Jan Šrámek má za sebou již několik zdařilých výtvarných projektů, kniha To je metro, čéče! však byla jeho prvním větším počinem v oblasti dětské ilustrace, s nímž hned dosáhl mimořádného úspěchu. Vybrali ji na výstavu v italské Boloni. "Byl jsem překvapený, že nás vybrali. Veronika mi psala, že nějaká ilustrátorka, kterou sleduje na Instagramu, tam dávala seznam vybraných umělců a že jsme tam taky. Je to pro mě jeden z největších úspěchů a považuji to za důležité, protože bych se chtěl dětské ilustraci věnovat víc," naznačuje Šrámek budoucí směr své práce.
Kniha To je metro, čéče! komponuje encyklopedické údaje o podzemní dráze do dobrodružného příběhu školáka Káji a jeho dědečka, který pracuje v dopravním podniku. Krom toho, že si příběh drží napínavou linku, vyniká i milým humorem, který neurazí ani dospělého. "Vedu tě někam, kde stroje vykopaly do země velikou díru, čéče. Do ní se vejde celý jeden svět. Najdeš tam schody, které jezdí… Koleje a vlaky… Tajné chodby, tunely a bunkry. Potkáme známé lidi a pak cizí, kteří se nikdy neviděli a už se asi ani nepotkají. Slunce tam nesvítí, ale často zafičí vítr, že létají klobouky," vypráví v knize chlapci dědeček, přezdívaný Krtek. Autorkou textu je spisovatelka Milada Rezková.
Na ilustracích spolu Šrámek s Vlkovou pracovali již jako osvědčená autorská dvojice, Šrámkův čistý grafický styl a náladové akvarely Vlkové fungují v symbióze již v několika publikacích. "Když přemýšlím o nějaké kompozici, tak vím, jakým způsobem do toho může zasáhnout Veronika. Oslovil jsem ji ke spolupráci, protože kdyby to metro bylo jen ve vektoru, bylo by to hrozně chladné. Takhle se tam dostala určitá organičnost. V předchozích pracích jsem většinou dělal architekturu a Veronika pak nakreslila postavy a organické tvary. Tady jsme ale několikrát pracovali tak, že jsem geometricky naskicoval nějaké postavy, které potom Veronika namalovala, a já do nich ještě zpětně zasáhl," popisuje Šrámek tvůrčí proces.
Oba výtvarníci mají k dopravním prostředkům osobní vztah, autorka textu Rezková je pak, jak Šrámek říká, odbornicí na metro. "Když jsem na tom pracoval, řešil jsem si tím osobní vztah k městu a zážitkům v něm. Metro je pro mě jeho centrální nervový systém. Když jsem vyrůstal a pak chodil na střední, vždycky jsme si dávali sraz na metru. Bydlel jsem u Kačerova, hodně se to kolem toho točilo," vypráví autor.
Přiznává, že dělal také graffiti. Ta ho však přivedla k malbě. Veronika Vlková zase objevovala kouzlo hromadné dopravy v rodném Brně. "Její máma pracovala v Brně dlouho jako revizorka. Takže zažívala to, co je v té knížce, v brněnské verzi bez metra. Chodily po konečných tramvají a tak," říká Šrámek, který nyní také žije v Brně. Metro mu tam ale neschází. "Jsem rád, že tam není. Jsou tam šaliny," směje se.
Dnes je metro grafický i designový paskvil
Ilustrátor přiznává, že ho metro nebavilo úplně odmala, podobně jako knižního hrdinu Káju. "Když jsem byl kluk, měl jsem raději létání, chtěl jsem být pilot. Až na výšce jsem začal zpětně oceňovat umělecké kvality a zpracování jednotlivých stanic, což jsou věci, které si člověk v mladším věku nemá šanci uvědomit. Hodně se mi líbí design původních stanic i jejich grafické zpracování. Něco do sebe mají i stanice jako Černý Most, které nesou prvky postmoderny. Je škoda, že ve výsledku z toho vznikl takový paskvil. Zrovna dneska jsem se koukal v metru, že to není úplně sjednocené. Nedodržuje se žádný grafický manuál," kritizuje Šrámek současný vzhled podzemní dráhy.
Jako obdivovatel původního designu stanic metra, zejména výtvarného řešení Jaroslava Otruby a Jiřího Rathouského na lince A, není Šrámek nadšený z nově zrekonstruovaných stanic. "Třeba Skalka je příklad toho, jak by to nemělo dopadnout. Původní provedení bylo opravdu hezké, po rekonstrukci to působí umělohmotně, dříve bylo obložení z odlišného materiálu. Jsou to detaily, ale třeba i šířka linek, které byly mezi komponenty, měla svůj přesný rytmus, který je teď narušený. V kombinaci s nově použitým materiálem to úplně nefunguje, nelíbí se mi materiály, které se dneska používají. Některé stanice jsou hodně legrační, třeba Bořislavka. Doufám, že se to v budoucnu podchytí," přeje si. Nadšený není ani z vizualizací plánovaného metra D.
Šrámek má vášeň pro brutalistní architekturu druhé poloviny 20. století a bojí se, že rekonstrukce postupně zlikvidují vzhled pražského metra. "Je to problém gentrifikace, vztahu k architektuře a celkově k designu z té doby. To je třeba případ Transgasu. Doteď nechápu, jak to mohli zbourat. Bylo mi to líto, naše děti budou kroutit hlavou, jak jsme něco takového mohli zbourat. To samé s hotelem Praha, to už vůbec nechápu," stýská si výtvarník nad stavbami, které byly srovnány se zemí.
"Je vidět, že je to řízené ekonomickými zájmy, umělecké hodnoty se vůbec nereflektují. Zároveň je to i problém odborníků. Když to mohli prohlásit za kulturní památku, neuměli se dohodnout. Část lidí říkala, že to nemůže být kulturní památka, protože to není dost staré. Upozorňuje to na problém celého systému památkové péče o architekturu druhé poloviny 20. století. Myslím, že celé metro by mělo být zapsané jako kulturní památka. Díky tomu by byla nastavená pravidla, jak ho rekonstruovat," říká.
Výtvarníka ale nebaví jen pražské metro. "Teď jsem byl v Moskvě a to je zážitek. Metro ze 30. let ve stylu socialistického realismu, bohaté zdobení, štukování, mozaiky… Jedna z nejkrásnějších stanic má asi 20 výklenků a v každém výklenku je mozaika zobrazující nějaký výjev spojený s létáním. Neuvěřitelné, působí to velkolepě. A třeba stockholmské metro bylo projektované v 60. letech a má brutalistní nádech. To se mi hodně líbí. Je to světový unikát, co se týče použitých materiálů, designu i přístupu," vysvětluje.
Jan Šrámek (36)
- Vizuální umělec, ilustrátor a grafik studoval v Ateliéru intermédií na FVU VUT v Brně
- Nyní tamtéž vede Ateliér video
- Úzce spolupracuje s výtvarnicí Veronikou Vlkovou a animátorem Martinem Búřilem
- Pracoval například na publikacích Postavit domy nestačí (2015), Pionýři a Roboti (2016), Pražské vize (2018) a nejnovější To je metro, čéče! (2019)
Sídliště zničil individualismus
Krom toho, že Šrámek brutalistní architekturu obdivuje, je to i hlavní předmět jeho tvorby. Vytváří ilustrace pro festival otevřených domů Open House a společně s Veronikou Vlkovou ilustroval i knihu Pražské vize: Fantastické stavby, které nikdy nevznikly o megalomanských projektech, které metropole nakonec nespatřila. Z těchto neuskutečněných projektů výtvarník lituje, že Praha přišla o návrhy architekta Josefa Havlíčka, konkrétně o jeho vizi Nuselského mostu a mrakodrapy, které měly být rozesety po celém městě.
Blízká jsou mu také sídliště, panelákové bydlení zpodobnil pro publikaci Paneland. "Já jsem na sídlišti vyrůstal, takže k tomu mám hodně blízko. Byl jsem ještě součástí určité vize o sídlištích, která odkazovala i k meziválečné avantgardě. Zároveň jsem zažil postupný rozpad toho ideálu. Na začátku tam bydleli lidi všech vrstev. V devadesátkách začali odcházet a přestali se starat o veřejný prostor. Sídliště ležela ladem, nepracovalo se s nimi koncepčně a nikoho to ani nezajímalo. Nikoho nenapadlo, že by se měl starat o něco společně s druhými. Myslím, že to souvisí s obratem k individualismu," domnívá se.
Šrámek se zajímá také o vizuální kulturu z období socialismu, kterou mapuje web Padesátky.info, jejž spoluzakládal. "Je zajímavé pozorovat vývoj po převratu, kdy do ní vstoupil socialistický realismus, který má jasná pravidla. Tady ale přetrvával silný vliv meziválečné avantgardy prostřednictvím Devětsilu a podobně, což byli levicoví intelektuálové, vázaní na západní modernu. To, jakým způsobem se to dostalo i do oficiálního designu, je originální a jedinečné," popisuje. Toto období je podle něj nedostatečně zpracované a zatížené řadou mýtů.
Dříve se Jan Šrámek věnoval také VJingu, činnosti podobné DJingu s tím rozdílem, že se jedná o mixování videa. Jako VJ Kolouch jezdil na festivaly po celé Evropě a vytvořil také koncept projekcí pro kapelu Midi Lidi. "Teď hraju jen občas, mám projekt Zvláštní okolnosti, což je animovaný film, který živě reaguje na hudbu Mikuláše Odehnala z Ostravy," říká. V současnosti pracuje na projektech, které souvisí buďto s architekturou, nebo s ekologicko-společenskou problematikou. "Vizuálně mě fascinuje ekologická apokalypsa. S Veronikou jsme dělali projekt Ztracená perspektiva. Ten je o putování neidentifikovatelné ženské postavy opuštěnou krajinou předměstí. Tu, jak se říká, klimatickou úzkost pociťuji hodně," přiznává.
"Teď mám rozdělaný animovaný film s Martinem Buřilem, který se jmenuje Koroljovův sen a je inspirovaný životem ruského raketového konstruktéra Sergeje Koroljova. Je to příběh o překonávání překážek a vztahu kreativity s prací pro státní aparát. Koroljova ve 30. letech zavřeli do gulagu a pak ho zas vytáhli, když ho potřebovali. Protože byl v gulagu, zemřel předčasně a je to možná jeden z důvodů, proč se Sověti nedostali na Měsíc s lidskou posádkou," popisuje Šrámek, co chystá do budoucna.
