Výstava Jaroslava Kučery Klid před bouří potrvá v pražské Leica Gallery do 15. ledna. Stejnojmenná kniha by měla být dostupná v blízké době a stále na ni ještě běží sbírka na crowdfundingovém webu Hithit. Fotograf v rozhovoru vypráví o tom, jak kniha vznikala, i o příbězích, které za ní stojí.
Jak se zrodila myšlenka na knihu Klid před bouří a stejnojmennou výstavu v pražské Leica Gallery? Slyšel jsem, že v tom hrál významnou roli Facebook.
Zhruba před rokem a půl, v době pandemie, jsem začal dávat na můj Facebook fotografie z Mělnické vinárny z doby před listopadem 1989. Psal jsem k nim vzpomínky a lidé byli nadšení. Mnohokrát jsem pak slyšel: Udělej z toho knížku. Tak vznikla základní myšlenka, že bych mohl udělat knihu o Mělnické vinárně. Nakonec se ale rozvinula do něčeho širšího a vznikla publikace Klid před bouří, což je víceméně monografie zaměřená na 70. a 80. léta.
Název knihy je docela výstižný. V osmdesátých letech to byl opravdu takový klid před bouří…
Knihu jsem konzultoval s Danielou Mrázkovou (teoretička a kritička fotografie, pozn. red.) a ta jednou přišla s nápadem, že by se publikace mohla jmenovat Ticho před bouří. Zalíbilo se mi to a řekl jsem: "Co takhle Klid před bouří?" Ten klid před bouří v nás tehdy byl, ale nevěděli jsme, jestli bouře přijde. Spíš jsme si mysleli, že se to nikdy nestane a že budeme žít v tom socialistickém klídku, který nás strašně štval.
Mluvil jste o Mělnické vinárně. V čem bylo její kouzlo?
Měla zvláštní genius loci. Byla uprostřed domu u Paukertů, neměla okna, bylo tam přítmí a asi tři boxy, které se daly i zatáhnout. Přicházelo se tam takovým dlouhým vchodem, takže byla schovaná před pražským ruchem. Ale když člověk vyšel ven, byl na Národní třídě. Nám se tam tehdy ohromně líbilo. Chodily tam spousty herců z Národního divadla, grafici, malíři a výtvarníci. Všichni tam hulili, proto mám odtud spousty fotek těch krásně kouřících slečen. Jinak to byla denní vinárna, která zavírala tuším v sedm večer. Společnost pak většinou táhla ještě někam jinam.
Co grafiky a výtvarníky do vinárny přitahovalo?
Nad vinárnou byla kancelář nakladatelství Novinář. Tam byl šéfem propagace Pavel Orna, který dával grafikům kšefty. Seběhl z prvního patra a byl v kanceláři číslo dvě. Kluci z Vodních staveb, pro které jsem tehdy jako fotograf na volné noze pracoval, tam také jezdili a i pro ně to byla taková druhá kancelář v centru města.
Fotografie z vinárny, pořízené kdysi na film, musely počkat až na příchod digitálních technologií, abyste je mohl zpracovat. Proč to tak bylo?
Filmy jsem tehdy vyvolával v jedné malé místnosti, kde jsem bydlel. Byla tam kamna - Petry na uhlí -, takže si asi dovedete představit, jak ty filmy po vyvolání vypadaly, jak byly zaprášené. Mohl jsem je začít zpracovávat v podstatě až poté, co jsem si pořídil první skener a naučil se pracovat s Photoshopem. Teprve pak jsem se pomocí retuše zbavil toho všudypřítomného prachu, který na negativech byl nalepený.
Když člověk vejde na výstavu Leica Gallery, uvidí fotografie slečen, které tvoří jednu z pěti oddílů vaší nové knihy. Zaujaly mě snímky dívek ze strahovských kolejí, jsou tak bezprostřední, jako by vás ani nevnímaly, i když třeba zrovna byly nahé ve sprchách.
Ty dívky jsem znal velmi dobře a ony zase mě, protože jsem tehdy na dívčím bloku strahovských kolejí načerno bydlel. Žil jsem tam se spolužačkou a vrátní to věděli. Brali to tak, že jsme skoro manželská dvojice, takže mě tam tajně nechávali. Podobně na tom bylo ještě několik dalších kluků.
A pokud jde o ty snímky ze sprchy: já jsem se samozřejmě taky musel sprchovat a mýt, takže jsem tam chodil a někdy hlídala moje přítelkyně. Ale některým děvčatům to bylo jedno, byly na mě zvyklé a prostě se sprchovaly. Já jsem je fotil, věděly o tom a nevadilo jim to. Nepovažoval jsem to tehdy za nic zvláštního, byl jsem fotograf, bylo pro mě přirozené fotit. Jen mi tehdy trochu záviděli kamarádi a připomínají mi to do dneška. Teď, s odstupem let, mám pocit, že jsem mohl na dívčích kolejích fotit víc, že jsem prošvihl možnost, kterou jsem měl. Ale filmy tehdy byly drahé a měl jsem jich málo.
Další oddíly v knize i na výstavě jsou věnované normálnímu životu za normalizace, Mělnické vinárně, životu mimo Prahu a komunistickým slavnostem. Ty snímky jste fotografoval pro sebe, nebo vznikaly v rámci vaší práce?
Samozřejmě pro sebe. Ty slečny nebo zamračené milicionáře bych tehdy ani vystavovat nemohl, nefotil jsem oficiálně a ono to z těch fotografií čišelo. Ukazovat někde veřejně sociální fotografii zachycující lidi na okraji společnosti, v levných bufetech a podobně tehdy bylo skoro nemožné. Mně se to povedlo na výstavě ve Fotochemě na pražském Jungmannově náměstí v roce 1975, a to díky Václavovi Jírů, což byl šéfredaktor a zakladatel časopisu Revue fotografie. Výstava byla velice úspěšná, ale těsně před jejím koncem vyšla velmi ostrá recenze v tehdejší Večerní Praze, která ji odsuzovala z pohledu tehdejší ideologie. Lidé na tu negativní recenzi zareagovali tak, že vytvořili před galerií obrovskou frontu, a já jsem se obával, že z toho bude pořádný průšvih…
Co jste tehdy fotil profesionálně?
Fotil jsem jako fotograf na volné noze. Začal jsem v roce 1973, jakmile jsem ukončil vysokou školu, fotografováním reportáží pro časopisy. A pak jsem profesionálně fotil pro různé podniky, třeba pro Vodní stavby nebo pro podnik Umělecká řemesla.
Na výstavě i v knize je jen jediná fotografie ze Slovenska (přestože jsme tehdy žili v Československu). Proč to tak je?
Na Slovensko jsem jel právě díky Uměleckým řemeslům, fotografoval jsem tam pro ně umělecké vitráže. Byl to pro mě jeden z nejhezčích týdnů v životě. Na Slovensko jsem jezdil za prací, ale nefotografoval jsem tam skoro vůbec. Nebyl to domov, já rád fotografuji tam, kde to dobře znám.
Každá vaše fotografie má příběh a kniha je na tom postavená. Vybaví se vám nějaký příběh, který začal v 80. letech a běží až do dnešních dnů?
Jednoho dne - bylo to roku 1973 - jsme popíjeli vínko ve sklípku vinárny Blatnička v Michalské ulici a kousek od nás seděla velmi atraktivní blondýnka. Samozřejmě jsem sebou měl Leicu (fotoaparát z roku 1938). Ona se najednou zvedla a odcházela po schodech ven na ulici, kde si zapalovala cigaretu - takzvanou slimku - a já ji při tom vyfotil. Poté jsme si povídali a ona mi řekla, že prodává na Malém rynku v prodejně pro rybáře.
Já jsem k této fotce napsal krátkou glosu s tím, že mi to povolání k ní nesedělo. A takto jsem další léta fotku vystavoval a publikoval. Po devatenácti letech, v roce 2002, jsem měl výstavu na Pražské radnici a v knize návštěv se objevil zápis: "Pane Kučero, opravdu jsem prodávala v potřebách pro rybáře na Malém rynku, pracuji tam dodneška a stala jsem se vedoucí prodejny." A nepodepsala se. Tak jsem popisek k dalším výstavám poopravil. Opravený byl i na výstavě na Pražském hradě v roce 2013 s tím, že se paní na mě asi trochu zlobí.
Poslední den výstavy mi paní Marcela Novotná zavolala, že je tou dívkou z fotografie a že už se nezlobí. Nakonec jsem ji přemluvil, aby přišla na poslední chvíli, a vyfotil ji před malým billboardem. Samozřejmě pořád kouřila slimky.
Příběh se dovršil po dalších devíti letech ve čtvrtek 3. listopadu 2022 na vernisáži v Leica Gallery, kdy jsem jí mohl konečně předat onen billboard a fotku, jak před ním v roce 2013 stojí.
Ještě se zeptám na Hithtit. Co vás přimělo využít této formy financování knihy?
Jsou věci, které neznám, ale já se i na stará kolena pořád rád učím něco nového. Už předtím jsem slyšel o crowdfundingu a vzhledem k rostoucím cenám tisku jsem o něm začal uvažovat, i když jsem o něm a jeho fungování zase až tolik nevěděl. Nakonec padla volba na Hithit. Občas mi někdo říkal: Do toho nechoď, snad nebudeš jako známý fotograf někoho prosit o peníze? Ale tak to není, je to dnes velmi přirozená záležitost a zjistil jsem, že je to naopak pro lidi zajímavé - mohou si předobjednat knihu, přispět k jejímu vydání a ještě se při tom i bavit. Doufám, že částku na tisk knihy a věci kolem toho nasbíráme a dopadne to dobře.
Jaroslav Kučera: Klid před bouří
Fotografická kniha, zachycující období normalizace. 336 stran, rozměr 260 x 297 mm, pevná vazba, 264 autorských černobílých fotografií. Vydává nakladatelství Jakura. Vydání knihy se chystá letos v listopadu. Můžete ho podpořit na stránkách Hithit.cz.