jste řadu náročných moderních skladeb pro hoboj nahrál v české premiéře. Proč? Nikdo jiný si na to před vámi netroufl?
Mě tato terra incognita vždy fascinovala. Kladl jsem si otázku, proč se tomu někdo přede mnou nějak systematicky nevěnoval. Zkrátka tato hudební kapitola asi čekala na mě. Dále jsem měl jednoznačně dojem, že toto je hudba, díky které je možné "emancipovat" hoboj jako sólový nástroj, a to nejen u "běžného" publika. Zároveň jsem vnímal, že se díky těmto skladbám výrazně posouvám jako interpret. Platí zde zákonitost, že každé překonávání náročných překážek vás posílí.
Zároveň hrajete i klasické mistry, Bacha, Mozarta, Händela, Vivaldiho. Co vás vlastně baví víc?
To se nedá jednoznačně říct. Podstatné je, aby byla hudba kvalitní, abych jejím prostřednictvím mohl publiku něco sdělit, něčím ho obohatit. Pak není rozhodující, zda hraju Bacha, nebo Elliotta Cartera či Kopelenta. Baví mě oboje a nerozlišuju to. Jako interpret si zakládám na univerzálnosti a komplexnosti.
Zmínil jste jméno českého skladatele Marka Kopelenta, který skládá i pro vás. Jak toho člověk dosáhne, že mu skladatel napíše něco přímo pro něj?
Pan profesor Kopelent mě už na HAMU vnímal jako řekněme avantgardního hudebníka. V roce 2004 jsem dostal ještě jako student HAMU nabídku, abych na festivalu Pražské premiéry provedl se svým dnes již velmi slavným spolužákem Jakubem Hrůšou (mladý mezinárodně uznávaný dirigent - pozn. red.) jeho novou kompozici. Na základě této zkušenosti pro mě Marek Kopelent napsal další skladby, třeba na objednávku Pražského jara v roce 2007 a pak v roce 2012 u příležitosti Kopelentových osmdesátin.
Když jste v roce 2013 vydal CD Dvanáct fantazií od Telemanna a Brittenovy Metamorfózy, přirovnal jste svůj výkon k výstupu na osmitisícovku. Vzhledem k tomu, že jste i horolezec, tak víte, o čem mluvíte. Jak byste porovnal vypětí horolezce a hobojisty?
Když jsem tuto desku nahrál, tak jsem si z nějakého důvodu vzpomněl na citát slavného horolezce Reinholda Messnera, když vylezl bez kyslíku na Mount Everest: "Jsem jedny plíce." Vztahoval jsem to právě k oněm nahraným Dvanácti fantaziím od Telemanna, což je mimochodem první a prozatím jediná souborná česká nahrávka. Nehrál to ani žádný český flétnista, protože to je původně cyklus pro flétnu. Těch Dvanáct fantazií jsem zahrál i koncertně, což zde také nikdo jiný neprovedl. A to je právě to, co mě láká - vydat se tam, kam ještě nikdo přede mnou nevstoupil.
Takže v podstatě prvovýstup…
Chcete-li, pak je to taková trochu vzdálená paralela s Messnerem, byť samozřejmě v nadsázce.
Obě disciplíny jsou dechově velmi náročné. Zatímco horolezci se ve velkých výškách nedostává vzduchu, hobojista ho má naopak v sobě přebytek a vzniká přetlak. Nedají se tedy skutečně tyto dvě profese k sobě přirovnat?
Myslím, že zde můžeme překvapivě najít určité souvislosti mezi uměním a horolezectvím. Víte, že mě hory velmi fascinují a jezdím do nich, jak to jen jde - především fotografovat a trochu lézt. V knize Hanse Salera, která se věnuje tragédii bratří Messnerů na Nanga Parbat (Günther Messner zde při sestupu zahynul, Reinhold se štěstím vyvázl - pozn. red.), jsem našel překrásnou definici, svým způsobem fantasticky formulovanou: "Mistrovství vyžaduje motivaci - odhodlání dojít na konec cesty a ustavičně se kvůli tomu ukázňovat. Mistři testují vlastní meze na základě vlastní zkušenosti a sebejistoty, aby dokázali přerůst sami sebe. Musí při tom balancovat na ostří nože mezi ochotou riskovat a přeceněním sil, přičemž jsou neustále vystaveni pokušení zajít ještě o kus dál."
Ty věty jsou k zamyšlení, mohu se s nimi naprosto identifikovat - ve vztahu k umění, hudbě a hoboji. Ostatně, jde o hledání a nalezení vlastní, autentické cesty.
Měl jste také možnost hrát s Berlínskou filharmonií. Znamená to pro evropského hráče na klasický nástroj vrchol?
De facto od malička jsem to vnímal jako nejvyšší metu minimálně evropského kontinentu. Chtěl jsem si vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je, být součástí tohoto tělesa. Povedlo se mi to poprvé ve 22 letech, následně jsem byl dva roky stipendistou Berlínské filharmonie a opakovaně jsem se do tohoto orchestru vracel, i když jsem nikdy nebyl stálým členem, jako se to podařilo svého času hornistovi Radku Baborákovi nebo aktuálně fagotistovi Václavu Vonáškovi.
Jak velký rozdíl to je oproti českému prostředí?
Vrátím-li se ke zmiňovanému citátu, rozdíl bude také asi právě v tom, jak dalece jsou lidé ochotni v hudbě riskovat a jak dalece jsou schopni a ochotni investovat sami sebe ve prospěch hudby a umění.
Vy jste před časem opustil místo sólového hobojisty ve Filharmonii Brno a stal jste se sólovým hráčem na volné noze. Jak těžké to je?
Byť jsme spolupráci definitivně neuzavřeli, už déle jsem cítil, že potřebuji, ve smyslu "es muss sein", jít někam dál. Beru jako své poslání zrovnoprávnit hoboj s dalšími sólovými nástroji. Věřím, že se podaří přetavit myšlenky v realitu.
Připadá mi, že děláte svými mimořádnými sólovými výkony spojenými s nekonvenčním vystupováním pro hoboj podobnou službu jako svého času Pavel Šporcl pro housle. Dá se to nějak srovnat?
Já sám sebe hodnotit nemůžu. Ale svým způsobem mě může těšit, že Pavla zmiňujete, respektive mě s ním porovnáváte, i když jsme, myslím, osobnostně rozdílní. Skutečně si myslím, že úkolem interpreta klasické hudby ve 21. století je zpřístupnit hudbu širšímu publiku. A to je něco, co se Pavlu Šporclovi rozhodně povedlo. Pro druhého Šporcla už zde, myslím, není prostor. Sám se snažím jít vlastní cestou, ale cíle mohou být obdobné - ukázat a snad i obhájit hudbu jako každodenní potřebu a běžnou součást života, bez toho, že by si kdokoliv myslel, že na to intelektuálně či jinak nedosáhne.
Často spolupracujete s podobně úspěšnou sólistkou, harfistkou Kateřinou Englichovou. Proč zrovna hoboj a harfa?
V roce 2005 nás velmi šťastně dala dohromady tehdejší manažerka Kateřiny Englichové. Rozuměli jsme si v rovině hudební i lidské, měli jsme a nadále máme společný zájem výrazně tuto komorní platformu hoboj-harfa posouvat. Většinu koncertního repertoáru jsme provedli jako české premiéry. Skladby si dále necháváme upravovat zavedenými skladateli či je sami adaptujeme. Publikum toto nástrojové spojení a výlučné hudební partnerství vnímá jako atraktivní záležitost, která funguje.
Společně budete koncertovat i na projektu k výročí pádu Berlínské zdi s názvem "Cesta - hudba jako prostředek svobodného vyjádření". Můžete ten projekt nějak blíže představit?
Tento koncertní projekt odehrajeme nejprve 8. listopadu v Brně, o den později pak v Praze. Obsahuje skladby českých a zahraničních skladatelů, kteří komponovali v době nesvobody, byli za svého života konfrontováni, či dokonce pronásledováni totalitními režimy své země a mnohdy i donuceni k emigraci. Vedle skladeb slavného korejského skladatele Isanga Yuna, který prožil velkou část života v emigraci v Berlíně, a německého skladatele Paula Hindemitha zazní díla českých skladatelů Marka Kopelenta a Jana Nováka.
Na co se mohou diváci těšit?
Mohou se těšit třeba na pražskou premiéru komorní skladby Marka Kopelenta Amor vincit pro hoboj, anglický roh a soprán. Světová premiéra ovšem zazní o něco dříve, již 16. října na koncertu naší německo-české hudební formace Ensemble Berlin-Prag, v rámci festivalu Moravský podzim v Brně. Mimochodem, na anglický roh se mnou skladbu provede Dominik Wollenweber, který je považovaný za nejlepšího světového hráče na tento nástroj.
Kdybych se měla vrátit k vašim úplným začátkům - jak si člověk zvolí nástroj, který je považován za jeden z nejnáročnějších? Nejčastější scénář je, že dítě chodí jako malé k hobojistovi na zobcovou flétnu, tak mu ho pak dá jako pokračovací nástroj. Jak to bylo u vás?
Začínal jsem na zobcovou flétnu a klavír a v žádném případě jsem nebyl nějakým geniálním dítětem. Asi v mých dvanácti letech se uvažovalo, co dál. Máma se znala s vynikajícím pedagogem, profesorem Františkem Xaverem Thurim. Pamatovala si, jak se v mládí začínal na hoboj učit. Ta vzpomínka byla zřejmě spíš humorná. Sám jsem měl o hoboji skutečně nulové povědomí a neznal jsem specifika nástroje. Dá se říci, že systematicky jsem se začal vzdělávat až tak v sedmnácti letech, tedy někdy ve třetím ročníku na Pražské konzervatoři.
Jak těžké je u hoboje vydržet? Děti to často vzdávají, protože moc dlouho trvá, než z něj vyloudí kloudný tón, hraní na hoboj pro ně leckdy bývá fyzicky nepříjemné kvůli přetlaku vzduchu a motání hlavy. Navíc se nástroj rozezvučí pomocí třtinového strojku, který se každou chvíli zničí…
Hoboj je objektivně skutečně jeden z nejtěžších nástrojů. Svědčí o tom i fakt, že v podstatě neznám nikoho, kdo by se hoboji věnoval amatérsky. Přijde-li člověk unavený z práce, tak si může v podstatě okamžitě a kdykoliv sednout ke klavíru a zahrát si, jen tak pro radost. Hoboj ovšem vyžaduje absolutně připraveného člověka ve výborné kondici.
Musí mít tedy hobojista dobrou fyzičku?
I špičkový hobojista pakliže třeba jen týden nehraje, okamžitě to pocítí, a o nějaké interpretaci nemůže být moc řeč. Když pojedu na měsíční expedici do hor, tak se minimálně čtrnáct dní po návratu nebudu moci objevit před publikem, natož abych se dostal zpět na sto procent své kapacity. Bavil jsem se o tom s kolegou, klavíristou Ivo Kahánkem, a ten říkal, že po měsíční absenci by se do koncertní kondice vracel pouze v horizontu pár dnů. Co dodat?
Navíc hobojista musí být i zručný řemeslník, aby si dokázal připravit strojky, jimiž se hoboj rozezvučí, což vyžaduje spoustu nářadí a pomůcek. Chystáte si strojky sám, nebo si je necháváte vyrábět?
Vyrábím si je samozřejmě sám, doma mám stůl, kde je neustále rozložené veškeré nářadí. Nicméně tato fáze obvykle nepatří mezi největší záliby hobojisty. Je to specifikum nástroje, a to velmi podstatné.
Nepřipadá vám hobojistům při vší té náročnosti nástroje potom nevděčné, když tomu pak neinformovaná veřejnost stejně řekne klarinet?
Myslím, že se tento vžitý omyl už snad podařilo eliminovat, že už ta záměna není tak častá a publikum oba nástroje dobře rozpozná.
Nicméně si myslím, že na rozdíl od Pavla Šporcla, který popularizuje housle, máte před sebou mnohem více práce v osvětě. Připadá mi, že jedním ze zlomů mohlo být vaše vystoupení v talkshow Karla Šípa, kde jste i na hoboj zahrál. Tehdy si mohly tisíce televizních diváků říct: "Aha, tak to není úzký klarinet, to je hoboj!"
To máte rozhodně pravdu, s houslemi by to bylo zřejmě snazší. Ale nehraju na housle, nýbrž na hoboj, a myslím, že je to tak správně. Navíc je jedno, o jaký nástroj se jedná, dnešní interpret by měl obecně přemýšlet o tom, jaká je funkce hudby a skutečná potřeba umění ve 21. století, jakou formu zvolit, aby to lidi naplňovalo a obohacovalo jejich život. Bylo by to na celou další diskusi, nicméně hudba, o které se bavíme, je dost specifický "byznys".
V čem?
Už tím, že si na sebe až na výjimky ve své podstatě nevydělá. Řada lidí pak kritizuje smysluplnost grantové politiky a dotací, je to skutečně věc k zamyšlení. Setkávám se však častěji i s tím modelem, kdy koncert klasické hudby ano, ale pořadatel si nemůže dovolit dotovat, tedy prodělat. Kdybych se vrátil k našemu projektu Cesta, tak ten prostě od začátku koncipujeme tak, aby byly koncerty v Praze i Brně vyprodané, jedině tak se dá úsilí, které je možné i díky daňovým poplatníkům, obhájit. Bez takové ambice by to nemělo smysl a možná ani legitimitu.
Probírali jsme tady samé nevýhody hoboje, tak bychom měli zmínit i jeho nepopiratelné výhody - je považován za výlučný nástroj, ladí podle něj celý orchestr, říká se, že má nejpodmanivější zvuk, jenž je nejblíže lidskému hlasu, vyskytuje se ve většině skladeb a jeho funkcí často bývá tu skladbu krášlit.
Ano, hoboj je výlučný nástroj, právě pro svůj potenciál být vedle lidského hlasu nástrojem s nejkrásnější barvou. Uvažme ostatně, jak je hoboj již celá staletí využívaný, od Bachových kantát, Mahlerových symfonií až po filmovou hudbu Ennia Morriconeho. Když jde o vyjádření emocí, pak je nejčastěji v hlavní roli právě hoboj.
Jak vidíte svoji budoucnost? Máte ještě nějaké nesplněné sny a cíle?
To se pochopitelně těžko odhaduje, nemohu sám sebe objektivně nahlédnout. Ale myslím, že by se člověk měl pro něco rozhodnout a udělat vše pro to, aby to naplnil. Mým cílem třeba je, aby lidi chodili více na koncerty klasické hudby, vnímali potřebu umění. Samozřejmě že budu rád, bude-li mé jméno a to, co dělám, automaticky spojováno se špičkovou hudbou a evokovat cosi výrazně pozitivního. Co více si může interpret přát, než být "ambasadorem hudby" a přinášet lidem na koncertech radost?
