Životní cestu Reného Plášila jste dokumentovala 33 let. Vzpomenete si ještě na okamžik, kdy jste se poprvé potkali?
Rok před sametovou revolucí jsem si prosadila svůj druhý časosběrný projekt, který měl mapovat různé skupiny mladých lidí - mimo jiné dělníky, umělce, postižené, ale i delikventy. Spolupracovali jsme na něm se sociology, kteří nám při hledání mladých delikventů doporučili vězení v Libkovicích, kde tehdy seděli mladiství. Místní psycholog nám slíbil vytipovat několik vězňů, se kterými bychom mohli natočit rozhovory. Jedním z nich byl právě René, kterého paradoxně zařadili do skupiny nejhorších trestanců. Poprvé ho zavřeli v šestnácti letech, když něco ukradl na vojenské škole, kam ho rodiče poslali studovat. Ještě ve vazbě se dostal na celu, kde byli samí ostřílení kriminálníci, kteří se rozhodli udělat vzpouru, a René v té situaci neměl šanci se jí neúčastnit, což mu dost přitížilo.
Už při našem prvním setkání jsem ale měla pocit, že se od ostatních mladých delikventů liší. Zatímco dalších pět vězňů, o nichž film vznikl, byli tak trochu troubové, kteří vám vyprávějí, jak kradou, René působil jako člověk schopný výjimečné sebereflexe a nadhledu. Přestože dosáhl jenom základního vzdělání, ve vězení i na svobodě vždycky věnoval spoustu času čtení a samostudiu. Dovedl o věcech přemýšlet a taky je pojmenovávat. O to víc mě pak zaskočilo, když mě v době, kdy jsme filmy dokončovali, vykradl.
Přesto jste nad ním nezlomila hůl a natáčela jste ho dál, což muselo vyžadovat značnou míru velkorysosti.
Nejdřív mě to samozřejmě šíleně namíchlo a cloumal se mnou vztek. Stalo se to v době, kdy jsem byla na stáži v Berlíně a můj muž s dětmi odjel na chalupu, což René dobře věděl. Právě ho propustili a s mým mužem, který pracoval v literárním časopise Tvar, se dohodli, že pro něj René připraví slovníček kriminálního argotu. Tím pádem měl přehled, kdy Michael je a není v Praze. Moje děti to Renému dodneška neodpustily, protože jim sebral pokladničky, ve kterých měly nastřádané úspory. Já jsem si ale po vychladnutí emocí řekla, že člověk, který dokáže něco takového provést, musí být opravdu silná osobnost, a byla by škoda ho nesledovat dál.
Na Reném je fascinující jeho rozporuplnost. Na jednu stranu je to svým způsobem intelektuál, který dokázal za mřížemi napsat několik knížek, ale zároveň mu v životě zjevně dlouho chyběla motivace, aby se kvůli malicherným trestným činům nenechával znovu a znovu zavírat do vězení. Do jaké míry si za svůj osud podle vás mohl sám a nakolik ho ovlivnily nešťastné okolnosti?
Když se Renému rozvedli rodiče, byl i se svým bráchou soudem svěřen do otcovy péče, zatímco jeho mladší sestra zůstala s matkou. Táta si pak našel novou partnerku, kterou René neměl rád, a tak ho šoupli na vojenskou školu, kde v něm začal narůstat vzdor. Bohužel svou revoltu projevil tím nejblbějším možným způsobem a rozhodl se vojenskou školu vykrást. Tím, že se to stalo před revolucí, udělal z něj předlistopadový režim exemplární případ a dal mu trest, který byl neúměrný tomu, co udělal. Odcizil věci za sedmnáct tisíc korun a odsoudili ho za to na tři roky ve vězení. To Reného pochopitelně vedlo k tomu, že si v sobě potřebu vzpoury dál pěstoval. Řekl si, že společnosti ukáže, že na všechno kašle a nebude dodržovat nic, co se po něm chce.
Už v prvním celovečerním filmu, který jsme o něm natočili, na druhou stranu byly chvíle, kdy se zdálo, že jeho vězeňská éra bude u konce, a pak jsem se ke svému překvapení vždycky dověděla, že zase sedí. Část problému spočívala v tom, že když už měl několik trestů za sebou, každý další jeho prohřešek byl posuzovaný přísněji, protože na něj soud pohlížel jako na recidivistu. René na to ve svém vzdoru nedbal a dál přitápěl pod kotlem. V době, kdy jsme s ním točili dokument, který teď jde do kin, se například živil přivážením a odvážením prostitutek, což mu dobře vynášelo. Než jsme za ním ale stihli s kamerou přijet, tak se vyboural, a protože se živil jako řidič, aniž by měl řidičák, tak ho opět zavřeli.
A potom ho vidíte za mřížemi číst Sienkiewicze…
Přesně. Řídí takovým způsobem, jako by měl vždycky přednost, a pak napíše esej o existencialismu. To je ale právě jedno z kouzel časosběrného dokumentu. Zatímco u hraného filmu scenárista svoje hrdiny vždycky do jisté míry vystaví tak, aby odpovídali určitým archetypům, v případě časosběru točíte o autentických lidech, kteří ve svém chování tak konzistentní nejsou. Zaznamenáváte životy hrdinů, kteří nikdy nejsou černobílí a mají v sobě řadu rozporů. Někdy vám jsou sympatičtí a jindy byste jim dali přes držku.
V novém dokumentu, který zachycuje posledních třináct let Reného života, u něj ale nastala docela výrazná změna. Postupně si našel práci, bydlení i dlouhodobý vztah. Do poslední chvíle se zdá, že všechno spěje k happy endu.
Ano, jak René zrál, začal si postupem času uvědomovat, že vězení ubíjí ducha, a snažil se zůstat na svobodě. Hodně mu v tom pomohl sedmiletý vztah s přítelkyní Míšou, se kterou se dokonce staral o jejího syna. Deadline natáčení jsme si stanovili po Reného padesátinách. Našim původním záměrem bylo film uzavřít scénou, ve které s partnerkou a jejím synem snědí dort s nápisem "fuck of people", co si René nechal vytetovat na krk. Jenomže se mezitím s Míšou rozešel. Kdybychom tedy s natáčením přestali třeba o rok dřív, končil by dokument idylkou. Spousta lidí mi sice říkala, že filmu ten finální zvrat pomohl, ale z čistě lidského hlediska jsem z toho pochopitelně byla nešťastná. To je holt riziko scénářů, které píše život sám. I když je vám vašich protagonistů často líto, nemůžete jejich příběhy zinscenovat tak, aby dopadly dobře.
V novém dokumentu jsme taky svědky kuriózní situace, kdy se do Reného zamiluje výrazně mladší dívka Veronika, a protože je zrovna ve vězení, posílá mu tam dopisy a jezdí ho navštěvovat. Jak si tohle nečekané vzplanutí vysvětlujete?
Veronika viděla první film, který jsme o Reném natočili, a byla jím naprosto uhranutá. Ve vězení Reného shodou okolností pustili na jednu z projekcí, a když Veronika zjistila, že se dokument bude v Ústí nad Labem promítat za Reného účasti, rozhodla se na něj jít znova. Myslím, že na ni v jejích osmnácti letech jednak zapůsobilo Reného charisma a zároveň v tom byl spasitelský komplex. Intenzivně se zamilovala do desperáta, kterému je třeba pomoct a zachránit ho. Jejich vztah ale zůstal čistě platonický, protože než Reného propustili, Veronika si našla kluka. Žen, které Renému na základě dokumentu propadly, ale bylo víc.
Řekla byste tedy, že Renému pozornost médií, kterou na sebe po uvedení prvního filmu strhl, pomohla?
Do jisté míry určitě ano. René si totiž dřív sice dokázal vybudovat pozici v uzavřené vězeňské komunitě, ale venku byl vždycky typ, nad kterým si lidi spíš odplivnou. To, že se z něj najednou stala celebrita, mu přineslo jinou zpětnou vazbu, než na jakou byl do té doby zvyklý. Prostřednictvím dokumentu ukázal, že je pod slupkou kriminálníka zajímavý, chytrý člověk, a lidi v něm díky tomu mohli uvidět to, čeho si předtím nevšímali. A když jsem například pozorovala, jak se René dojímá nad tím, že se objevil na titulní straně časopisu Film a doba, přišlo mi, že si tu pozornost sám užívá.
Napadá mě, jestli si vůči hrdinům svých časosběrných dokumentů nevytváříte tak trochu závazek na celý život. Na rozdíl od novináře, který se svým respondentem udělá jeden rozhovor a mnohdy se s ním už znovu nesetká, totiž předpokládám nemůžete protagonisty svých filmů po natáčení jen tak opustit.
To máte pravdu. Tím, že s nimi v průběhu času prožívám spoustu důležitých momentů, vytvářím si k nim intenzivnější vazby, než je u dokumentu obvyklé. Vzájemně si vstupujeme do svých životů, a jak jsem kdysi říkala Renému, nikdo z dokumentovaných pro mě není jen objektem zkoumání. Když jsem ale s časosběrnou metodou začínala, vůbec jsem netušila, co všechno mi tenhle způsob natáčení přinese. Byly to kroky do neznáma a v mnoha směrech pořád jsou.
Zatímco u hraných filmů si režiséři postupně vybudují ustálený způsob, jakým komunikují s herci, a scenáristé zase svůj zavedený styl psaní, v případě časosběrného dokumentu těžko můžete stavět na zkušenostech z předchozích projektů. Každé natáčení je nové, a i když z něj po několika letech vyjde na svět hotový filmový tvar, vždycky během něj některé věci prošvihnu, nezachytím je tak, jak bych chtěla, zeptám se na ně blbě nebo se nezeptám vůbec. Diváci to sice nemohou poznat, ale já to vím, a tak se věčně potácím v nejistotách.
Helena Třeštíková (72)
- Po vzoru matky, která se živila jako reklamní grafička, nejprve vystudovala Výtvarnou školu Václava Hollara. Následně absolvovala studium dokumentární tvorby na FAMU, kde dodnes působí jako pedagožka.
- Od poloviny 70. let natočila přes 50 dokumentů, ve kterých jako jedna z mála využívá časosběrnou metodu. Poprvé si ji vyzkoušela v televizním cyklu Manželské etudy, v rámci něhož dlouhodobě sledovala vztahy partnerských dvojic.
- V celovečerních dokumentech René, Katka, Mallory nebo Anny zase několik let zaznamenávala životy lidí žijících na okraji společnosti. Ve spolupráci s Jakubem Hejnou ale natočila taky filmový portrét herečky Lídy Baarové Zkáza krásou a medailon režiséra Miloše Formana Forman vs. Forman.
- Jejím manželem je architekt, spisovatel a sběratel Michael Třeštík, syn Tomáš je známý fotograf, dcera Hana je filmová producentka, pražská zastupitelka a členka politického sdružení Praha sobě.
Co vás na začátku vaší filmařské dráhy vedlo k tomu, abyste se do téhle nejistoty časosběrné metody, které se v socialistickém Československu nikdo nevěnoval, vydala?
Vždycky jsem byla taková kronikářka, od mládí jsem si psala deník a zajímalo mě, jak vyzní pravda jedné chvíle, když ji konfrontujete s pravdou další chvíle. Právě při téhle konfrontaci se při práci s časosběrnou metodou začíná rodit příběh. To jsem ale nejdřív vůbec nevěděla, byl to pro mě jeden velký experiment. Naplánovala jsem si projekt Manželských etud, ve kterém jsem chtěla deset párů novomanželů sledovat po dobu šesti let, a kolegové mi říkali, že se ženu do průseru. Ptali se mě, co budu dělat, když mi některé páry natáčení v průběhu času odmítnou, nebo když se ukáže, že jsou jejich životy pro film nudné. Ve svém okolí jsem tedy bojovala s velkou nedůvěrou, ale všechny námitky jsem odrážela tím, že žádné z těch úskalí snad nenastane.
Deset párů, které jsme navíc vybrali úplně náhodně, jen na základě toho, že přišly na matriku v den, kdy jsme tam se štábem byli, jsme kvůli financím po půl roce museli zredukovat na šest. V průběhu let se samozřejmě stávalo, že třeba jeden z manželů už nechtěl v natáčení pokračovat, ale naštěstí si to pak vždycky ještě nechal projít hlavou, takže nám zatím pořád zůstává šest příběhů. Vtipné je, že mi několik párů zpětně přiznávalo, že první motivací přikývnout pro ně bylo, že budou mít hezky natočenou svatbu. Přitom jsem je už při našem setkání u matriky upozorňovala, že nebudu točit jen situace, kdy bude všechno zalité sluncem, ale i ty, kdy se jim dařit nebude.
Vedle Manželských etud jste známá právě dokumenty o lidech z okraje společnosti. Natáčela jste nejen recidivistu Reného, ale i narkomanku Katku, bezdomovkyni Mallory nebo prostitutku Anny. Jak si z pozice slavné režisérky, která bydlí na Letné a pohybuje se v úplně jiných kruzích, získáváte jejich důvěru, aby neměli pocit, že je chcete jen využít?
Samozřejmě nejsem jako fotografové, kteří dokumentovali feťáky a sami s nimi žili ve squatech, což mi taky leckdo vyčítal. Těžko můžu úplně změnit, kdo jsem, ale zároveň myslím dovedu ke každému člověku přistupovat s empatií. Všem lidem, jejichž životy ve svých dokumentech zaznamenávám, vždycky předem vysvětlím svůj záměr a nikdy netočím situace, při kterých by před kamerou být nechtěli. Vyhýbám se tomu, abych někoho k natáčení přemlouvala, ani nevyužívám skrytou kameru. Snažím se být ke svým protagonistům upřímná a v ničem je pokud možno nezklamat. A ještě než jde film ven, vždycky jim ho ukážu. Důležité je taky zmínit, že lidem, které dokumentujeme, za každý natáčecí den něco zaplatíme, což může působit kontroverzně. Nebývají to ale natolik vysoké částky, aby fungovaly jako hlavní motivace.
Prostřednictvím dokumentovaných lidí jste se kolikrát dostala do prostředí, ve kterých si běžný člověk může připadat nesvůj - ať už to bylo vězení u Reného, feťácké squaty u Katky, nebo veřejné toalety, kde pracovala Anny. Cítila jste se někde tak špatně, že se vám ani nechtělo dál natáčet?
Od takových pocitů se člověk musí odstřihnout. I když jdete do feťáckého squatu, kde přemýšlíte, jestli vám nespadne strop na hlavu, a zvukař se bojí, jestli nechytil AIDS, musíte si uvědomit, že tam nejste na exkurzi, která vám po chvíli přestane být příjemná. Všechny podobné situace beru jako součást úkolu, pro který jsem se dobrovolně rozhodla, byť se některé projekty mohou vyvíjet jinak, než jsem si původně představovala. Dokument o Katce měl být třeba na začátku příběhem mladé krásné holky, která se dostává ze závislosti na drogách. Nakonec ale všechno dopadlo jinak a já jsem se z toho nemohla zhroutit. Svým způsobem to je zajímavá zkušenost, protože se dostanete do prostředí, kam by člověk jinak těžko pronikl. Ještě než jsem šla na FAMU, studovala jsem střední výtvarnou školu a máma si přála, abych se stala umělkyní, která celé dny prosedí v ateliéru. Moje práce tedy mohla vypadat úplně jinak, ale zase bych přišla o spoustu obohacujících zážitků.
Před několika lety jste v médiích promluvila o tom, že od dětství trpíte depresí. Nezahráváte si trochu s vlastní psychikou, když ve svých filmech zachycujete osudy lidí, kteří balancují na hraně beznaděje?
Mně lékaři diagnostikovali takzvanou endogenní depresi, která nemá příčinu v tom, že by se vám v životě stalo něco špatného, ale v chemických reakcích ve vašem těle. Tím, že jsem začala brát antidepresiva, se to výrazně zlepšilo a nejsem typ, který by depresi propadal v souvislosti s konkrétními těžkými zážitky. To víte, že občas přijdu domů z natáčení a jsem z toho rozhozená. Musím si dát cigaretu nebo sklenku vína, abych se z toho otřepala, ale pořád žiju.
